Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V sobotu 6. června 2015 napsal za těmito štacemi tečku doma v Holešově. Zranění kolene, které Zdeněk Grygera utrpěl v listopadu roku 2011, mu už neumožnilo návrat na mistrovské trávníky. „Kariéra mohla být o jeden dva roky delší, ale nad tím už nelze přemýšlet. Byla i tak úspěšná a já si toho moc vážím," uvedl současný manažer pro mezinárodní vztahy a rozvoj klubu fotbalového Fastavu Zlín.

Dolehla na vás při loučení nostalgie?

Tím, že jsem už delší dobu nehrál a rozhodnutí nebylo náhlé, tak jsem byl se situací smířený. Ale samozřejmě s blížícím se sobotním dnem a i s ohledem na to, že jsem neměl žádnou rozlučku a končil jsem ze zdravotních důvodů, se jí možná kousek objevil. Jsem rád, že setkání v Holešově proběhlo a že jsem kariéru završil formou krásného zážitku. Nosím sebou vzpomínky na závěrečnou akci.

Z posledního angažmá jste odcházel v prosinci roku 2012 ve Fulhamu. Byl jste od té doby v některé chvíli přikloněný k návratu na vrcholovou scénu?

Nechával jsem si zadní dvířka, ale do takové fáze jsem nedospěl. Půl roku jsem se dával zdravotně dohromady a během tohoto období jsem viděl, že už nenaberu TOP kondici. Byl jsem rád, že jsem se dostal do stavu, kdy se můžu věnovat všem svým oblíbeným sportům alespoň na rekreační úrovni. Jednou až dvakrát týdně si zahraji fotbal, přes zimu jsou to hokej a lyžování a k tomu točím kolo a tenis.

Co vám běželo hlavou, když jste při rozlučce viděl na obrazovce své záznamy a snímky z fotbalového života?

Jsou to momenty, kdy se člověk pozastaví a začne si uvědomovat, co krásného prožil. Ale nejen krásného, bylo v tom i spousty dřiny, jak vše začínalo. Jsem nadmíru spokojený s tím, jakou jsem prožil kariéru. Stoupala, až došla do těch nejvyšších bodů – Juventusu a reprezentace. Jen mohla být delší o jeden dva roky, ale nad tím už nelze přemýšlet. Byla i tak úspěšná a já si toho moc vážím.

Promítání provázela melodie z filmu Tenkrát na Západě. Jednalo se o nějakou symboliku?

Ano. (nadšeně) Velký rodinný kamarád Peťa Polák, který hraje na klarinet, ji ztvárňuje pro mě na každé významné či zajímavé události.

Rozlučku jste uspořádal ve městě, kde jste zahajoval svou fotbalovou pouť. Jaké máte vzpomínky na své první roky s míčem?

Jsou dodnes hezké. Začínal jsem za barákem s tátou, který mě vedl i v přípravce a dal mi fotbalové základy. Potom ve Zlíně už člověka trénovali další lidé, ale táta byl stále mou oporou. Vozíval mě na všechny zápasy. Stáli při mně i další členové rodiny, nicméně co se týče sportu, tak ten prožíval nejvíc po mém boku táta.

V další kariéře jste se postupně propracoval až do slavných klubů, přičemž nejvíce vaše sympatie směřují k Juventusu Turín. Čím vás klub tolik upoutal?

Tam jde o to, že já jsem byl s rodinou v roce 1994 na dovolené v Itálii, to se zrovna hrálo mistrovství světa v Americe, a prodávaly se tam dresy. Chtěl jsem fotbalový a koupil jsem si Juventusu, tehdy s nápisem Danone na prsou, byl to můj vysněný klub. V tom triku jsem pak pořád chodil, sledoval jsem tým a fandil mu. Byla to éra Roberta Baggia a dalších hvězd. A když jsem se pak za nějakých třináct let stal hráčem Juventusu, tak se mi splnil sen.

Zaznamenal jste i řadu úspěchů s reprezentací. Který z nich vám nejvíce utkvěl v paměti?

Každý turnaj měl své kouzlo, zúčastnit se mistrovství světa a Evropy je něco úžasného. V Německu (MS 2006 – pozn. red.) to nemělo chybu, zážitky jsem si odvezl krásné, i když jsme vypadli ve skupině. Potkali jsme se v ní s Itálií, s nastávajícími mistry světa, postihla nás zranění, je potřeba to brát jinak. V Portugalsku (ME 2004 – pozn. red.) to bylo nádherné, jen škoda, že jsme šampionát nedotáhli do finále, ale takový je někdy fotbal. A v jednadvacítce jsem byl součástí nezapomenutelné generace, která získala stříbro a zlato (v letech 2000 a 2002 – pozn. red.). Turnaje jsme zvládli skvěle.

Kdy jste byl ve fotbale nejšťastnější?

Bylo to při proměněné penaltě ve finále mistrovství Evropy do 21 let (v roce 2002 proti Francii – pozn. red.), pak když jsem podepsal smlouvu v Juventusu a pokaždé, co jsem měl možnost nastoupit za národní tým. Reprezentovat pro mě znamenalo čest.

Co vám fotbal dal a naopak vzal?

Přinesl mi spoustu zážitků, poznal jsem různé země, naučil jsem se jazyky a získal strašně moc zkušeností. Oproti tomu mi vzal kus mládí. Zatímco kluci měli prázdniny, já jsem jezdil na tréninky. A také mě stál část zdraví.

Kdo vám nejvíce pomohl během kariéry?

V první řadě bych chtěl poděkovat rodičům, sestře, manželce a dalším známým, kteří za mnou jezdili pravidelně do Prahy. Kolikrát i ve středu, přičemž domů se vraceli v noci a ráno šli do práce. Výčet je dlouhý, ale začínal jsem u rodiny a její podpora i dnes provází všechny mladé talenty. Rodinné zázemí je strašně důležité.

Neplánujete se nyní dát na trenérskou dráhu?

Momentálně se budu spíše věnovat práci v managmentu ve Zlíně. Samozřejmě na tréninku se také podílím, v Holešově v přípravce, kde hraje syn, ale co bude dohromady pak dále, to uvidíme.

Blíží se mistrovství Evropy do 21 let v České republice. Chystáte se navštívit duely?

Ano, přičemž se pojedu podívat spíš na zápasy na Moravě. Týmy zde budou hrát kvalitní, myslím si, že fanoušky čekají pěkná utkání.