Jako mladý chodil na zápasy fandit svým idolům, na přelomu tisíciletí oblíbený klub pomáhal zachraňovat před krachem.

A před třemi lety po zhlédnutí filmu o Dukle Praha ho napadlo natočit podobný dokument také.

Jako poctu všem ševcům, kteří kdy navlékli zlínský dres. A také jako dárek k jubilejnímu výročí sta let od založení. Dal dohromady tým čtyř lidí a pustil se do práce.

Publikace připomínající nejdůležitější okamžiky historie kopané v Baťově městě byla dokončena v březnu.

„Věnovali jsme tomu tři roky života. Práci jsme si rozdělili, každý z nás se podílel nějak jinak. Jelikož ale každé mužstvo musí mít svého trenéra, měl jsem tento projekt na starosti já,“ usmívá se Arnošt Hošek.

„Musíme za celou naši partu poděkovat všem protagonistům, kteří se na filmu i knize jakkoliv podíleli. Hlavně za vstřícnost, ochotu i čas. Jsem rád, že lidé pochopili smysl projektu a náš záměr. Při práci jsme se potkali se samými slušnými lidmi, kteří ve Zlíně prožili pěkné fotbalové časy,“ prohlásil Hošek.

Kdy se zrodil nápad vydat knihu o zlínském fotbale?
Zhruba před třemi lety. V roce 2016 mě Petr Studénka, producent filmu Hrdý na svůj kluk o Dukle Praha, pozval na Baltaci, kde byla předpremiéra. Tam jsme se po zhlédnutí dostali do neformální debaty. Milan Hanko a Mira Vybíral, trenéři naší mládeže, vedli řeč o tom, že zlínský fotbal bude mít sto let. Tak jsem o tom začal přemýšlet a všechno to začalo.

Petr Studénka byl vaší první volbou?
Ano. S Petrem jsem byl v telefonickém kontaktu. Nápad s filmem se mu líbil. Naše publikace měla být doplněna o asi dvacetiminutový dokument s žijícími bývalými hráči na oživení. Petr mi potvrdil, že to není špatný nápad a začali jsme na tom dělat.

Za kým jste šel hned na začátku?
Prvně jsem sám zašel na konzultaci za magistrou Činčovou, která vytvořila knihu Sto let zlínského sportu. Chtěl jsem cílit na střední a mladou generaci, aby se do povědomí veřejnosti dostala ucelená historie. Hlavně aby se mladí lidé, kteří se zajímají o zlínský fotbal, dozvěděli něco o historii našeho klubu. Myslel jsem přitom hlavně na mládež na Vršavě, kde trénuje dvě stě až tři sta dětí. Byl to takový amatérský náhled na současný stav.

Jak moc vám pomohl Petr Babinec z Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati?
Hodně. Řekl jsem mu svoji představu o dvacetiminutovém filmu a zeptal se ho, zda by se na tom nemohli podílet absolventi školy na bakalářské úrovni. Dali jsme si dvě schůzky. Nápady a invence přicházely postupně, upřesňovaly jsme si myšlenky. Doporučil mi čerstvé absolventi v čele s režisérem Jonášem Vackem.

A s nimi jste šel na klub?
Ano. Při tom našem amatérském myšlení jsme šli s Čapinem (Petr Klhůfek – pozn. red.) nejdřív za ředitelem klubu a řekli si určité představy. Ten nám dal impulz, abychom udělali první krok a natočili smyčku na stadionu Dukly Praha. Tenkrát jsme to točili s Rudolfem Baťou, což byl vysoký zlínský patriot ve fotbalové diplomacii. Zlínu vždycky pomohl a nikdy na něj nezapomněl. Byl tam s námi také Rudolf Kučera. Legenda, fenomén. Kariéru mu přibrzdilo zranění menisku na cestě na mistrovství světa do Chile a druhá, ještě krutější rána přišla na podzim 1963, kdy ho na Julisce v utkání Poháru mistrů evropských zemí ve výskoku srazil k zemi střední obránce Górniku Zabrze a reprezentant Polska Oslizlo. Když se absolventi na první natáčecí den dostali do prostředí klubovny Dukly a měli možnost vidět klubové trofeje a fotodokumentaci, začalo je nové téma zajímat.

A co bylo dál?
Než jsme to rozjeli, tak jsme informovali kluky ze staré gardy. Vždy po konci sezony máme pravidelná setkání. A tam jsem všem řekl, že existuje možnost, aby vznikla kniha i film. Odezva byla kladná, čehož jsem si cenil. Kluci řekli, ať do toho jdeme, že nám pomohou i finančně. Na tom sezení se k nám přidal dlouholetý funkcionář a také ředitel klubu Tonda Parolek a Jan Janča. Pracovali jsme na dvou frontách, věnovali jsme se filmu i knize. Jedním zadkem jsme seděli na dvou židlích.

Pomáhal vám třeba krajský fotbalový svaz?
Ano. Tehdejší ředitel zlínského klubu Jakub Holcman nám sjednal schůzi právě na krajském fotbalovém svazu. Domluvili jsme se na finanční podpoře. Tehdejší předseda Hrubčík nám věnoval také osobní dar, za což mu i dnes s odstupem času znovu děkuji.

Co bylo pak?
Následně jsme se domlouvali s kluky, půjčovali si fotky. Hodně materiálu máme ze Státního okresního archivu. Hodně podkladů nám poskytl také Jindřich Janků, což byl dlouholetý funkcionář a nositel ceny JUDr. Václava Jíry. Pracoval v revizní komisi ČSTV a vedl svoji kroniku. Když měl devadesát let, byli jsme ho společně s ředitelem Gojšem, Juranem, Krajčou a Parolkem navštívit. Po jeho úmrtí nám jeho paní a syn materiály darovali. Tak jsme postupně skládali všechno dohromady.

Nebylo toho až moc?
Dalo se to zvládnout. (úsměv) S režisérem Vackem jsme se snažili, aby filmový scénář korespondoval s knihou. Aby to bylo autentické a lidé měli možnost všechny osoby, které najdou v knize, vidět také v dokumentu. O to nám oběma šlo. Nakonec to dotáhla do konce tiskařská firma Graspo, kde nám neskutečně pomohli. Byli jsme bázliví a neznalí zásad tiskařské technologie, ale přístup grafika Damira Grbiče a kolektivu studia byl neuvěřitelný. Sblížili jsme se s ním, tak skvělého člověka jsme nepoznali. Strašně moc nás překvapil. Bylo až neuvěřitelné, co všechno dokázal a byl schopný udělat třeba s fotkami (úsměv) Chodili jsme za ním s radostí. A odcházeli od něj až potom, co jsme udělali kus práce.

Co na tom bylo nejtěžší?
Začátky a hlavně shánění financí.

U Baťů se nikdy nic nedělalo polovičatě

Už jste něco podobného v minulosti vytvořil?
Ne, nikdy jsem nic podobného nezkoušel. Toto je moje prvotina.

Co všechno fanoušci v publikaci najdou?
Je to souhrn celé zlínské fotbalové historie od hrubých raných začátků zlínského fotbalu přes první světovou válkou, přes fotbalový kroužek z roku 1919, kdy se klub zaregistroval. Pak to pokračuje vstupem firmy Baťa. U Baťů se nikdy nic nedělalo polovičatě. Klub vytvářel stoji tvář, hodnotu, výsledky. Jsou tam informace a fotografie z každého období až po současnost.

Bylo těžké vybrat nejdůležitější události?
Samozřejmě jsme nechtěli na nikoho a nic zapomenout. Jestli ano, tak to nebyl náš úmysl. Snažili jsme se do knihy dostat co nejvíce informací, podkladů o nejlepších hráčích z každé desetiletky. Jmenovitě uvést všechny fotbalisty, nejenom ty špičky. Nic jsme nepodcenili a věřím, že ani na nikoho nezapomněli.

Jak dlouho se vůbec angažujete ve zlínském klubu?
Já jsem paradoxně fotbal nikdy závodně nehrál. Jako junior jsem se rozhodoval mezi atletikou – hod oštěpem a házenou. Oboje mně docela šlo. I přes celkem solidní výsledky v oštěpu, jsem se do Rudé hvězdy Praha nedostal. Měl jsem ale štěstí. Na vojně v Praze se mně naskytla možnost hrát házenou za Bohemians Praha, kteří v té době byli ve druhé lize. Byl jsem rád a měl i docela dobré výsledky. Po vojně jsem se ale vrátil k atletice. Měli jsme tam výbornou partu a slušné výsledky. Patřili jsme mezi přední celky druhé ligy a dokonce neúspěšně bojovali v kvalifikaci o účast v první lize.

Ale fotbal jste hrával, ne?
Ale ano. Měli jsme docela dobrou atletickou fotbalovou jedenáctku. Fotbalem jsem se hlavě bavil. Chodil jsem na něj v mládí s otcem a obdivovali všechny hvězdy, mezi které tehdy patřili pánové Bartonec, Kocourek, Křižák, Trojan, Šajer. Rád vzpomínám i na trenéry Šimona a Kuchynku. Bydleli totiž v prvním a druhém Morysáku jako moji rodiče. Když jsem závodně skončil s atletikou, absolvoval jsem druhou trenérskou třídu v Nymburce. Trénoval jsem dorostence a rok byl i předsedou atletického klubu. Na Valné hromadě Sportovních klubů Zlín v roce 1990 mě zvolili předsedou a tuto funkci jsem vykonával po tři volební období až do roku 1999, kdy jsem po dohodě s vedením Svitu nastoupil do funkce ředitele fotbalového klubu. Devět let jsem byl předsedou Sportovních klubů Zlín a šéf atletického klubu.

Záchrana zlínského fotbalu

Slyšel jsem, že v letech 1999 a 2000 jste zachraňoval zlínský fotbal…
To je pravda. Tehdy byla ve fotbale skutečně velmi složitá situace, takže jsme se společně s Milanem Bačákem a ředitelem Chwaszem začali v klubu angažovat se snahou toto nepříznivé období zlínského fotbalu ukončit. Tehdy se nám povedlo klub stabilizovat. Velkou roli v tom sehrála firma Svit, která nejprve převzala do své kompetence první mužstvo a po třech měsících mládež. Jelikož byly závazky vůči zaměstnancům a hráčům, byly pozastaveny veškeré přestupy. Díky generálnímu řediteli Svitu Valentovi a řediteli tepláren Gábovi se nám podařilo klub v jeho činnosti udržet. Podmínky nebyly jednoduché, ale zvládlo se to. Po roce Svit skončil a vstoupil do klubu pan Červenka, který klub stabilizoval a vede ho dodnes.

Vy jste ale v klubu ještě chvíli zůstal, ne?
Ano. Rok jsem byl ředitelem klubu, osm let vykonával funkci vedoucího mužstva a na půl jsme s Petrem Klhůfkem dělali sekretáře. Tehdy ve Zlíně trénovali František Komňacký a Vlasta Mareček.

V jaké kondici je podle vás zlínský stoletý klub?
Podmínky se strašně změnily. Jsem přesvědčený o tom, že majitel klub ekonomicky stabilizoval. Zlín získal pověst klubu, který nikdy hráčům nedlužil ani korunu, což byla výsada majitele. Kolem Baránka, Lasoty, Nehody, Činčaly nebo Malára se vytvořila výborná parta, , včetně našich odchovanců, mezi které nesporně patří Novák, Hubáček, Klhůfek, Koubský, Vidlička, Roman Dobeš, Lukaštík, později Janíček, Dujka, Vrtělka, Kořínek, Kroča a další, kteří je následovali. Klub se po těžkostech zvedl a kabina držela při sobě, což bylo na výsledcích vidět. Ať byl ve Zlíně jakýkoliv trenér, vždycky se mohl o kabinu opřít. Byla radost s touto partou pracovat.

Do prodeje půjde 1500 kusů knihy
Publikace Od SK Baťa po současnost je věnovaná sto letům zlínského fotbalu a začne se prodávat v pondělí 29. dubna na slavnostním galavečeru ve zlínském divadle, kde bude mít premiéru film Dej ševče gól. Fanoušci mohou dokument poprvé zhlédnout 6. května v Golden Apple Cinema. Do prodeje půjde 1500 kusů.