Zatímco spousta parťáků již odešla a sleduje ševce z fotbalového nebe, kostelecký patriot v neděli 27. listopadu slaví významné jubileum. Jednomu z nejslavnějších hráčů zlínské historie je osmdesát let.

„Na jedné straně mám z narozenin velkou radost. Jsem rád, že to mohu s přáteli a rodinou oslavit, na druhé straně jsem smutný z toho, že jsme se starou gardou Zlína uctili památku mých zemřelých kamarádů a bývalých spoluhráčů Jugase, Jurana, Lokaje či Zavadila,“ říká oslavenec.

Významné jubileum oslaví natřikrát. Kromě rodiny nachystá občerstvení pro parťáky ze stolního tenisu, nezapomněl ani na kamarády ze zlínské staré gardy. „Člověk se tomu neubrání, je to povinnost,“ ví dobře.

Jenom jej mrzí, že oslavu vynechá dcera Stanislava s rodinou, která žije v Německu.

Syn Bronislav zůstal na Moravě.

Krajča má vnoučata Sofii, Anitku a Tomáše, nedávno se mu narodil pravnuk Mareček. „Všichni mi dělají velkou radost,“ říká upřímně.

I po několika operacích se udržuje v solidní kondici a v rámci možností dál sportuje. „Třikrát týdně chodím hrát v Tečovicích stolní tenis. Jsme dobrá parta, zasmějeme se u toho,“ líčí.

Ping-pong je jeho dalším oblíbeným sportem. Hrával jej dokonce závodně za Sokol Kostelec. Ve druhé lize nastupoval do čtyřiceti let. Jako mladý se v Košicích zúčastnil přeboru republiky. „Stolní tenis mě pořád nesmírně baví,“ přiznává.

I v osmdesáti letech je nesmírně aktivní. Sice si užívá důchodu, ale jelikož mu zdraví slouží, vypomáhá jako správce administrativní budovy. „Musím být neustále mezi lidmi,“ usmívá se.

Trenér Pavel Vrba převezme fotbalisty Zlína.
Nečekaná bomba! Rada sice nepřijde, ševce bude na jaře zachraňovat trenér Vrba

Pravidelně chodí na Letnou, sleduje zápasy ligového Zlína. S dalšími bývalými hráči má od klubu vymezený sektor, kde všichni společně sedí pohromadě. „Povykládáme si, všechno probereme, prostě jako za starých časů,“ usmívá se.

Podzim mu ale z hlediska výsledků a výkonů příliš radosti nepřinesl. „Zlínu ale i tak fandím,“ říká. „Myslím, že všichni by měli poděkovat majiteli Červenkovi co pro fotbal dělá. Naopak hráči jsou mu moc dlužní, což mě mrzí,“ přidává.

Podle Krajči nečeká ševce rozhodně klidné jaro. „Kluci budou mít starosti. Nebude jednoduché ligu zachránit,“ tuší.

Nejen bývalému vynikajícímu útočníkovi vadí, že šanci nedostávají mladí hráči a odchovanci. „Je to škoda, protože chodím i na devatenáctku, ve které jsou nadějní kluci s perspektivou,“ všímá si. „Někdo by měl najít odvahu a postavit je. Pokud nedostanou šanci, nezlepší se, nikam se neposunou, takže nový trenér by je měl zařadit do zimní přípravy,“ je přesvědčený.

Kromě ligového Zlína sleduje také nižší soutěže. Když má čas, jede na fotbal do Kostelce, Louk, Tečovic, Jaroslavic nebo i jinam.

Nyní si užívá mistrovství světa v Kataru. „Sleduji hlavně ty největší hvězdy,“ přiznává. „Dřív jsem fandil Německu, za které hrávali Gerd Müller či Beckenbauer. Samozřejmě fenomenální byl Pelé či Eusébio. Za svého krátkého působení v Dukle Praha či Dukle Tábor jsem měl tu čest poznat spoustu našich výborných hráčů, jako byli Pluskal, Masopust nebo Ruda Kučera,“ prohlásil.

Krajča byl blízko účasti na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964, kvůli zranění ale místo něj do Japonska letěl parťák Karel Knesl. „To mě celkem mrzí,“ přiznává.

Zklamání z neúčasti na světové akci ale vyprchalo. Někdejší pravá spojka Zlína po letech vzpomíná především na krásné momenty z bohaté kariéry. „Pamatuji si hlavně na postup do ligy v roce 1969. Vyhráli jsme rozhodující utkání v Třinci a přímo odtud jsme jeli na hotel Moskva, kde nás vítali lidé a nechyběla ani dechovka. Byla to spontánní akce,“ vybavuje si.

Ve Zlíně zažil úspěchy, ale i horší období. Do Baťova města přišel v roce 1957 ještě jako vyjukaný mladík z Kostelce. Bylo mu teprve patnáct let a hned trénoval s mistry republiky. „Jako dorostenci jsme o rok později skončili druzí na mistrovství republiky, kdy jsme ve finále prohráli s Duklou Praha,“ připomíná.

Právě do Dukly narukoval na vojnu. „Byl jsem mladý vylekaný kluk. Byly tam samé hvězdy. Nejvíc jsem ale obdivoval Rudolfa Kučeru. Byl to fantastický fotbalista,“ vyznává se.

Z Prahy se přesunul na jih Čech do Tábora, odkud se v roce 1963 vrátil zpět do Zlína. „Tehdy jsem měl nabídky ze Slavie i Sparty, ale nebyli žádní manažeři a já se chtěl vrátit domů,“ vysvětluje.

Ševci tehdy soupeřili se sousední Jiskrou Otrokovice o postup do nejvyšší soutěže. I když Zlín přetahovanou nakonec zvládl, výborné mužstvo se rozpadlo. „Klimeš s Farmačkou odešli do Brna, Knesl přestoupil do Slavie, Laciga do Sparty a později do Ostravy,“ informuje Krajča. „Kdyby se všichni vrátili zpět, vyhráli bychom ligu,“ je i po letech přesvědčený.

Borci z Baťova města sehráli výborný zápas s pražskou Duklou a v poháru senzačně vyřadili Slovan Bratislava v jeho největší éře. Vencel a spol. ve Zlíně prohráli 0:3 a Krajča byl opět mezi střelci.

Osmnáctiletý dorostenec Zlína Alexandr Bužek si připsal premiéru mezi muži.
Bužek se přiblížil dědovi, tátovi i sestře: Chvílemi jsem ale nemohl, přiznává

Velký zážitek zaznamenali Zlíňané také na San Siru, kde Interu Milán, který tehdy vedl slavný trenér Helenio Herrera, v přípravném zápase podlehli 0:5. „Pro všechny to byl obrovský svátek, velký zápas. Utkání zprostředkovali lidé z družebního města Sesto San Giovanni,“ pamatuje si.

Spolupráce osvědčených útočníků vrátila Zlín v roce 1969 znovu do nejvyšší soutěže. V klíčové bitvě na hřišti Třince skóroval Lokaj a právě Krajča, který si ale v první lize zahrál už pouze jednu sezonu. Po porážce s Žilinou v roce 1971 byl překvapivě vyřazen z kádru a šel do nedalekých Napajedel, kde se hrála divize.

Mládežnický reprezentant, který si na mezistátní úrovni připsal pět zápasů, nosil dres juniorky ČSR po boku legendárního Iva Viktora, Vladimíra Táborského nebo Ivana Mráze. Fotbal miloval, až do čtyřiceti let hrával v mateřském oddíle v Kostelci.

Kvůli penězům ani slávě milovaný sport nedělal. Vždyť tenkrát chodil normálně do zaměstnání. „Byl jsem stejně jako ostatní kluci oficiálně zaměstnaný ve Svitu. Za Bati jsme pracovali v propagaci, nákupním nebo prodejním oddělení. Vždycky jsme tam byli jsme čtyři hodiny. Ale byli natolik zodpovědní, že se řada z nás vypracovala do řídících funkcí,“ hlásí Krajča. Ten se svými spoluhráči hrál za drobné a česnekovou polévku.

„Tehdy jsme byli vynikající parta. Vzájemně jsme si pomáhali. Největší problém byl s byty, takže jsme každý jeden dostali. Za vyhraný zápas jsme měli 180 korun,“ dodává s úsměvem.