Pokud by v té době existoval internet, ta branka by obletěla svět. Takto vstoupila pouze do stoleté historie zlínského fotbalového klubu. Legendární brankář Alois Máčala za vydatného deště na stadionu U elektrárny výkopem přes celé hřiště překonal třineckého gólmana Mrozka.

„Tenkrát strašně pršelo. Trávník byl rozbahněný. Před hostujícím brankářem byla taková louže s vodou. Míč po dlouhém výkopu skočil právě do té kaluže. Mrózek šel za ním, ale podjela mu noha a balon skončil k překvapení všech v síti,“ popisuje i po letech nezapomenutelnou trefu bývalý funkcionář Arnošt Hošek.

Ševci díky kurióznímu gólu zvítězili nad soupeřem ze Slezska 1:0 a urvali cenné tři body. I když na duel spousta fanoušků už dávno zapomněla, na Aloise Máčalu a jeho mimořádnou branku se vzpomíná dodnes.

Rodák ze Slopného nejen díky kuriózní trefě, ale především svým výkonům v dresu Zlína v osmdesátých letech vstoupil mezi klubové legendy. „Já jsem ho zažil ještě jako malý kluk. Pamatuji si zápasy na Elektrárně, kam jsme se chodívali dívat na zápasy. Samozřejmě jeho gól z výkopu si pamatuje celý Zlín,“ usmívá se Petr Máčala.

Za otcem chodil pravidelně do šatny, velmi dobře znal všechny jeho spoluhráče. „Když se přešlo na Letnou, byli jsme s bráchou v kabině pořád. Na to vzpomínám velmi rád. Díky tomu jsme také začali s fotbalem,“ říká Máčala mladší, který to měl stejně jako o rok starší bratr Daniel ze začátku kariéry složité.

„Všude jsme to poslouchali. Když jsme začínali, táta pořád hrával, takže se to s námi táhlo na každém kroku. Já jsem na něj byl ještě celkem podobný, takže mi všichni říkali Lojzo,“ líčí Petr Máčala.

I když otec podlehl zákeřné nemoci, hrdý syn na oblíbeného a úspěšného tatínka pořád moc rád vzpomíná. „Radil nám, snažil se nám pomoct. Na druhé straně byl na nás i celkem přísný. Já jsem byl ale po něm tvrdohlavý, takže jsem si do toho moc mluvit nenechal,“ přiznává po letech.

Když Alois Máčala ve Zlíně vedl talentované brankáře a své následovníky, brával na tréninky se staršími kluky i mladšího syna. „Zdědil jsem to po něm,“ hlásí hrdě.

Tak daleko jako otec to ale ve fotbale nedotáhl. Našlápnuto měl ale dobře. Dnes jednačtyřicetiletý Petr Máčala prošel mládeží Zlína, kde působil až do staršího dorostu.

Jako osmnáctiletý talent zamířil na hostování do Kunovic, kterým pomohl k triumfu v divizi a k postupu do třetí ligy. MSFL se na Bělince hrála několik let. „Dostal jsem se tam díky Vlastislavu Marečkovi. Když jsem tam přicházel, byl tam Miroslav Skovajsík. Nakonec jsem tam odchytal několik let. To bylo nejlepší období v kariéře,“ přiznává.

Mladý gólman ale neustále pendloval mezi Kunovicemi a juniorkou Zlína. Chvilku byl dokonce v širším kádru prvoligového Zlína. „Ale pořád jsem byl nějaká čtyřka,“ říká. „Pro mě to bylo těžké. Zatímco ostatní kluci tady měli smlouvu, já ne. Byli tady ale samozřejmě lepší gólmani. Zmínit musím Otu Nováka, Přemysla Seberu či Tomáše Lovásika,“ pokračuje.

V Kunovicích se mu líbilo. I díky angažmá na Slovácku prožil vojnu v sousedním Uherském Hradišti. „Na třetí ligu tam byly super podmínky. Klub byl zajištěný, nastupoval jsem tam i s bráchou Danielem, který tam pokračoval i po mém odchodu. Nakonec to tam dopadlo špatně,“ mrzí Petra Máčalu.

Obrovský úspěch v kariéře zažil v roce 2001 jako amatérský reprezentant, když na domácím mistrovství Evropy získal právě s bratrem či Zdeňkem Kročou zlatou medaili. „Byl to nádherný turnaj,“ říká.

Po povedené akci Máčalu povolal do přípravy kouč Páník. Kunovice mezitím získaly Kosmála, takže na Bělince už měl zabouchnuté dveře. V Baťově městě však chytal převážně v juniorce a přes Otrokovice zamířil do Provodova, kde zažil další povedené roky.

„Přišel jsem tam v nejúspěšnější éře. Už tehdy se tam hrával krajský přebor. Se mnou tam působili třeba Aleš Hellebrand, Chalupa, Březík, Gottwald, Josefík či Hlavňovský. S těmi kluky jsem vyrůstal, hrával od malička. Bylo to bez tréninků, naprostá pohoda,“ usmívá se.

Kariéru zakončil na Mladcové, kde je registrovaný dodnes. „Už tam nechodím. Mám malé dítě, takže se věnuji rodině,“ vysvětluje.

Když má čas, občas si jde zahrát fotbal se starou gardou Zlína, jinak preferuje spíše ostatní sporty. Trénování se zatím úspěšně brání. „Nějaké možnosti byly, lanařili mě i kluci z Vršavy, ale mám doma dvouletou dcerku nebo si radši zajedu sám na kole. Trénování na plný úvazek mě neláká, je to práce na sedm dní v týdnu,“ připomíná.

Když má však čas, rád zajde na Letnou na FORTUNA:LIGU. Současné období hodnotí pozitivně.

„Klub je stabilizovaný. Jaro se sice v posledních třech letech nepovedlo, ale celkově je to na dobré úrovni. Nejsou problémy s penězi, výplaty chodí včas. Nikdo si nemá na co stěžovat,“ tvrdí Petr Máčala, jenž oceňuje hlavně práci sportovního ředitele Zdeňka Grygery. „Pozvedl to. Jeho zkušenosti jsou znát,“ míní.