Díky píli a neuvěřitelné ctižádosti, které Františka Ondrůška zdobila ve sportu i v osobním životě, se dostal do Zbrojovky Brno a později do Dukly Praha, kde se učil od slavného Ivo Viktora.

„Největší top jsem zažil na vojně. Bylo to něco fantastického. Obrovská škola života. Byl jsem tam od osmnácti do dvaceti let. Tedy ve věku, kdy kluci přecházejí z dorostenecké kategorie do dospělého fotbalu, což je nejhorší období v dnešní mládeži,“ říká rodák z Uherského Brodu, který seděl v jedné šatně s Pelcem, Vízkem, Radou nebo Fialou.

Po boku bývalých reprezentantů se odrazil k báječné kariéře. Ve Zlíně, Drnovicích a Příbrami dohromady odchytal 250 ligových zápasů.

„Dosáhl jsem vrcholu. Šest let jsem byl ve druhé lize, šest roků jsem chytal první ligu. Měl jsem dokonce nabídku z Kostariky, ale nakonec to nevyšlo. Ve fotbale jsem ale prožil krásné roky. Sportovní kariéra byla úspěšná,“ říká v rozhovoru pro Deník František Ondrůšek.

Paradoxně největší úspěchy kariéry jste zažil na vojně v Dukle Praha, se kterou jste postoupil do semifinále Poháru vítězů pohárů. Jak na památné dvojzápasy s Benfikou Lisabon a Dynamem Kyjev vzpomínáte?
Tenkrát jsem kryl záda Petrovi Kostelníkovi. Ve čtvrtfinále PVP jsme doma porazili Benfiku gólem Milana Luhového 1:0, a i když jsme v Lisabonu prohráli 1:2, branka Pavla Korejčíka nás posunula do semifinále. Bylo to něco fantastického. Bylo mi tehdy devatenáct let a na odvetu přišlo 110 tisíc lidí. To mě nakoplo. Chtěl jsem to zažít i v budoucnu. Pro moji kariéru to byl odrazový můstek.

A co semifinále s Dynamem Kyjev?
To bylo něco neuvěřitelného. Sice jsme prohráli 0:3 a vypadli, ale na tribunách se tísnilo taky přes sto tisíc fanoušků. V první řadě seděli vojáci, na střídačce Lobanovskij. Domácí létali jako motorové myši, hráli neskutečně. Týden nato pak v Černobylu bouchla elektrárna. To byl rok 1986.

Dukla tehdy byla na vrcholu, že?
Ano. Třeba na zápasy do Košic jsme létali bombardérem a pod sebou měli padáky. Dukla jako armádní klub tehdy měla výsadní postavení. Tenkrát tam hrávali Pelc, Vízek, Petr Rada, Jan Fiala. Co hráč, to obrovský pojem. A vedle těchto ikon jsem seděl v šatně. Byla to pro mě obrovská škola a odrazový můstek v kariéře.

Proč jste v Praze nezůstal déle?
Chtěl jsem se vrátit na Moravu. Jsem spjatý s regionem, a tak jsem šel do Zlína, ale osm utkání jsem hostoval v Uherském Brodě. Pracoval jsem sám na sobě a učil se od kolegy Aloise Máčaly. Byl jsem ctižádostivý a pracoval na tom, abych se stal jedničkou.

Na postup do nejvyšší soutěže ale Zlín čekal dlouhých šest let …
Je pravda, že liga přišla pozdě. Pomohla nám až reorganizace v roce 1993, kdy po rozdělení federace postupovalo šest mančaftů. My jsme ve druhé lize pokaždé skončili hodně vysoko, ale nebyli jsme schopní postoupit dřív. Až přišli dobří a zkušení trenéři Štefanko s Uličným, kteří mužstvu dodali tvář, kvalitu, impulz. Ve Zlíně byla velká chyba v tom, že hráčům scházela ctižádost. Většině kluků druhá liga stačila. Za komunistů sice byli zaměstnaní, ale nechodili do práce a jenom se trénovalo. Zatímco jim to stačilo, pro mě to bylo strašně málo. Chtěl jsem daleko víc.

Nemoc - razantní zásah do života

Jak moc Zlínu pomohl příchod trenéra Štefanka?
Hodně. Štefanko změnil politiku. Pod jeho vedením se začalo kvalitně trénovat. Tehdy to bylo takové divoké období. Pod trenérem Chobotem, což byl taky velký odborník, jsme se zachránili. Pak nás ale vyloučili z ligy a zase vrátili zpátky. Nakonec nám vzali šest bodů. Po sestupu jsme se ale dokázali vrátit zpátky. Do Zlína přišel brodský patriot Miroslav Polášek, který dělal asistenta Uličnému.

Ve Zlíně jste zažil samé úspěšné trenéry, že?
Ano. Ve Zlíně se nastartovala Uličného obrovská kariéra. Třeba legendární Adamec, který nedávno zemřel. Pro mladé hráče byl sice nepříjemný, s námi se zkušenými ale dokázal komunikovat. Ve finále přišel pan Lička, který měl zase obrovské zkušenosti ze zahraničí. Chtěl je na nás přenést. Něco se mu podařilo, něco ne, já jsem si ale od každého trenéra snažil něco vzít.

Oslabený kádr pak v roce 1996 sestoupil a vy jste ze Zlína odešel do nedalekých Drnovic. Jak na angažmá na Vyškovsku vzpomínáte?
V Drnovicích jsem zažil dva obrovsky krásné roky. Dostal jsem tam byt, auto. Bylo to úplně někde jinde. Nádherný stadion, Chemapol v čele s Junkem a Bečvářovou, v kabině Radek Drulák, Šilhavý, Majoroš, Weber, Kafka. Jedna osobnost vedle druhé. Odehráli jsme tam krásné zápasy s Brnem nebo Spartou. Bohužel to vydrželo jenom dva roky a pak se to rozpadlo. Byl jsem v Drnovicích navštívit kamaráda Jožku Webera, který tam bydlí, a bylo mi smutno. Ze stadionu je doupě, je ve strašidelném stavu, což mě hrozně mrzí, protože za nás chodily plné tribuny, děti jsme vodili do školky, kde se o ně starala paní Pilátová. Jsou to nezapomenutelné věci. V Drnovicích jsem zažil první zahraniční soustředění. Byli jsme v Turecku. Vedli nás trenéři Ján Kocián nebo pan Bokša, což byl velmi inteligentní člověk a fotbalu rozuměl.

V Drnovicích jste taky zažil spoustu srandy, že?
To se nedá vyprávět. To není pro noviny. (úsměv) Jenom co jsem zažil na soustředění v Turecku, kam jsme letěli z Vídně. Do Antalye jsme přiletěli v jednu v noci. Večeře byla kolem jedné. Některým klukům let nedělal moc dobře, takže v letadle si dávali moravský tekutý prášek a velmi jim svědčil. Jak jsme se s kamarádem v nových teplákových soupravách vraceli z večeře na pokoj, zjistil jsem, že se po cestě ztratil v neosvíceném bazéně, do kterého spadl. (úsměv) Zjistil jsem to až u pokoje. Kdyby to někdo točil, bylo by to do velké hitparády. Spoluhráči navíc v bazénu vypadla karta od pokoje, takže jsme ráno ve čtrnácti stupních skákali v trenýrkách do vody.

Brankářskou kariéru jste ukončil v Příbrami, kde se naplno projevila Bechtěrejova nemoc…
Do Příbrami mě zlákal Jarda Starka. Potkal jsem tam Josefa Csaplára, se kterým jsem byl chvíli na vojně. Už tehdy sázel na mladé kluky, ale dlouho tam nevydržel. Přišel Kotrba a zachránili jsme se. Byl to můj poslední rok. V Příbrami se naplno projevila těžká nemoc, o které jsem vůbec nevěděl. Až mě strýc vzal do Olomouce na vyšetření krve. Lékaři zjistili, že mám v celém těle zánět, přítele na celý život. S Bechtěrevovou nemocí jsem v té době tři roky bojoval. Dál už to nešlo.

Nemám rád šlendrián a lemply

Jak moc vám vážná nemoc zasáhla do života?
Neskutečně. Při ligových zápasech jsem si tejpoval všechny prsty na noze, sotva jsem ji pak dal do kopaček. Kluci v kabině a doktoři to věděli, jinak nikdo. Jak jsem začal čurat krev, ukončil jsem to a začal se léčit. Bechtěrevova nemoc je sice nevyléčitelná, ale jsem pod dohledem Evy Dokoupilové z revmatologického oddělení nemocnice v Uherském Hradišti. Podstoupil jsem biologickou léčbu, při které musíte mít naprosto v pořádku všechny důležité orgány.

V pozici trenéra vás ale nemoc neomezovala, ne?
Jako trenér jsem s tím žádný problém neměl. Jenom v zimě to bylo horší. Já mám rád totiž léto. Sluníčko mě nabíjí obrovskou energií.

Věděl jste hned, že chcete dělat trenéra?
Ano. Začal jsem ve Zlíně u mládeže. Vedl jsem ligový dorost do šestnácti let. Hned v první sezoně jsme s kluky ročníku 1983 skončili třetí v republice. Kolega Mareček vedl osmnáctku. Ježdění po republice mi zůstalo, jenom jsem si finančně výrazně pohoršil. Ale práce s kluky mě neskutečně bavila. Když se do Zlína vrátil trenér Páník, dělal jsem mu s Vlastou Marečkem asistenta. V té době jsem vystudoval trenérskou nejvyšší profesionální licenci. Následně jsem rok dělal šéftrenéra mládeže na Vršavě. Když Štefanko přešel do Synotu, vzal mě s sebou do Uherského Hradiště.

Kde jste pomáhal vychovávat další talenty….
Vedl jsem juniorku a spolupracoval s trenéry, jako byly Jarolím, Levý nebo Molnár. Rukama mi prošli Petržela, Ordoš, Procházka, Kolář a spousta dalších výborných hráčů. Bohužel pak přišla korupční aféra a já v Synotu společně s dalšími trenéry skončil.

A vydal se na Hodonínsko, kde jste prošel hned čtyřmi kluby …
V Mutěnicích jsem byl rok. S Šardicemi jsme postoupili z krajského přeboru do divize, kterou jsme dvakrát po sobě vyhráli, ale do třetí ligy nikdy nešli. To mě mrzelo. Byly tam tenkrát fantastičtí kluci. V Šardicích to byly tři nádherné roky. Pak mě Josef Foltýn zlákal do Hodonína, kde byli mladí kluci, kteří chtěli pracovat. V Kyjově to taky nebylo špatné. Podle mě je dobrá kabina gró fotbalu. Hráči musí věřit trenérovi a on zase jim. Na výsledcích má z devadesáti procent vliv poctivá práce v tréninku.

Poslední štace vám ale úplně nevyšly, že?
Ze Strání jsem obdržel skvělou nabídku. Půl roku jsem tam vedl mládež a hrozně mě to bavilo. Měl jsem se toho držet. Zlákali mě však funkcionáři Újezdce a Nivnice. Bohužel ve středu přišly na trénink čtyři hráči, v pátek šest. Takže jsem místo trénování obvolával kluky, jestli přijdou na zápasy. To není nic pro mě. Jsem ctižádostivý člověk. Chci něco dokázat, ať trénuji kdekoliv. Naopak nemám rád šlendrián, lemply. Ty dva půlroky v nižších soutěží byly nejhorší v mé fotbalové kariéře.

Rozvážím balíky pro poštu a bavím se

V srpnu 2003 jste odkoučoval jediné prvoligové utkání. Jak na bezbrankové derby Synotu se Zlínem vzpomínáte?
Tehdy jsem trénoval v Synotu juniorku. S hlavním trenérem Radkem Rabušicem jsme se úplně neshodli v systému. On praktikoval klasické rozestavení 4-4-2, já chtěl hrát 3-4-3, ale jelikož byl šéf, musel jsem hrát jako áčko. Den po ligovém zápase, který Slovácko prohrálo, hrála dopoledne juniorka. Po poločase jsme o gól prohrávali a já o přestávce změnil rozestavení. Hráčům z áčka jsem to vysvětlil a my jsme výsledek fantasticky otočili z 0:1 na 3:1. Na tribuně sedělo celé vedení. Majitel Ivo Valenta, Jarda Hastík, Igor Štefanko, Laďa Minář. Tak moc se jim to líbilo, že si mě zavolali a řekli, že jsem se stal trenérem ligového mužstva. V pondělí to oznámili v kabině a já celý týden připravoval mužstvo na Zlín. Paradoxně jsem stál proti Marečkovi. Bylo to ale dočasné, pak se vedení domluvili s Karlem Jarolímem.

Nemrzí vás, že nikdy později jste šanci v první lize už nedostal?
Ani ne. Nějaké nabídky byly, ale mně se líbila práce s mladými kluky. Tehdy to v Synotu fungovalo bezvadně.

Jak žijete nyní?
Dvanáct let jsem v invalidním důchodu. Jednou mně ho sice Kalousek vzal, ale několikrát jsem se odvolal a vrátili mi ho zpátky. S nemocí bojuji aktivním životem a hlavně pohybem. Momentálně mám brigádu u České pošty. Rozvážím balíky a bavím se. Nemohu být sám doma se dvěma kočkami a psem. Dcery se odstěhovaly, manželka chodí do práce. Musíme být mezi lidmi. Není to těžká práce, navíc mě naplňuje. Ale kolegyním nezávidím. Strašně se nadřou a ještě nedostanou pořádně zaplaceno.

Jak trávíte volný čas?
Jelikož musím udržovat tělo, mám spoustu aktivit. Chodím plavat, do sauny, na wellnes. Od pondělí do čtvrtku šlapu na kole a dělám instruktora spinningu. A každé úterý chodím hrávat volejbal. Jsou to všechno kamarádi, známi. V Uherském Brodě jsme odmalička. Na chvíli vypneme a bavíme se volejbalem. O víkendech chodíme s manželkou na výšlapy, jezdíme na kole. Nyní mě nejvíce naplňují vnuci Filip a Frederik. Na zahradě mám branku, střílíme, blbneme.

Takže vám doma není bez fotbalu smutno?
To určitě ne. Nabídce bych se nebránil, všechno je ale věcí jednání. Fotbal je moje celoživotní láska. I když mi vypadla ze života, nijak zvlášť mi nechybí. Nestrádám, protože v televizi je tolik sportovních kanálů, že všechno nestíhám sledovat. Ale když se někdo ozve, bude mít co dělat, aby mě ukecal. (úsměv)

Na nižší soutěže nechodím, užívám víkendy

Váš mladší bratr Miroslav byl také prvoligovým brankářem. Jak k tomu došlo?
To byste se musel zeptat jeho, ale asi chtěl jít v mých šlépějích. Taky se mu nechtělo moc běhat. (úsměv). Když otec umřel, bylo mu patnáct let, takže vyrůstal se mnou ve Zlíně. Pak se ale osamostatnil, odešel do Synotu, kde udělal kariéru.

Vybavujete si nějaké jiné bratry, kteří to dotáhli takhle daleko?
Ale ano, bylo jich víc. Bratři Poštulkové v Ostravě, Lukáš a Tomáš Doškovi byly dokonce dvojčata. Nejsme s bráchou jediní, kdo to dotáhl až do ligy.

Otec na vás musel být hrdý?
Určitě byl. Paradoxně on hrával pouze podnikovou ligu a fotbal nám v mládí spíše zakazoval. Ještě jako žák jsem musel chodit na pole, kde rostla řepa, kukuřice, obilí. Trenéři ho chodili přemlouvat, aby mě pustil na zápas. Měl jsem to velmi těžké, proto jsem si všechno nesmírně vážil. Současní kluci jsou úplně někde jinde.

Což se projevuje i v lize a v hlavně v reprezentaci. Co říkáte na současný český fotbal?
Teď po zavedení videa se nestačím divit, co všechno je u nás možné. Slavia je momentálně top mančaft. Pomohl jí příchod investora. Honza Nezmar tam odvedl kus práce. To samé trenér Trpišovský, který poskládal velmi dobrý mančaft. Ale všechno je to o penězích. Sparta se taky na začátku jara zlepšila. Pod vedením kamaráda, Zdeňka Ščasného, který hrával za Slušovicích, se jí začalo dařit. S Haškem a Dočkalem se vrátila kvalita, dá se na to dívat. Teď to zase zabředlo do průměru. Plzeň zapomněla omladit kádr. Navíc se zranil Krmenčík, takže mají problémy. Oni to ale vědí, takže pár hráčů se zbaví a udělají obměnu. V lize sledují také Mladou Boleslav, kde trénuje můj kamarád Jožka Weber, se kterým se pravidelně navštěvujeme. Do Zlína jezdím často. Před dvěma lety jsem byl před zápasem s Duklou dekorovaný. Bylo to hezké. I na Slovácko se nyní dívá lépe. Jinak na nižší soutěže nechodím. Užívám si volné víkendy.