Nezavíraly se vám pak oči při utkání?

Ani ne. (úsměv) Energii mi dalo pěkné počasí a hlavně jsem pocítil nadšení, že jsem se do týmu dostal.

Jak k tomu došlo, že jste se postavil do brány?

Jeden gólman měl práci a druhý byl zraněný. Že nastoupím, jsem se dozvěděl v pátek na tréninku a byl jsem hodně překvapený. Věděl jsem, jaká je situaci s brankáři, ale pořád jsem myslel, že jeden z nich bude chytat.

Podporovalo vás okolí před zápasem?

Ano. Všichni se na mě šli podívat – taťka, mamka, děda či strýc. A povzbuzovali mě i spoluhráči a trenér, abych neměl trému. Moc mi to pomohlo. (úsměv) Sice prvních dvacet minut jsem měl ještě trému, ale pak jsem se oklepal.

Tuto sezonu jste chytal v dorosteneckém krajském přeboru, předtím v žácích. Byl to teď pro vás velký skok?

Moc se to nelišilo. Jen ti hráči jsou v mužích zkušenější, vědí, co mají dělat.

Utkání s Březnicí jste prohráli 1:3. Jaký jste měl pocit vy ze svého výkonu?

Byl jsem na sebe naštvaný za první gól, kdy mi na nepříliš dobrém hřišti balon přeskočil ruce. A pak jsem byl naštvaný, že mě balony netrefovaly. Scházelo mi trochu víc štěstí. Ale nějaké zákroky se mi i podařily.

Celý rozhovor čtěte ve středečním tištěném vydání Zlínského deníku.