Během nich přivítal také elitní zahraniční kluby v čele s Atletikem Madrid a PSV Eindhoven. V roce 1953 vyrostl v místech, kde dřív stála továrna na výrobu obuvi.

„Byl to výjimečný zápas, užili jsme si to. Atmosféra byla doma fantastická,“ vzpomínal na bitvu z roku 2004 proti Atletiku v čele s Argentincem Simeonem Jaroslav Švach, který na Letné proti favoritovi dvakrát skóroval.

„Životní zážitek,“ glosoval duel s PSV z roku 1970 brankář Václav Hastík.

Přitom v roce 1953 stadion vyrostl v místech, kde dřív stála továrna na výrobu obuvi.

František Štěpánek, tehdejší starosta města a poslanec zemského sněmu postavil v roce 1910 tovární budovy. Už v té době bydlel naproti ve vile, která jako jediná připomíná obuvnickou továrnu, která byla pár let přímou konkurenci Tomáše Bati, u kterého se ze začátku řemeslu učil. Jenže osobní spory se šéfem ho donutily se osamostatnit a šel vlastní cestou výroby.

Vyráběl plátěnou, plstěnou i koženou obuv, specialitou byly sandály „flexibl“ se znakem běžícího psa v elipse. Jelikož Baťa měl na podobnou obuv ve znaku zajíce, říkalo se ve Zlíně, že „pes honí zajíce.“

Jenže neuvážené investice do činžovních domů a realit v Praze, nadměrné zadlužení a k tomu poválečná odbytová krize. Po propuštění dělníků a soudním vyrovnání ji v roce 1927 továrnu zakoupila firma Baťa. V prosinci 1934 byly zbourány poslední objekty.

„Po krachu firmy tam zbyl prostor, na kterém se vybudovalo fotbalové a házenkářské hřiště pro ženy, které se později staly několikanásobné mistryně republiky. A my jsme tam v zimě hrávali hokej, v létě fotbal. Ale hřiště na Letné bylo velmi skromné, ani nebylo příliš udržované. Chodilo na nás kolem tisícovky lidí, na SK Baťa přišlo ještě víc,“ vybavil si 90letý pamětník fotbalista a hokejista Svatopluk Klinkovský, že hlavním stadionem ve Zlíně byl ten u Elektrárny.

Ten byl otevřen 18. srpna 1934 při příležitosti turnaje za účasti pražské Slavie. Již tehdy bylo možné zařadit mezi nejlepší v republice. Stadion měl atletickou dráhu a na západní straně byla velká krytá tribuna. O tři roky později byly postaveny i stožáry osvětlení.

„Byly vůbec první v republice. Bylo to šest dřevěných sloupů a na nich čtyři reflektory. Právě při nich se hrávaly mezinárodní zápasy. To bylo moc pěkné,“ vybavil si Klinkovský, který bezprostředně u stadionu vyrůstal.

„Měl jsem hřiště hned u baráku za plotem. Ze střechy jsme si udělali tribunu, abychom viděli na plac. Jenže pořadatelé viděli, že jim utíkají koruny za vstupné, oplocení ještě zvýšili. Nakonec jsme si s tátou postavili na střeše žebřík, abychom na fotbal viděli,“ usmíval se Klinkovský.

„Mladcované chodili na kopec nad Babou, odkud šlo také vidět,“ vybavil si další možnost, jak ušetřit.

„Když přijela Slavia, Sparta nebo Olomouc, bylo plno. Se soupeřem rostla návštěvnost. Kapacita stadionu ale nebyla vysoká. Vlezlo se do ochozů odhadem do pěti tisíc lidí a fandilo se: Baťa, do toho!,“ přiblížil dnes romantickou kulisu.

„Bez doprovodu rodičů jsme jako děti na stadion nesměli. Ani alkohol se už tehdy nesměl prodávat. Točilo se jen pivo, ale lidé si u sebe něco na zahřátí nosili s sebou,“ vzpomíná s nostalgií v hlase.

„Když v roce 1944 Američané bombardovali Zlín, elektrárna dostala plný zásah.“

Původně skromné hřiště fotbalistů Letné 28. srpna 1953 slavnostně otevřeli jako nový stadion „Letná“ Spartaku Gottwaldov, který fotbalovým ševcům slouží dodnes.

Slavnostní zahájení činnosti na tomto novém hřišti před 9000 diváky bylo samotné přátelské utkání Spartaku Gottwaldov proti A týmu ČSR.

„Velmi kvalitní utkání na novém travnatém povrchu včetně odvodnění hřiště zúčastnění diváci vysoce ohodnotili. I když domácí Spartak po velmi dobrém a snaživém výkonu prohráli 2:4. Současně s plochou byly nově vybudovány také hráčské šatny a divácké ochozy,“ popisuje Arnošt Hošek ve své publikaci věnované sto letům zlínského fotbalu.

V roce 1983 proběhla výstavba hlavní tribuny, což byla nejvýznamnější investiční akcí. Další zvelebování stadionu však ještě pokračovalo včetně postavení tří stožárů na osvětlení v roce 2003 a v létě 2009 bylo instalováno vyhřívání hrací plochy i závlahový systém.

A Štěpánkův odkaz postupně vymizel.

ZA MONARCHIE SE HRÁLO NA TRŽIŠTI

Ještě před založením klubu, někdy na konci Rakousko-uherské monarchie v roce 1911 bylo hřiště na obecním tržišti. Proto hráči údajně museli nejprve odklízet zbytky po prodávaném dobytku. Utkání musela být občas přerušena, jelikož na plochu mašírovalo hejno hus. V jakých místech hřiště bylo, se zdroje rozcházejí. Shodují se však v jednom: bylo to fotbalové hřiště „Na tržišti“.

Internetové stránky o historii města Zlína uvádějí někde na místa mezi 31 – 41. budovou Baťova areálu a benzinkou ONV v Loukách. Nově vydaná publikace od SK Baťa po současnost zase odkazuje na jiné místo.

K prostoru současného parku se sousoším Tomáše a Jana Antonína Bati se uvádí první dochovaná zmínka o odehraném utkání proti SK Přerov, který ševci prohráli 1:7. Podle autorů se zde však hrálo v letech 1919 až 1921, takže husy se možná producírovaly jinde…

„Dresy a veškeré sportovní potřeby byly uskladněny v soukromém bytě jednoho ze zakladatelů, Rudolfa Pluháčka, jednatele Vlastimila Budíka a kapitána Arnošta Pluháčka. Tam se také fotbalisté před utkáním svlékali a ustrojovali,“ popisoval někdejší aktivní hráč Jindřich Janků ve své knize 100 let tělovýchovy sportu ve Zlíně.

Jenže v roce 1921 byli ze svého hřiště vyhnáni. Obrátili se na firmu Baťa, která žádosti vyhověla a za roční poplatek pěti korun pronajala fotbalistům pozemek na Deštěnce pojmenovaný dle tradice „Za sýpkou“, kde byl klubem dokonce vybudován dřevěný baráček se skromným zázemím a šatnami.

„Pozemek byl však loukou, kterou bylo nutno na hřiště upravit,“ popisuje Hoškova kniha.

Pro lepší představu hřiště bylo v místech v současném prostoru kolejiště vlakového nádraží Zlín západním směrem podél řeky Dřevnice. Kousek od železničního přejezdu a kruhového objezdu směrem na Čepkov.

To všechno už je však vzdálená minulosti. Teď jsou fotbaloví ševci doma na Letné. Už sedmašedesát let.