Univerzál Václav Jordánek je měl přesto nadosah. Sdílel společnou kabinu s prvotřídními spoluhráči, kteří to později dotáhli do reprezentace, ke slávě a velkým penězům. Jenže vážné zranění kolena mu vystavilo stopku.
Na přelomu tisíciletí se z mateřského klubu Viktorie Otrokovice hrajícího krajský přebor vydal do prvoligové Sigmy Olomouc jako 19letý benjamínek. Ocitl se jako na jiné planetě.
„Hrál jsem župní přebor, a najednou sedíte v kabině s kluky, které vidíte v televizi a čtete o nich v novinách,“ poukazuje na obrovský skok, který jej katapultoval do velkého fotbalu.
S nedávnými i současnými plejery české reprezentace Tomášem Ujfalušim, Radkem Kováčem, Radkem Látalem, Pavlem Hapalem nebo Davidem Rozehnalem obýval společnou šatnu, trénoval, potkával se na chodbě Androva stadionu, seděl s nimi v autobuse.
„Jsem rád, že jsem spolupracoval s kluky, kteří svoji kariéru někam dotáhli. Měl jsem možnost poznat špičkové fotbalisty i klub na profesionální úrovni. Přestože jsem si místo v základu nevybojoval, jezdil jsem s nimi na ligové zápasy a trávil s nimi spoustu času. Věřím, že kdybychom se někde potkali, tak o sobě budeme vědět,“ tvrdí Jordánek.
Pět minut slávy v první lize
Svého vrcholu dosáhl v ligovém zápase na Žižkově (2:2) 11. března 2001, kde odehrál posledních pět minut. „Cením si toho, že jsem mohl nakouknout do ligy. Největší rozdíl je v technice s balonem a v kvalitě tréninků. Rok mi trvalo, než jsem si zvykl na vyšší úroveň. Ten skok byl na mně rozhodně znát,“ uznává kriticky 30letý fotbalista.
Olomouci jej doporučil předseda Viktorie Jan Ševčík, který udržoval přátelský vztah s ředitelem olomouckého klubu Jiřím Kubíčkem. „Domluvil mi sedmidenní zkoušku. Z týdne se stalo čtrnáct dní, následně jsem s ostatními odjel na soustředění a poté jsem s klubem podepsal profesionální smlouvu. Ještě vyčkávali, jak na tom budu po tréninkové zátěži po fyzické stránce, ale nakonec to dopadlo dobře,“ děkuje na dálku za šanci.
Do hanácké metropole odcházel zdravě sebevědomý a s jednoznačným cílem se porvat o místo v prvoligovém kádru. „Udělal jsem všechno proto, abych se tam udržel. Ze začátku se mi nedařilo, podržel mě však trenér Kalvoda. Přestože jsem byl v áčku, pravidelně jsem nastupoval za rezervu. Tréninkem jsem počáteční nezdary zlomil. Postoupili jsme do druhé ligy a už to bylo dobré,“ vzpomíná na první krušné chvíle.
Rezerva Sigmy hrála MSFL a Jordánek již po prvním roce působení na Hané okusil druhou ligu. „Byla tam spousta kluků, co do té doby hráli třetí ligu. Kádr byl doplňovaný jen zřídka, zůstali jsme pohromadě. První půlrok jsme se ve druhé nejvyšší soutěži rozkoukávali. Další sezony již byly o něčem jiném. Hráli jsme střed tabulky a neplácali jsme se v sestupovém pásmu,“ vybavuje si premiérový ročník ve druhé nejvyšší soutěži, ve které nastoupil celkem k 76 zápasům a zaznamenal čtyři přesné trefy.
Hostování v Kunovicích bodlo
Do města na soutoku řek Moravy a Bystřice se mladý fotbalista přestěhoval. „Našel jsem si byt. Ovšem poté se z hostování vrátil Michal Ševela, který pochází Tlumačova, tak jsem se vrátil zpět do Otrokovic a jezdili jsme spolu,“ vypráví kreativní fotbalista.
Jarní část sezony 2002/03 strávil na hostování v Kunovicích, jelikož některým hráčům prvního týmu končila smlouva a byli přeřazeni do rezervy. Tím se zvedla konkurence a Jordánek i v rezervě ztratil trvalé místo v základu. „Tak jsem se s klubem dohodl na hostování. Chtěl jsem pravidelně hrát. Navíc Kunovice projevily zájem. Změnu jsem uvítal,“ přiznává.
Vzájemný jarní duel s olomouckou rezervou byl pro otrokovického odchovance pikantní. „Vždyť jsem nastoupil proti klukům, se kterými jsem hrál tři roky. Zápas byl pro mě tehdy velmi prestižní,“ vzpomíná s odstupem na domácí porážku 0:2.
Těžká rána osudu a začátek konce jeho vrcholové kariéry přišly v roce 2004, kdy se dostavily první zdravotní potíže s koleny. „Již v létě jsem začínal cítit, že to není dobré,“ začíná trochu mrzuté povídání Václav Jordánek.
V zimní přípravě mu však praskl na levé noze vaz v koleně a musel podstoupit náročnou operaci. „Dokázal jsem se z toho vyhrabat. Začal jsem hrát. Dokonce jsem se dostal do áčka, kde trénoval pan Uličný. Jenže zranění se mi obnovilo a musel jsem podstoupit další zákrok,“ líčí nepříliš příjemné okamžiky vyrovnaným hlasem.
Půl roku pouze navštěvoval rehabilitační centra. „Ani jsem nejezdil za kluky na stadion. Potloukal jsem se jen po doktorech. Nebylo znát žádné zlepšení. Konec mi šrotoval v hlavě. Když je člověk zvyklý pořád trénovat a nemůže, tak jej napadají různé černé myšlenky,“ připouští, že psychicky na tom nebyl zrovna nejlépe.
Myslel na definitivní konec, ale nevzdal se
Pocit, když zbytek týmu jde kopat do balonu, běhat, a on musí strávit hodiny v ordinacích, byl ubíjející. „S dívkou, která mě měla na starost, jsme moji situaci probírali. Pořád mě podporovala, ovšem nelepšilo se to. Nechci říct, že bych to zabalil, ale bylo to z mé strany pouze trápení. Proto jsme se dohodli, že ukončíme smlouvu,“ povzdechl si.
Dokonce zvažoval, že s fotbalem sekne úplně. „Přemýšlel jsem o tom. Chodil jsem se sem jen dívat. S kluky z Otrokovic se znám, tak jsem si postupně šel občas také zatrénovat. Nakonec jsem si řekl, že to ještě na nižší úrovni zkusím,“ zahnal chmurné myšlenky a potvrdil, že balon je nedílnou součástí jeho života.
„Řekl jsem si, že to zkusím tady na Viktorce. Když netrénujete každý den, zátěž není taková. Připravovali jsme se maximálně třikrát týdně a pak přišel zápas, takže se to dalo vydržet. Po utkání bylo dost času si odpočinout. Na vrcholové úrovni jsem pokračovat nemohl,“ ví.
Nebýt těžkého zranění kolena, kdo ví, kde by nyní byl. Třeba by hrál i vysněnou nejvyšší soutěž, za kterou se do Olomouce šel bít. „Těžko říct. Kariéra se vyvíjela správným směrem. Měl jsem to dobře rozjeté,“ lituje nad krutou nepřízní osudu. Ze dne na den skončil a musel si zvyknout na obyčejný život. Hned dostal zaměstnání ve firmě, která vyrábí pro otrokovickou gumárenskou továrnu náhradní díly. Sídlo má přímo v jejím areálu.
„Že jsem si hned našel práci, bylo nejdůležitější. Na brzké vstávání si člověk musí zvyknout. Dostal jsem příležitost, tak jsem ji využil. Plynule jsem přešel do obyčejného života. Navíc se mnou dělá můj někdejší spoluhráč z Kunovic Dan Máčala, se kterým jsme odjakživa dobří kamarádi,“ pochvaluje si kolegu, s nímž také momentálně pracuje.
Handrkování s Jiskrou nechce komentovat
V zimní přestávce sezony 2006/07, kdy se Viktoria Otrokovice jako divizní nováček teprve rozhlížela, nastal v souvislosti s Jordánkem problém. V té době byl ve Viktorce na hostování z Jiskry Otrokovice. Podle tehdejšího mínění Viktorie požadoval rival za hostování či případný přestup hráče neadekvátní finanční náhradu, na kterou nebyla ochotna přistoupit.
„Nerad bych o tom mluvil. Souviselo to i s pracovními důvody. Věřil jsem, že to dopadne dobře, ale skončilo to přesně naopak. Bylo to handrkování, takže bych tento problém dále nerozváděl,“ považuje tuto záležitost za definitivně uzavřenou.
Raději mluví o fotbale. „Přestože jsem po dlouhé pauze přes zimu trénoval, viděl jsem, jak šel výkonnostně fotbal v nižších soutěžích nahoru. Našly by se výborné zápasy i v župním přeboru. Ovšem především divize svoji kvalitu rozhodně má,“ myslí si někdejší talent.
Bolavá kolena jsou pro fotbalistu nejzranitelnějším místem na těle i nyní. Musí snášet obrovskou zátěž a ne každý ji vydrží. „Už letos na jaře mi otékalo. Necítil jsem bolest, ale letní příprava se už nedala vydržet. Byl to poslední hřebík. Problém nastal již v době, kdy jsem šetřil levé a zvýšenou zátěží na druhou nohu poškodil i pravé. Artroskopie byla nevyhnutelná,“ krčí rameny.
Z beka kanonýrem
Přestože bolest přetrvává i v současné době, bezmezně věří, že na jaře svým spoluhráčům pomůže na trávníku. Vždyť patří mezi klíčové hráče a ústřední postavy týmu trenéra Jaroslava Matějíčka. „Chtěl bych týmu pomoci, protože fotbal mám rád a raději bych byl na hřišti, než stál opřený o zábradlí a jen sledoval zápas,“ konstatuje Jordánek.
Po svém příchodu do Otrokovic se stal kanonýrem týmu, sázel jeden gól za druhým. Zatím se zastavil na cifře 30 branek. Přitom nikdy nebyl typickým kanonýrem, posty v sestavě střídal. Před odchodem do Olomouce hrával středního záložníka, na Hané jej přeškolili na krajního obránce. Po návratu jej kouč Matějíček postavil na hrot útoku. „Začalo mi to tam padat. Musím říct, že první sezona po návratu, kdy jsme postoupili do divize, jsme měli super mančaft a partu. Šlapalo nám to. Další sezona již byla brankově slabší a uplynulá nejslabší,“ usmívá se nad svojí střeleckou potencí.
Trenérem byl pouze na záskok
Přestože celý podzim opět promarodil, v předposledním duelu ve Velkém Meziříčí zaskočil společně s někdejším spoluhráčem Tomášem Stýskalem na lavičce za kouče Matějíčka, který si vybíral dovolenou.
„Dostali jsme za úkol odtrénovat utkání a bavilo nás to. Tomáš vedl trénink, já jsem se přidal ke klukům. Bylo to velmi zajímavé zpestření. Zjistil jsem, že trenéři nemají jednoduchou pozici. Je potřeba vymyslet trénink nebo něco říct před zápasem. V jeho průběhu pak stát na lavičce a dirigovat mančaft. Nervy jsem měl rozhodně větší než na hřišti,“ říká s úsměvem.
Nová pozice se zcela jistě neobešla bez jízlivých poznámek spoluhráčů. Také týmová kasa je zase o něco bohatší. „Něco jsme zaplatili. Kluci to vzali zodpovědně a podle toho výkon vypadal. Jezdili na doraz,“ pochvaluje si přístup „svěřenců“, kteří ve Velkém Meziříčí vyválčili remízu 1:1.
Přesto jej kariéra hlavního kouče příliš neláká. I po skončení aktivní kariéry však u fotbalu chce zůstat v roli asistenta nebo vedoucího mužstva. „To by mě lákalo. Tohle byla jen zajímavá zkušenost. Obohatilo mě to,“ děkuje na dálku.
V těžkých i radostných chvílích se může těšit domů. Kromě manželky jej doma čeká i půlroční syn Vašík. „Jestli jej bude fotbal bavit, určitě jej k němu povedu,“ klade si na závěr za cíl Václav Jordánek.