Legenda Silný: o podfuku Slavie na Spartu i básni v kasárnách

Prala se o něj největší kluby té doby v čele se Spartou a Slavií. Střídali se tak na Hané jak na běžícím pásu, přemlouvali ho, snažili se zalíbit jeho rodině, i výboru Hanácké Slávie. „Chodili za mnou a za mým tátou nejen lidé z Prahy, ale i z Brna. Už v šestnácti letech jsem hrál za první mužstvo Hanácké Slavie, byl jsem urostlý kluk. Nějak se mi zdá, že jsem byl tehdy větší, než dnes,“ pousmál se.

Silnému to bylo však tak nějak jedno, byl doma spokojený a nikam se mu nechtělo. Takže místo do Prahy nakonec zamířil na vojnu do Olomouce. „Ale ani tam mi nedali pražští šíbři pokoj, jeden letenský špion dokonce pronikl v důstojnické uniformě do kasáren a zarecitoval mi báseň o krásách Prahy. Nakonec se mě zeptal, zda bych radši nechtěl vojákovat v Praze místo Olomouci,“ popisoval eminentní zájem pražských klubů.

„Co by ne,“ prohlásil s klidem flegmatika. „A byl jsem tak vzápětí převelen do hlavního města.“

Mířil do Sparty, jenže když si zástupci klubu jeli vyzvednout posilu do smíchovských kasáren, nebyl tam. Byl v kasárnách na Pohořelci. „Tady něco nehraje,“ tušili správně.

Hulín se vrací na scénu. Vedení Spartaku přihlásilo muže do nejnižší soutěže

Gólů jako máku

Zvítězila totiž pohotovost bafuňářů úhlavního soka – pražské Slavie, kteří si pro Josefa přijeli raději už na nádraží. Čekali na něj u vlaku z Olomouce a odvezli si ho na Letnou. Hned vedle toho sparťanského totiž tehdy stál i stadion Slavie, kde působil v letech 1923 až 1926.

„Na nádraží na mne čekal nějaký důstojník. Uniforma jako uniforma, tak jsem mu to podepsal. Možná, že jsem si opravdu nevšiml, že je to slavista. Sparťané se moc zlobili, ale pánové schválili přestup do Slavie,“ popisoval Silný.

„Zpočátku jsem hrál jen za rezervu, ale propracoval se do áčka. Na levé straně Puč, na pravé Šoltys, nebo Čapek, gólů padalo jako máku.“

První ligové trefy se dočkal v polovině března roku 1925, kdy se podílel na výhře Slavie nad Nuselský SK 8:0 a na konci sezony slavil svůj první ligový titul. V červenobílém dresu nastřílel celkem 32 gólů z celkových 113 branek. Dalších 76 tref v dresu rivala pražské Sparty, kam přestoupil v roce 1927 za šedesát tisíc korun.

„V té době jsem prý byl nejdražší fotbalista u nás,“ připomněl Silný, který zbývajících pět zásahů v nejvyšší soutěži přidal za Bohemians.

Když přišel v roce 1930 do Sparty Belgičan Braine, ustoupil Silný na spojku, ale byl natolik silnou individualitou, že mohl hrát i na křídle a také odsud dávat góly. Ovšem v roce 1927, kdy hrál stabilně středního útočníka, mužstvo neprohrálo ani v jediném utkání.

Punc výjimečnosti

Jubilejním stým gólem, kterým se později zapsal mezi fotbalově „nesmrtelné“, dostal punc výjimečnosti. Ve třiceti letech 17. října 1932 v dresu Sparty proti Slavii otevřel skóre. Běžela teprve první minuta hry, když se po rohovém kopu dostal před slavistickou brankou k míči a Plánička už nestačil zasáhnout – 1:0. „Jak bych to tenkrát mohl vědět,“ usmíval se Silný, když mu připomněli jubileum. „Copak myslíte, že tehdy někdo vůbec počítal góly?“

Nikoliv.

Góly totiž spočítal až novinář Luboš Jeřábek v roce 1972 a nechal vzniknout Klub ligových kanonýrů. Silný jako první pokořil magickou stogólovou hranici a stal se prvním členem prestižního klubu. Sezonu pak ukončil opět triumfem. Celkově třetím v lize, v pořadí druhým a posledním za Spartu.

V dresu národního týmu odehrál padesát zápasů a vstřelil 28 gólů, díky čemuž patří k nejlepším reprezentačním střelcům české historie.

Sezonu 1933/34 před mistrovstvím světa v Itálii odešel na čas do Francie, kde nasázel 14 gólů za AC Nimes, před šampionátem se vrátil, nastoupil v Praze proti Anglii, kterou Čechoslováci porazili 2:1. Hrál i v prvním utkání v Itálii proti Rumunsku (2:1).

O tom, že v dalším utkání nastoupil na místě pravé spojky František Svoboda, rozhodl déšť. Předpokládalo se, že Svoboda by mohl být na těžkém terénu úspěšnější. A tak se už „Jožka“ Silný v dresu Československa nikdy neobjevil. Titul vicemistra světa slavil na střídačce.

Už jako hráč Bohemians se ovšem v pětatřicátém roce zúčastnil historického zájezdu mužstva z Prahy do Sovětského svazu a stále patřil k nejlepším. Právě v dresu Klokanů dal i svůj poslední ligový gól, 31. května 1935 proti Čechii Karlín (3:2).

V roce 1939 tenhle legendární Hanák opustil Prahu, vrátil se domů a od té doby město své největší fotbalové slávy dlouho neviděl.

Zavřel za sebou dveře a už je nikdy nehodlal otevřít. Ještě čtyři sezony nastupoval v divizi v dresu Hanácké Slavie až do svých 41 let. Až na jaře 1979, když přijel na pražský Žižkov na setkání členů Klubu ligových kanonýrů.

Přijel. Už naposledy. Zemřel ve věku 79 let 15. května 1981 v kroměřížské nemocnici.