„Věděl jsem do čeho jdu. Nebyl to krok, ale minimálně dva zpět. Protože se trénuje společně s béčkem, někteří kluci neumějí ani zatáčet, ale co se týká práce v klubu a mentality lidí kolem, jsem spokojený,“ říká zkušený čtyřiatřicetiletý fotbalista v rozhovoru pro Deník .

Jak hodnotíte působení v Rakousku?

Hodnotit to moc nejde. Věděl jsem do čeho jdu. Nebyl to krok zpět, ale minimálně kroky dva. (úsměv) Cítil jsem však, že potřebuji zvolnit. V Kroměříži to bylo fajn, ale fotbal mi zabíral už moc času. Čtyřikrát týdně jsme měli trénink a o víkendu zápas. Tím pádem jsem měl málo času na rodinu. A když máte malého kluka, který mi vyrůstal před očima, tak jsem se rozhodl zvolit jinou cestu.

Rakousko byla vaše jasná volba?

Jelikož jsem měl možnost každého půl roku jít hrát do Rakouska nižší soutěž, tak jsem se po sezoně 2018-2019, kdy se nepovedlo postoupit, rozhodl s fotbalem na vyšší úrovni skončit.

Jaká je úroveň týmu a soutěže, kterou hrajete?

Hraji 1.Klasse Nord za SV Bad Pirtawarth. Je to tamní sedmá nejvyšší soutěž, úrovní u nás asi první A třída. V týmu máme místní hráče, kteří jsou doplnění kluky z okolí Vídně a námi Čechy. Jezdíme ve třech. Se mnou ještě Jakub Svízela, někdejší talent Slovácka, a Honza Sedlář. Vždycky absolvujeme trénink plus zápas. Bohužel tréninky nejsou to, na co jsem byl celou kariéru zvyklý. Protože trénujeme společně s béčkem, ve kterém někteří kluci neumí ani zatáčet, čili to vám moc nepřidá. (úsměv) Co se ale týká práce v klubu a mentality lidí kolem, s tím jsem spokojený.

Na jaké pozici nastupujete? Máte na starosti střílení branek, nebo už plníte v týmu jinou roli?

Loni v létě, kdy jsem přišel, tak úkoly byly jasné. Nahradit jejich dlouhodobě zraněného hrotového útočníka, což se snad povedlo. Za patnáct zápasů jsem vstřelil jedenáct branek, k tomu přidal ještě nějaké asistence.

Jak soutěže v Rakousku poznamenala pandemie koronaviru?

Letošní rok byl covidovou epidemií poznamenaný velkou měrou. Hned z kraje roku jsem se zranil a s tréninkem začal až před začátkem soutěže. Po prvním odehraném kole se skončilo a liga se anulovala. V létě jsem absolvoval přípravu, na podzim se ale stihlo odehrát pouze pět kol a poté přišla druhá vlna korony. Takže hodnotit se to moc nedá.

Jak to máte nyní? Udržujete se nějak v kondici nebo odpočíváte?

Užívám si volna s rodinou. Po dvou a půl letech jsme s přítelkyní postavili v Babicích dům, takže kolem něj je spousta práce. Místo posilovny ideální. (úsměv) Nicméně pořád se udržuji. Dvakrát týdně chodím běhat, občas si dám kardio cvičení.

Nechybí vám moravská kabina. Třeba spoluhráči z Kroměříže?

Samozřejmě mi čeština v kabině chybí. Takové to popichování a hecování, co k tomu patří, ale němčina mi nedělá zásadní problém. Maturoval jsem z ní, takže nějaké základy mám a rád se zapojím do konverzace s kluky v kabině či na hřišti. V Kroměříži se kádr obměnil, spousta hráčů již odešla. I tak jsem s pár lidmi v kontaktu. Třeba s kluky z firmy SIJEMI. To tam musíte napsat (smích)

Vás živí jaká práce?

Pracuji ve firmě, která se zabývá recyklací plastů. Já jsem na pozici, kde testuji plastové drtě. Skloubit s fotbalem to vždycky šlo, teď to jen nebere tolik času. Nepopírám, že mi třetí liga nechybí a nikdy neříkej nikdy. Nějaké echa z Česka pořád jsou a uvidím, jak se ukáže situace kolem fotbalu v Rakousku. Poté se rozhodnu jak dál. Přestat ještě rozhodně nechci.

V kariéře jste prošel několika kluby. Na které angažmá nejradši vzpomínáte? Kde to bylo nejlepší?

Každé angažmá mi dalo něco. Poznal jsem spoustu dobrých hráčů i trenérů, zahrál si proti ligovým týmům. Nejvíc si cením dvou takových milníků v kariéře. Se Znojmem postup do druhé ligy a potom mého prvního angažmá v mužích, kdy jsem teprve sedmnáctiletý nabíral zkušenosti v třetí holandské lize. Dodnes mě mrzí, že jsem to nechytl pořádně za pačesy a nešel svou cestou dál. Třeba bych toho dokázal mnohem víc, ale to je fotbal.

Nemrzí vás, že jste si nikdy nezahrál první ligu?

Samozřejmě to byl takový můj fotbalový sen, ostatně asi jako každého mladého fotbalisty. Už v deseti letech, kdy se pořádal ve Zlíně jeden z mnoha halových turnajů, s námi dělal rozhovor pan Čada, a já mu řekl, že chci buď u nás nebo ve světě jednou hrát první ligu To se bohužel nepovedlo.

Třeba vás v tom předběhne syn Damian.

Nechám se překvapit. (úsměv)

Kdy jste měl do ligy nejblíž?

Vždy jsem šel po vlastní ose. Neměl jsem manažery, musel jsme na sebe upozornit pouze svými výkony na hřišti a doufat, že si mě někdo všimne. V roce 2014 , kdy jsem působil v Hulíně, mi v průběhu jarní části volal tehdejší trenér Zlína Pulpit, že by měl o mě zájem. Po týdenních testech jsme se bohužel nedomluvili na podmínkách. Dal mi sice šanci zkusit se prosadit, ale v době, kdy musíte platit bydlení a starat se o sebe, ty podmínky nebyly adekvátní.