Celý podzim jen rehabilitoval a teprve v posledních dvou druholigových zápasech naskočil ofenzivně laděný bek do základní sestavy ševců.
Je to pro vás velké vítězství, když jste se mohl vrátit zpět k profifotbalu?
Neberu to jako vítězství. Beru to tak, že jsem si prošel nějakým zraněním, které si vyžádalo delší dobu léčení. Pak jsem začal poctivě regenerovat, volně jsem přešel k lehčím tréninkům a dělal jsem vše pro to, abych co nejdřív mohl naskočit zase do plného tréninku. Nominace do základní sestavy jsou proto spíš odměna za trpělivost a za takové těžké období, kterým jsem si prošel.
Posílilo vás to nějak vnitřně?
Nějaká zranění většího rázu už jsem měl. Předloni v létě jsem si v přípravním utkání v Opavě zlomil lícní kost a do prvního podzimního zápasu nastoupil s maskou na obličej. S tím se ale nedá nic dělat, fotbal je rizikový sport. Zranění k fotbalu patří, a když přijdou, je potřeba zůstat pozitivní a dál na sobě tvrdě pracovat.
Jak vůbec tělo reagovalo na zátěž z mistrovského zápasu?
Po Opavě jsem se cítil, jako kdybych hrál v sobotu i neděli finále Ligy mistrů. Až do středy jsem nemohl pomalu chodit, ale třeba po Karviné už jsem se za dva dny cítil v dobré kondici. Je to spíš o zvyku a záběhu těla, aby si opět přivyklo zápasovému rytmu.
Trenér Skácel vás nominoval před čtrnácti dny do Opavy právě kvůli výtečné tréninkové morálce. Bylo pro vás těžké zůstat pozitivní, když jste viděl, že i na začátku jara dostává přednost talentovaný Jakub Jugas?
Nějaké pochybovačné myšlenky se mohou objevit, nicméně já jsem takový typ člověka, který zvedne hlavu, maká sám na sobě a pořád věří, že šance přijde. Jestli přijde ve třetím, pátém nebo desátém kole, není až tak podstatné. Navíc jsem musel vycházet z toho, že podzimní sestava byla úspěšná, ustálená a trenéři neměli příliš mnoho důvodů ke změnám. Můj případ ale dokazuje, že když sportovec pořád maká, trenér si toho všimne a já jsem moc rád, že jsem mu takovým způsobem dokázal zamotat hlavu. Teď je ale potřeba herní pohodu z tréninku přenést také do zápasů a ve prospěch mančaftu.
Naskočit po více než devítiměsíční pauze přímo v opavském kotli však určitě nebylo nic lehkého. Jak jste svou obnovenou premiéru prožíval?
Nejsem typ člověka, který by o tom až tak přemýšlel. Prohrálo se ve Varnsdorfu, trenér potřeboval něco změnit a já jsem šel hrát. Naposledy jsem absolvoval mistrák loni v červnu proti Znojmu, od té doby jsem nenastoupil a vůbec jsem se nezaobíral tím, proti komu vlastně hrajeme. Že to vyšlo zrovna na Opavu s ligovým stadionem a ligovými fanoušky, mě spíš motivovalo. Zápas ve výborné atmosféře jsem si užil a radost mi udělal také výsledek. Bohužel proti Karviné jsme jej nepotvrdili, takže v sobotu budeme mít co napravovat.
Už je to asi obehraná písnička, ale opět se opakuje situace z loňska. Zlín také po remíze v Jihlavě pomýšlel doma na skalp Žižkova, jenže výsledkově zápas nezvládl a ze hry o postup vypadl. Vidíte v tom nějakou paralelu?
Obě sezony jsou si podobné v tom, že neděláme body venku a výsledkově žijeme jen z domácích zápasů. V tomto ročníku však není ani samotná hra podle našich představ, začíná se to projevovat i v tabulce a nám nezbývá nic jiného, než zvednout hlavy a nastartovat novou sérii. Do konce zbývá devět kol a pořád je o co hrát.
Váš otec působí coby činovník v ženské složce zlínského házenkářského klubu. Drží optimismus v rodině alespoň on, když se děvčatům podařilo postoupit do semifinále nejvyšší domácí soutěže?
Pár poznatků si samozřejmě vyměníme. Já mu přeji, aby ve zlínské házené vše klapalo, on zase přeje mně, aby panovala spokojenost i ve fotbale, ale že bychom se po večerech bavili jen o házené a fotbale, to určitě ne.
