Když Jozef Šišjak vypráví své cestovatelské zážitky, hltáte každé slovo. Přitom až doteď trénoval pouze mládež, v Česku je no name.

Díky manželce a manažerovi Markovi Kalivodovi se dostal do Zlína. Klubu se vlastně nabídl sám. Po krátké epizodě u třetiligové juniorky dostal šanci v realizačním týmu Pavla Vrba, kterému nyní dělá asistenta. „Velmi si té důvěry vážím,“ říká devětatřicetiletý rodák ze Žiliny, kde v minulosti slavil titul právě bývalý ex-reprezentační kouč. 

Jak jste se ocitl ve Zlíně?
Do Zlína jsem přišel v červnu 2021. Klubu jsem se nabídl sám. S manželkou, která pochází z Nové Dědiny kousek od Otrokovic, jsem se seznámil v Kanadě. Chtěla se vrátit ze zahraniční domů. Nejprve jsme bydleli každý zvlášť, dojížděl jsem za ní ze Žiliny, ale už tehdy jsem věděl, že si ji budu chtít vzít. (úsměv) Před dvěma lety jsme se vrátili domů z Nového Zélandu a mě to pořád táhlo k fotbalu. Samozřejmě jsem si hledal i normální zaměstnání, ale zkusil jsem to na Vršavě. Oslovil jsem Marka Kalivodu, zda mohu chodit na tréninky. Společně jsme si vyprávěli o fotbale. Jednou jsem se ho zeptal, zda bych mohl v klubu působit. Nejprve pro mě neměl místo, tak jsem se dohodl v Kroměříži, kde jsem i začal, ale po měsíci mi volal Marek Kalivoda, že by mě chtěli k béčku. 

Byl jste mu hodně vděčný?
Upřímně. Myslel jsem si, že se ze zahraničí nikdy nevrátím, protože tam, kde jsem žil, byly životní i sportovní podmínky daleko lepší než tady, ale Markovi jsem opravdu hodně vděčný. Té šance si velmi vážím, což jsem mu i řekl. 

Jaké to je být asistentem respektovaného trenéra Vrby?
Tím, že pocházím ze Žiliny, kde on působil, je pro nás persona numero uno. (úsměv) Je to velká osobnost. Když trenér Vrba v Žilině působil, chodil jsem se na zápasy samozřejmě dívat. Tehdy jsem ani netrénoval. Velmi si ho vážím. Mít takovou kariéru by si každý z nás přál. I když si s ním někteří kolegové tykají, já mu stále vykám a vůbec mi to nevadí. Jsem rád, že mi vyslovil důvěru. Nic mi nediktuje, ale vždycky mi ukáže hlavní část tréninku a řekne, abych mu mužstvo připravil. Pro mě jako začínajícího trenéra ve velkém fotbale je to obrovská vzpruha. Přitom o mě nic neví. Nikdy předtím jsme se neviděli. V hierarchii jsem až třetí asistent, přesto se snažím podat výkon a stoprocentně si plnit své povinnosti. Nechci zklamat jeho, kolegy ani hráče. 

Jakou máte roli v realizačním týmu?
Moje role se po jeho příchodu nijak nezměnila. Mým úkolem v tréninku je připravit hráče do hlavní části. Na starosti mám rozcvičení, které přizpůsobuji dané jednotce. S hráči jsem prvních dvacet či třicet minut. S Petrem Jiráčkem jsme na hřišti první a vždycky všechno nachystáme, aby hráči nemuseli na nic čekat. Přípravy si střídáme. Taky se snažím kolektiv více stmelit, udělat teambuilding. K mentálním tréninku jsme se zatím nedostali. 

Je těžké naučit mužstvo střílet góly, vyhrávat?
Snažíme se pracovat kromě herních věcí i na mentální stránce, aby kluci chtěli vyhrát i na tréninku. Není to o tom, že to jenom odpracují, ale chceme, aby se i bavili, soutěžili mezi sebou, byly mezi nimi pozitivní emoce. Důraz klademe na to, aby chtěli vyhrát bago, slalom. Zda se nám to podaří přenést i do zápasů, ale ukáže až čas. 

Vědí hráči, o co na jaře v lize půjde?
Nemohu mluvit za hráče, ale za sebe řeknu, že jsem skálopevně přesvědčený o tom, že ligu pro Zlín zachráníme. Hlavním důvodem je trenér Vrba. Hráči mají respekt, možná i strach, věří mu a pracují pod ním jinak než předtím. Vidím, že všichni jsou pozitivně nabuzení. Zatím je to velmi dobré. 

close Devětatřicetiletý slovenský trenér Jozef Šišják se stal ve Zlíně asistentem trenéra Pavla Vrby. info Zdroj: Deník/Jan Zahnaš zoom_in Devětatřicetiletý slovenský trenér Jozef Šišják se stal ve Zlíně asistentem trenéra Pavla Vrby.

Přejděme k vám. Kdy jste začal s trénováním?

Můj trenérský příběh začal v době, kdy můj otec zemřel po velice rychlém průběhu na rakovinu. Bylo mi 24. Slíbil jsem sobě a klukům, které trénoval, že tým po jeho smrti převezmu a že budeme úspěšní. Šlo o dorost v klubu TJ Tatran Bytčica (5.liga), odkud pochází bývalý slovenský reprezentant Marek Mintál. Já jsem přímo ze Žiliny, na hřiště jsem to měl 5 minut na kole. Vytvořili jsme neuvěřitelnou partu a velice rád na ty kluky vzpomínám. Titul jsme sice nezískali, ale 3.místo bylo pro klub v té době obrovský úspěch. Dodnes jsme spolu v kontaktu. 

S těmi dorostenci jste vydržel jak dlouho?
V Bytčici jsem byl jenom jednu sezonu. Oslovili mě totiž z klubu Bánová, jehož dorostenci hráli třetí ligu a my je v té sezoně dvakrát v přípravných utkáních porazili. Tam jsem byl rok a půl. Pak jsem šel do Petržalky, kde jsem s kluky v kategorii U16 získal dorostenecký titul. V tom čase jsem chvíli působil i u mládežnické slovenské reprezentace, po dvou měsících to ale skončilo. 

Co bylo dál?
S trénováním jsem na chvíli skončil a poprvé odletěl do Ameriky, kde jsem byl s přestávkami čtyři roky. Vždycky jsem byl půl roku na Slovensku a stejný čas v zámoří. Doma jsem studoval a dodělal si školu. V Americe jsem zase pracoval pro jednoho Čecha, který tam vlastnil penzion a restauraci. Tehdy jsem si myslel, že se k fotbalu již nevrátím. Půlroku jsem ale pracoval pro kalifornskou univerzitu v Chico jako asistent a věděl jsem, že chci fotbal dělat i kdyby to bylo zadarmo. Hodně jsem dál cestoval a jezdil po stážích, které jsem si sám domluvil a zařídil.

Kde všude jste byl?
Hodně klubů jsem navštívil v Německu. Jedním z nich byl Mainz. Tehdy tam ještě trénoval Jürgen Klopp. Skvělý člověk s úžasným charizmatem. Měl jsem možnost vidět i tréninky Mönchengladbachu, Villarealu, Atlética Madrid, Red Bull Salzburg nebo Dinamo Záhřeb. Zažil jsem Diega Simeoneho, což je skvělý trenér, ale regulérní fotbalový blázen. (úsměv) On nám třeba řekl, že vůbec nebude zasahovat do tréninku, že se bude věnovat nám, ale když se mu něco nelíbilo, úplně přepnul, vyběhl na hřiště, seřval hráče a po chvíli se zase úplně klidný vrátil k nám, což se mi strašně líbilo. U více než polovinu klubů to bylo tak, že jsem se vždycky s někým domluvil a mohl spát třeba u nich na internátu, takže jsem celý týden sledoval jejich tréninkový proces. Přitom běžně to funguje tak, že přijdete na stadion a vidíte jeden trénink denně a o víkendu jdete na zápas. Já jsem viděl všechno. Jak jsou děti ve škole, jak se chovají, trénují. Bylo to super. 

Navštívil jste i jiné světadíly?
Ano. Byl jsem v jižní Americe, v Asii. Mohl jsem vidět v akci kluky z Uruguaye, Argentiny i Brazílie, kde jsem si dohodl stáž v klubu Vasco da Gama. Tam se mi stalo, že mi jeden trenér ukázal reálný život těch chlapců. Společně jsme navštívili favely. Musím říct, že to byl jeden z nejhorších zážitků. Byly tam jenom plechové stěny, dvě místnosti. V jedné všichni spí a ve druhé byla malá kuchyňka či záchod. Bylo to strašné. Možná i proto jsou Brazilci tak dobří a spousta z nich hraje v zahraničí. Oni totiž mají jenom dvě možnosti v životě. Buď budou hrát fotbal nebo budou součástí gangu a budou krást a brát drogy. Tam jiná cesta není. Jeden trenér mi tehdy říkal, že když mají někoho slabšího vyhodit z klubu, tak ten kluk se rozpláče, protože ví, že jej čeká chudoba. Je to hodně tvrdé. My takové podmínky neznáme. Oni opravdu hrají o život.

Což je hodně drsné zjištění.
Pak mě ještě trenér zavedl na betonové hřiště mezi paneláky, kde jsem viděl hrát šestiletého kluka proti třináctiletému, který tomu mladšímu nic nedaruje. Kolem hřiště jsou vysoké ploty, nemáte kam utéct. K vidění byly skluzy na betonu, tvrdé zákroky. Když jsem to viděl zblízka, přišlo mi to až brutální, ale možná i proto jsou ti Brazilci tak dobří. Mladší kluci kličkami uhýbají těm starším, snaží se být rychlejší, aby utržili co nejméně ran.

Na kempu v Anglii to bylo jiné, že?

Jako hlavní trenér jsem pracoval na jednom anglickém mezinárodním dětském kempu, kde jsem měl pět asistentů. Byli jsme tam sedm týdnů a za tu dobu se ve stejném středisku vystřídaly dorostenecké týmy Manchesteru City, muži Leedsu United, ženské reprezentační týmy Anglie, Skotska, Irska a Walesu. Takže já jsem měl možnost zblízka sledovat i tyto týmy. 

Jaké to bylo v Kanadě?
Žil jsem v Torontu, kde jsem pracoval jako hotelový manažer. Z vlastní iniciativy jsem přišel do jejich fotbalové akademie a zeptal se, zda bych se mohl dívat na jejich tréninky. Postupně jsem se seznámil s trenéry a nakonec mě angažovali. Necelý rok jsem byl asistentem u dorosteneckého týmu, což byla výborná zkušenost, protože takové zázemí tu v Česku není. Kanadský fotbal se hodně posunul a srovnávat s podmínkami tady vůbec nejde. 

A co život na Novém Zélandu?
Mým snem od patnácti let bylo vycestovat na Nový Zéland. Učaroval mi nejen Pán Prstenů, ale poprvé v životě jsem viděl tancovat All Blacks a kvůli nim jsem tam chtěl jít. Jelikož jsme s ženou dostali víza, vydrželi jsme tam skoro dva a půl roku. Na Novém Zélandu jsem si udělal áčkovou licenci a pomáhal v jednom klubu. Mohl jsem tam zůstat i na plný úvazek, ale manželka se chtěla vrátit domů.

Která fotbalová cesta je vám nejbližší?
Tím, že jsem byl téměř na všech kontinentech, vím, že každý to dělá trošku jinak. Mně je nejbližší americká cesta, která začíná v americkém fotbale. Ten je v zámoří sportem číslo jedna. Mají to tam dovedené do extrémních detailů, což třeba ještě v Evropě není. Mně se velmi líbí práce s mentální stránkou. Tady v Evropě je to stále v plenkách. Nebudu rozhodně ten průkopník, ale chtěl bych, aby se to dělalo i ve Zlíně. Jinak jsem typ útočného trenéra, který miluje vítězství. Opravdu nesnáším prohry. A je mi jedno, zda hraji karty s manželkou nebo Člověče, nezlob se s malými synovci. Všichni mi vytýkají, proč je nenechám vyhrát, ale já to mám nastavené jinak. Samozřejmě nechci vyhrávat za každou cenu. U mládeže mě tento přístup vadil. Radši se kluky snažím vychovat. Výhra by měla být výsledkem naší práce. Teď jsem sice u mužů, ale cílem každého mládežnického trenéra by mělo být připravit kluky na dospělý fotbal, vychovat jej pro první mužstvo, ne slavit největší úspěchy a vyhrávat trofeje v šestnácti letech. Vrchol by měl přijít později.