Nevšední fotbalové zážitky: Uličný v Liberci prokopl dveře, vymkl si kotník

„Všichni víme, že se v Liberci hrálo a hraje velmi těžce. Proti nám tam tehdy rozhodčí odpískal penaltu, přitom k nedovolenému zákroku evidentně došlo metr před vápnem,“ začíná vyprávět historku Polášek.

I když komise rozhodčích později sudího suspendovala, Zlíňané cítili při odchodu do šatny křivdu. „Kolega Uličný šel pár kroků přede mnou. Byl zamlklý, vůbec nemluvil. Když jsme procházeli kolem kabiny rozhodčích, zničehonic vší silou kopnul do dveří, které rozbil a v té díře zůstala jeho mokasína,“ líčí s úsměvem.

„Jelikož jsme měli kabinu na konci chodby, začal rychle utíkat, sprintovat. Já jsem ještě stačil duchapřítomně jeho botu vytáhnout ze dveří a spěchal za ním. Jenom jsem slyšel, jak se z kabiny rozhodčích ozvaly výkřiky: „Policie! Policie! Byli jsme napadnutí,“ směje se Polášek.

Celý incident však měl ještě dohru, neboť Uličný si kopem do dveří vymkl kotník a měl čtrnáct dnů dlahu, takže při ligových zápasech sedával na tribuně. „Což mi ale vůbec nevadilo,“ culí se.

Pozornost na sebe známý bouřlivák strhl i později při angažmá na Žižkově, kde s Poláškem tehdy působili. „Jelikož tamní hřiště má menší rozměry, asistent rozhodčího běhal těsně kolem střídačky. Jednou při zápase nemávl evidentní ofsajd. Uličnému došla trpělivost, tak mu vytrhl praporek z ruky a začal s ním teatrálně mávat. Bylo z toho pozdvižení, veliké haló,“ vybavuje si.

Polášek o začátcích v Částkově: otec spravoval sítě, matka prala dresy i trenky

Dvojice sehraných trenérů na angažmá v Praze nikdy nezapomene. Důvody ale byly spíš mimofotbalové. „Nejhorší byl první týden, kdy nám každý den vykradli auto,“ kroutí hlavou Polášek.

„Napoprvé nám vzali věci, co byly v autě, druhý den nám ukradli rezervní kolo a třetí den dokonce přední sklo. Jelikož bylo léto, zjistili jsme to až když jsem sedli do auta a rozjeli se. Všichni hráči z toho měli velkou legraci. Byli jsme terčem posměchu. Když jsme přišli pozdě na trénink, hráči nám zatleskali,“ pamatuje si dobře.

Život v hlavním městě pro bodré Moraváky opravdu nebyl. „I když práce s hráči je všude stejná, na Žižkově to přece jenom bylo trošku jiné,“ přiznává.

„Tam se hodně dbalo na subordinaci, to znamená, že jsme si museli pořád vykat. Z toho jsem byl docela zklamaný. Třeba tehdejší ředitel, doktor Němec, si mne jednou zavolal na kobereček a vyčetl mi, že se bavím s trávníkáři. Tvrdil mi, že to nejsou partneři pro nás, přitom já jsem s nimi měl normální kamarádský vztah. Nechtěl jsem lidi kastovat. Mimo stadion to ale bylo ještě horší,“ říká.

Podívejte se: fotbalistům Částkova přijel popřát i trenér Uličný, déšť nevadil

S Uličným si i přesto na každé štaci náramně rozuměli. „Johny všude zdůrazňuje a opakuje, že jsem byl jeho nejlepší asistent, čehož si samozřejmě vážím. Před utkáním mi vždycky řekl, ať se zaměřím na taktické věci. On že je nervák, že bude raději koučovat. Takto jsme to praktikovali a bez problémů nám to fungovalo. Samozřejmě jsme se při debatách o sestavě občas taky trochu poškorpili, poslední slovo měl ale vždycky on, což je logické, protože byl hlavní trenér. Já mu do toho nezasahoval, to se ani nedělá,“ dodává Polášek.

Jinak podle bývalého kouče, který působil v profesionálních soutěžích a trénoval i amatéry, je humor všude stejný. „K fotbalu patří emoce a ty jsou všude stejné. Je jedno, jestli hrajete ligu nebo nejnižší třídu. Všichni chtějí vyhrát a kolikrát při utkání neznají bratra,“ usmívá se.