Na Letné i v celé FORTUNA:LIZE je nepřehlédnutelná, podobných žen v českém fotbale moc není. „Práce v klubu mě ale neživí, je to hlavně srdeční záležitost. Moje hlavní místo je stále v holdingu LUKROM,“ připomíná s úsměvem sestra kondičního kouče zlínských fotbalistů.

Právě díky zaměstnání v rodinné firmě jste se dostala i k ligovému fotbalu, že?
Pravdou je, že se původně jednalo jen o záskok. Ve fotbalovém klubu, který spadá do holdingu LUKROM, totiž v té době (v roce 2014 kdy Zlín postoupil do první ligy – pozn. red.) probíhaly personální změny, takže jsem tak nějak přirozeně šla kolegům pomoct s klubovými projekty. Z týdne se stal měsíc, z měsíce rok a ani nevím, jak se to stalo, ale dnes už je z toho devátá sezona v řadě. Přidala jsem se v roce 2014/15, ve stejnou dobu jako Zdeněk Grygera.

Sledovala jste fotbal i dříve, nebo pro vás byl velká neznámá?
Nebála bych se říct rovnou, že to byla „španělská vesnice“. (úsměv) Do určité doby jsem ani nevěděla, že ve Zlíně nějaký fotbalový stadion je. (smích) Měnit se to začalo až díky tehdejšímu partnerovi, který fotbal na profi úrovni hrál. Když jsem pak po letech odešla z médií a začala pracovat v LUKROMu, velice rychle jsem pochopila, že fotbal je v této společnosti téma, před kterým se nemáte šanci schovat. (úsměv) Ale jak říká majitel pan Červenka: Je to fenomén, který otevírá každou debatu.

Změnila se vaše pozice v klubu nějak? Co všechno máte na Letné na starosti?
V klubu jsem si v mém oboru prošla snad vším. Vzpomínám si, že když jsem přišla, tehdy neměl ani instagramové stránky, které jsme zakládali společně s Tomášem Hájkem mezi jejich tréninky. (úsměv) Nastavovalo se vše úplně od začátku, od SoMe, webu, grafiky, spolupráce s různými společnostmi, médii, městem, fungování marketingu i komunikace jako takové. V tuto chvíli mám na starosti hlavně komunikaci s médii, PR akce, ale i marketing jako celek. Jsme ale spíše rodinný klub a jsme zvyklí pracovat v malém týmu. Jelikož mám za sebou čtyři roky práce v novinařině, pořád ještě i píšu články. Snažím se pomáhat i kolegům v mládežnickém centru apodobně.

Jaké to je být žena v téměř mužském kolektivu?
S kolegy z ostatních fotbalových klubů máme velmi dobré vztahy. S některými už přešly i do přátelské roviny a jsem za to moc ráda. Za ty roky už se toho v tomto směru změnilo hodně. Snad v každém klubu najedete nějaké ženy a můj názor je, že tam rozhodně patří. Teď nemluvím o sportu, ale spíše managementu, protože mužské a ženské energie se umí skvěle doplňovat. Tedy pokud se chce a ego se nechává stranou. A privilegia? Ty si myslím, že tady jako žena nemám absolutně žádné. Naopak. Je to ale o každém z nás – co umíme, jestli to umíme, zdali to umíme prodat a zdali si umíme získat respekt i právě v mužském světě.

Co byste chtěla v klubu ještě zlepšit? Na čem je potřeba nejvíce zapracovat?
Vždy je co zlepšovat. Ale vždy (většinou) je to otázka financí, celkovém nastavení uvnitř firmy a stejně tak působení určitých vnějších vlivů, které neovlivníte. Pro mě je nejdůležitější dobrá komunikace a propojenost mezi jednotlivými úseky a v tom si myslím, že je největší výhra. Hodně lidí na to ale pak v praxi zapomíná nebo o tom jen mluví…

Jak často jste na stadionu?
Někdy častěji než doma. Práce ve fotbalovém klubu je velice specifická. Vlastně to ani není práce, ale spíš životní styl. Je to rozjetý vlak, který na chvíli přibrzdí mezi létem a zimou. Paradoxně pro nás jsou fotbalové pauzy naopak ještě více pracovně náročnější. Vše se totiž připravuje na další sezonu, od administrativy, marketingu, soustředění, do toho je přestupové období, vedení řeší partnery, sponzoring a další věci.

Vidíte každý zápas?
Jsem na každém domácím i venkovním zápase. Domácí zápasy jsou náročnější na organizaci, ty venkovní pak časově. Pamatuji si, že jsem před lety kvůli nemoci nebyla na domácím utkáním a trpěla jak zvíře u televize. To byl snad jediný zápas doma za ty roky, na kterém jsem chyběla.

Jak moc prožíváte utkání? Sledujete je z tribuny nebo býváte někde u hrací plochy?
Každý zápas velmi prožívám a mnohdy se mě to pak drží ještě dalších pár dní… Ty domácí sleduji většinou dole u plochy. Na tribuně už jsem neseděla dlouho. Tato sezona je hodně náročná pro všechny v klubu. Když něco ale máte rádi, žijete tím, odhodlání se vás jen tak nepustí. Je to jako v životě; musíte bojovat za to, co máte rádi.

S kým se vám nejlépe spolupracovalo? Kdo naopak média nesnáší, koho musíte k rozhovorům přemlouvat a nutit?
Za ta léta jsem díky fotbalu poznala celou řadu zajímavých lidí, navštívila spoustu míst, kam bych se jen tak nedostala a tohle je na té práci asi největší plus. V podstatě všude kam přijedu, tak mám v klubech nějaké známé a za to jsem vděčná. Spousta z nich mě neustále posouvá. Co se týká hráčů, lepší spolupráce je pro mě s těmi staršími, zkušenějšími, ale ne pokaždé je to pravidlo. Vždy na ně ale více spoléhám. Věřím, že svým přístupem a chováním „učí“ v tomto směru ty mladé. Samozřejmě nikomu se nikdy moc nechce po prohraném zápase na rozhovory. Mísí se ve vás emoce, vztek, zklamání… V tuto chvíli je to i pro mě dvojnásobně těžší. Myslím, že historek mám v tomto směru hodně, ale zatím mě žádný hráč neposlal „někam“.

A co trenéři? Ve Zlíně jste jich zažila taky dost.
Ano, co se týká trenérů, tak se jich vedle mě vystřídalo dost. S oblibou říkám, že je to už na malou knížku. (smích) Ať už to byl Michal Bílek, Bob Páník, Roman Pivarník či Vlastík Petržela a další. Každý měl své zvyky, nálady, dobré i špatné dny, ale nikdy jsem s nikým neměla vyloženě problém a vlastně i oni mne něčemu naučili.

Jaký je současný trenér Pavel Vrba?'
Pavla Vrbu jsem před příchodem do Zlína znala pouze ze střídačky soupeře při vzájemných zápasech, takže můj pohled na něj nebyl zrovna dvakrát pozitivní. (smích) Snad to nebude číst. Avšak od prvního dne, kdy jsme se osobně poznali, jsem si na něj hodně upravila pohled a dnes je to pro mě člověk, na kterého v klubu nedám dopustit. Samozřejmě při rozhovorech je svůj a já to respektuji. Je to ale profík a taky velký gentleman. Vždy si udělá čas, je ochoten diskutovat, spolupracuje a já vím, že za ním můžu s čímkoli přijít. Jelikož je ale trochu podobné nátury jako já, máme někdy, při společné debatě problém jeden druhého pustit ke slovu. (smích)

Na kterou sezonu, období nejradši vzpomínáte? Jak moc jste si užila vítězství v MOL Cupu, účast v evropských pohárech?
Samozřejmě sezona 2016/2017, kdy jsme ve čtvrtfinále vyřadili Slavii z poháru MOL Cup u nich doma a poté, co jsme český pohár vyhráli, začala jízda Evropskou ligou. Tohle jsou momenty, které už nám nikdo nevezme. Těch zážitků a také profesních zkušeností je tolik, že bychom tu seděli týden. Nejen organizace těchto zápasů našeho klubu v Olomouci, ale i každodenní spolupráce s delegáty z UEFA, výjezdy na venkovní evropské zápasy, kdy jsme hráli v Moskvě, Kodani a Tiraspolu, spolupráce s jejich marketingovými úseky a mluvčími jsou pro mě nezapomenutelné. Bylo to ale také pro mě náročné období. Velkou oporou mi byl mimo jiné i kolega ze Sparty Ondra Kasík, který mi po celou dobu Evropské ligy předával mnoho cenných rad a zkušeností, a i díky němu se mi dařilo toto období dobře zvládnout.

Jak moc vám práce ve fotbale zasahuje do osobního života?
Osobní život? To je co? (smích) Ano, velmi zasahuje. Je opravdu těžké i ve dnu volna nemyslet na fotbal a na svou práci. Volného času máme poskrovnu. Vím, že ze své pozice se nemůžu jen tak sbalit a odjet na dovolenou. Bohužel navíc zjišťuji, že je čím dál méně lidí, kteří jsou ochotni klubu a této práci obětovat svůj čas a pohodlí.

A co pozvánky na rande? Pořád ještě chodí?
Obávám se, že se tomu jako žena v mužském sportu nevyhnete úplně nikdy, ale naštěstí už jsem dostala rozum. (smích)