V jedenadvaceti letech se nesmazatelně zapsal do klubové historie Votroků, když coby talentovaný mladík dopomohl skvělými zákroky v penaltovém rozstřelu k zisku domácího poháru. „Na tuhle štaci nedám dopustit. Ať už po sportovní či lidské stránce. Ještě dnes, když jedu po Hradci, cítím obrovskou nostalgii,“ vyznává se.

„Ve Spartě jsem byl třetí, čtvrtý gólman. Chodil jsem po hostováních, ale pak se naskytla možnost odejít sem, oslovil mě dnes už nebožtík pan Nadzam, já jsem kývl a udělal moc dobře,“ vzpomíná Tomáš Poštulka, současný trenér gólmanů u A-mužstva FC Hradec Králové.

Žižkov jít do penalt nechtěl

Ale zpět na Strahov, kde se 14. června 1995 odehrála slavná pohárová bitva s Viktorií Žižkov. Za bezbrankového stavu šel Poštulka na hřiště až ve 118. minutě prodloužení, a to za Stanislava Vahalu.

„Trenéři to podobně udělali už v semifinále v Drnovicích. Byli jsme před finále dost podceňovaní. Žižkov měl výborný tým, s řadou tehdejších hvězd. Už před penaltami jsem ale cítil, že si tolik nevěří. Mysleli, že to rozhodnou v normální hrací době, do pokutových kopů to rozhodně dohrát nechtěli,“ poukazuje Poštulka, který hned na úvod vychytal Michala Bílka, posléze ho nepřekonal ani Marek Trval a Petr Holota do třetice trefil tyč.


Votroci pod vedením Petra Pálky vyhráli rozstřel poměrem 3:1 a šlo se slavit. Ale pozor! Do Hradce tým dorazil až nad ránem. „Byl tam příliv hráčů z Prahy, tak jsme to nejdřív rozjeli tam. Pak pro nás přijel autobus a v šest ráno nás převezl do Hradce. Byla to velká show, fungovali jsme jako skvělá parta. Měli jsme výjimečné hráče, kteří uměli zabrat na hřišti a následně dokázali úspěch také patřičně oslavit. Víc bych to nerozváděl,“ směje se.

Ty vole, tady jsme hráli ligu!

Nezapomenutelný byl pro Poštulku i první ligový zápas v černobílém dresu, ačkoli ten měl smolný konec. Hradec v třebechovickém azylu nešťastně podlehl v 90. minutě Chebu, když rozhodčí nejprve neodpískal jasný faul na Davida Bredu na půlicí čáře a z brejku zápas rozhodl z dorážky „exhradečák" Aleš Nešický.


„Cheb měl tehdy vynikající mužstvo v čele s Petrem Samcem či Radimem Nečasem. Tu sezonu jsme i díky tomuto nezdaru nerozjeli dobře, pana Nadzama ale brzy vystřídal právě Petr Pálka, přivedl si nové hráče a my se začali lepšit. Porazili jsme Spartu, Liberec a odehráli i další skvělé zápasy. Přes Třebechovice jezdím do Orlických hor a vždycky mi prolétne hlavou: Ty vole, tady jsme hráli ligu! Tehdy byly podobné exily možné, dnes by to už neprošlo. Ale ty skvělé zážitky mi nikdo nevymaže,“ přikyvuje.

Jediné, co bývalého skvělého gólmana dodnes mrzí, je zlomenina ruky, kterou si přivodil, když Hradec válel v tehdejším Poháru vítězů pohárů. „Odchytal jsem dva ligové zápasy a pak odjel na sraz reprezentační jedenadvacítky. Tam se mi to bohužel stalo. Tak to ve fotbale občas chodí. Kluci tehdy svedli nádherné bitvy s Kodaní a Dynamem Moskva, tak jsem držel palce alespoň na tribuně.“

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ