„Při úklidu kumbálu jsem si nevšiml, že mi na zem spadl šroubek a stoupnul jsem na něj. Ale to tam radši ani nepiště,“ usmíval se třiatřicetiletý gólman, jenž na podzim patřil mezi největší opory Tescomy.

Můžete zhodnotit první část sezony?

Ne že bych zrovna zářil, ale jsem celkem spokojený. Možná jsme mohli mít ještě o nějaký bod víc, kdybychom vyhráli víc zápasů doma. Ale na druhou stranu bychom třeba zase neurvali tolik bodů venku. Právě z toho mám velkou radost. Po více než dvou letech jsme vyhráli na cizím hřišti a naše sebevědomí stouplo. Když jsme potom přijeli ven, cítili jsme, že soupeři z nás mají respekt. Naposledy to bylo poznat v neděli v Budějovicích. Myslím si, že domácí by byli spokojení i s bodem.

Jak jste se cítil v nové roli kapitána?

Po letních odchodech Švacha, Červenky, Činčaly a Lukaštíka jsme z těch zkušenějších zůstali jen Penner, Zúbek, Zbožínek a já. A nakonec to padlo na mě. Byl bych radši, kdyby to dělal někdo jiný, ale na druhou stranu mě těší důvěra spoluhráčů. Dělat kapitána v ligovém mužstvu je přece jenom čest.

Do brány jste se vrátil po těžkém zranění a v patnácti zápasech jste sedmkrát nedostal ani gól. Čekal jste, že by se vám mohlo tak dařit?

Před začátkem sezony jsem byl v očekávání, jak to vlastně zvládnu. Hlavně jsem si po operacích kolen přál, abych zůstal zdravý. Těch sedm nul je už jen taková nadstavba.

Na který zápas budete vzpomínat nejraději?

Spíš se mě zeptejte, na který budu chtít zapomenout. Určitě to bude ten, který jsme odehráli na Slavii. Tam jsme propadli jako tým a dostali za to pořádnou facku. Takže na Slavii určitě vzpomínat nebudu.

Den po skončení podzimu jste se zranil. Je to vážné?

Vůbec ne. (Úsměv.) Na noze jsem měl trošku krve a teď už chodím normálně. V úterý a ve středu jdeme s klukama z týmu hrát hokej. To si nesmím nechat ujít, i kdybych měl zlomenou nohu.

Budete chytat?

V žádném případě. Na ledě mě to do brány vůbec netáhne. Gólmany budou trenér Hoftych a Zdena Kroča.