Jeden z nejslavnějších fotbalistů zlínské stoleté historie zájem pražských klubů s díky odmítl a raději s kamarády válel v Baťově městě. Zahrál si na San Siru proti Interu Milán, ale o účast na olympijských hrách přišel.

„Byl jsem v širším kádru, ale tím, že jsem odmítl přestup a Karel Knesl šel do Slavie, letěl místo mě v roce 1964 do Japonska,“ líčí Krajča.

Zklamání z neúčasti na světové akci ho brzy přešlo. Někdejší pravá spojka Zlína po letech vzpomíná především na krásné momenty z bohaté kariéry.

„Pamatuji si hlavně na postup do ligy v roce 1969. Vyhráli jsme rozhodující utkání v Třinci a přímo odtud jsme jeli na hotel Moskva, kde nás vítali lidé a nechyběla ani dechovka. Byla to spontánní akce,“ vybavuje si Krajča.

Ve Zlíně zažil úspěchy, ale i horší období. Do Baťova města přišel v roce 1957 zadarmo ještě jako vyjukaný mladík z Kostelce. Bylo mu teprve patnáct let a hned trénoval s mistry republiky.

„Jako dorostenci jsme o rok později skončili druzí na mistrovství republiky, kdy jsme ve finále prohráli s Duklou Praha,“ připomíná.

Právě do Dukly narukoval na vojnu. „Byl jsem mladý vylekaný kluk. Byly tam samé hvězdy. Nejvíc jsem ale obdivoval Rudolfa Kučeru. Byl to fantastický fotbalista,“ vyznává se.

Z Prahy se přesunul na jih Čech do Tábora, odkud se v roce 1963 vrátil zpět do Zlína.

„Tehdy jsem měl nabídky ze Slavie i Sparty, ale nebyli žádní manažeři a já se chtěl vrátit domů,“ vysvětluje.

Ševci tehdy soupeřili se sousední Jiskrou Otrokovice o postup do nejvyšší soutěže. I když Zlín přetahovanou nakonec zvládl, výborné mužstvo se rozpadlo.

„Klimeš s Farmačkou odešli do Brna, Knesl přestoupil do Slavie, Laciga do Sparty a později do Ostravy,“ informuje Krajča.

„Kdyby se všichni vrátili zpět, vyhráli bychom ligu,“ je i po letech přesvědčený.

V té době se fanoušci bavili fotbalem a hlavně góly. „Hrálo se na pět útočníků, moc se nebránilo,“ usmívá se Krajča, který většinou připravoval branky parťákovi Juranovi.

Borci z Baťova města sehráli výborný zápas s pražskou Duklou a v poháru senzačně vyřadili Slovan Bratislava v jeho největší éře. Vencel a spol. ve Zlíně prohráli 0:3 a Krajča byl opět mezi střelci.

Velký zážitek zaznamenali Zlíňané také na San Siru, kde Interu Milán, který tehdy vedl slavný trenér Helenio Herrera, v přípravném zápase podlehli 0:5.

„Pro všechny to byl obrovský svátek, velký zápas. Utkání zprostředkovali lidé z družebního města Sesto San Giovanni,“ pamatuje si Krajča.

Spolupráce osvědčených útočníků vrátila Zlín v roce 1969 znovu do nejvyšší soutěže. V klíčové bitvě na hřišti Třince skóroval Lokaj a právě Krajča, který si ale v první lize zahrál už pouze jednu sezonu. Po porážce s Žilinou v roce 1971 byl překvapivě vyřazen z kádru a šel do nedalekých Napajedel, kde se hrála divize.

Mládežnický reprezentant, který si na mezistátní úrovni připsal pět zápasů, nosil dres juniorky ČSR po boku legendárního Iva Viktora, Vladimíra Táborského nebo Ivana Mráze. Fotbal miloval, až do čtyřiceti let hrával v mateřském oddíle v Kostelci.

Kvůli penězům ani slávě milovaný sport nedělal. Vždyť tenkrát chodil normálně do zaměstnání.

„Byl jsem stejně jako ostatní kluci oficiálně zaměstnaný ve Svitu. Za Bati jsme pracovali v propagaci, nákupním nebo prodejním oddělení. Vždycky jsme tam byli jsme čtyři hodiny. Ale byli natolik zodpovědní, že se řada z nás vypracovala do řídících funkcí,“ hlásí Krajča. Ten se svými spoluhráči hrál za drobné a česnekovou polévku.

„Tehdy jsme byli vynikající parta. Vzájemně jsme si pomáhali. Největší problém byl s byty, takže jsme každý jeden dostali. Za vyhraný zápas jsme měli 180 korun,“ říká.

V tehdejší éře kromě něj zářili Josef Kučera, Rudolf Kučera, Veselý, Farmačka, Foltýn nebo Juran. Nejúspěšnějšími trenéry byli Jaroslav Kulich, Rudolf Bartonec či Matěj Bekeský.

Stanislav Krajča se však kromě fotbalu věnoval také stolnímu tenisu. Ping-pong hrával závodně za Sokol Kostelec. Ve druhé lize nastupoval do čtyřiceti let. Jako mladý se v Košicích zúčastnil přeboru republiky.

„Stolní tenis mě pořád nesmírně baví. Teď jezdím do Tečovic, kde hráváme třikrát týdně. Jsme dobrá parta, zasmějeme se u toho,“ líčí.

V současnosti si užívá důchodu. Jelikož mu zdraví slouží, v sedmasedmdesáti letech vypomáhá jako správce administrativní budovy. „Musím být neustále mezi lidmi,“ usmívá se.

Pravidelně chodí na zápasy ligového Fastavu i na setkání staré gardy. S dalšími bývalými hráči má od klubu vymezený sektor, kde všichni společně sedí pohromadě.

„Povykládáme si, všechno probereme, prostě jako za starých časů,“ směje se Krajča.

Práci současného managementu oceňuje. „Pan Červenka je sice přísný, ale fotbalu rozumí. Klobouk dolů před ním. Kdyby tady nebyl, těžko říct, jak by to se zlínským klubem bylo,“ přemítá.

„Současný fotbal je hlavně velký byznys. Majitel dal klubu stabilitu, finančně ho drží. Zlín nikdy hráčům nic nedlužil, naopak fotbalisté svými výkony spíše dluží Zlínu,“ míní.

Krajča ovšem nesleduje pouze zlínský Fastav, ale také národní tým.

„Šilhavému věřím. Je to osobnost a hlavně slušný člověk. Dělá s tím, co může,“ je přesvědčený Krajča, který ale přeje úspěch i Pavlu Hapalovi na Slovensku. „Ve Zlíně rok trénoval, patří mezi nás,“ zakončuje povídání jedna z legend zlínské kopané.