Prošel si všechny mládežnické kategorie od přípravky až po nejvyšší seniorskou soutěž. Zlín přitom nebere jen jako další druholigovou štaci. Naopak. S mužstvem chce do budoucna zaútočit na postupové příčky.

Už jste stihl navštívit zápasy zlínské juniorky i prvoligového staršího dorostu. Byl pro vás první týden v novém působišti hodně hektický?

Někdy je lepší do toho vletěl rovnýma nohama a moc o tom nepřemýšlet. Pro Zlín jsem se rozhodl celkem rychle a hned jsem chtěl začít poznávat jednotlivé hráče i klub jako celek.

Na cestu jste si během minulého týdne přibalil i DVD se zápasy zlínského mužstva z uplynulé sezony. O zábavu tedy máte postaráno.

Speciálně s ohledem na zlínské angažmá jsem o týden posunul plánovanou dovolenou a tohoto času chci využít k tomu, abychom dobře nachystali letní přípravu a v rámci možností utvořili kádr, díky čemuž budeme mít ještě před dovolenými představu, s čím do letní přípravy vlastně půjdeme.

Fanoušky vždy nejvíc zajímají změny v kádru. Platí stále, že všem, kteří mají zájem, chcete dát šanci vybojovat si na Letné nové smlouvy?

Kádr celkem znám, většina hráčů mi prošla rukama v mládežnických výběrech, což je pro mě velká výhoda. Aleše Bestu s Tomášem Poláchem jsem trénoval zase v Brně. Přesto jsem nesmírně rád, že v realizačním týmu se mnou bude také Marek Kalivoda, jenž zná stávající hráče Zlína asi úplně nejlépe ze všech. Všeobecně ovšem platí, že bych všechny hráče rád viděl v přípravě a na základě toho, co předvedou, se pak budeme rozhodovat.

S vaší reputací jste měl po vypršení smlouvy v Ružomberku z čeho vybírat. Proč právě Zlín?

Měl jsem nějaké možnosti zůstat na Slovensku, něco se rýsovalo i ve druhé rakouské lize a ozvalo se i pár českých klubů, nic ale nebylo příliš konkrétní. Já jsem přitom i s ohledem na rodinu chtěl mít otázku svého příštího působiště vyřešenou co nejdřív, což byla také jedna z věcí, která hrála pro Zlín. Nebylo to však to nejdůležitější. Když mě Zlín oslovil a sešel jsem se s majitelem klubu panem Červenkou, líbila se mi jeho vize ohledně fungování klubu. I proto jsme se spolu velmi rychle dohodli.

Budete něco měnit, nebo jen volně navážete na práci svých předchůdců?

Oba mí předchůdci jsou velmi kvalitní trenéři. Loňský podzim ukázal, že se tady nepracovalo špatně. Trenéři určitě dělali vše pro to, aby tým uspěl i na jaře, ale ne vždy to musí stačit. Každý trenér má navíc svoje představy a svoji filozofii, takže se dá předpokládat, že něco budeme dělat zase trošku jinak.

Jaká je vůbec vaše filozofie?

Chtěl bych hrát atraktivně a pro lidi, aby se fotbalem bavili. Pro ně se to taky hraje. Vždy se přitom musejí srovnat dvě věci. Jednak body, abychom byli co nejvýš v tabulce, a způsob, jakým k nim dojdeme. Znám spoustu příkladů mužstev, která jsou bodově úspěšná, ale lidé na ně nechodí. A já bych nechodil taky. I proto chci hrát útočný fotbal, vytvářet si hodně šancí, dávat branky, protože právě to lidí baví. Co se hraje mezi šestnáctkami, to je jen omáčka, která nikoho nezajímá. Zápasy se rozhodují ve vápně a k tomu potřebujeme určitou typologii mužstva a hráčů, abychom mohli být úspěšní.

Za vaši práci ve druhé lize asi nejlépe hovoří letošní výsledky podceňovaného Varnsdorfu. Přestože jste jarní část strávil na Slovensku, váš rukopis byl pořád čitelný. Dá se podobný herní styl očekávat od léta také ve Zlíně?

Ve Varnsdorfu jsme si budovali mančaft rok a půl a potřebné hráče jsme si postupně přiváděli. Ve Zlíně je sice trochu jiná skladba týmu, ale mám představu, že mužstvo by se mělo prezentovat podobně, a pokud do týmu někoho přivedeme, měl by zapadat do naší filozofie.

Koho tedy v obecné rovině sháníte?

V tuto chvíli asi nejvíc rychlé křídelní útočníky s tahem na bránu, kteří umějí hrát jeden na jednoho, aby se mohli z křídelních prostor dostávat do vápna a tam zakončovat nebo připravovat šance spoluhráčům.

Všiml jste si toho, že Zlín patří spíš mezi hodné a technické mančafty a proti důrazným protivníkům má velké problémy?

Všiml. Zlín má možná jedno z nejfotbalovějších mužstev v soutěži a jeho hráči jsou po individuální stránce velmi vyspělí. Rozhodují však i jiné věci, například agresivita, vůle po vítězství, což souvisí i se samotným přístupem k zápasu. Je totiž rozdíl jít si zahrát fotbal a jít zvítězit. Třeba ve Varnsdorfu byla příprava na Zlín vždy jasná. Chtěli jsme hrát rychlý tempofotbal, agresivní, plný osobních soubojů, nenechat soupeře tvořit a proti tomuto fotbalu se hraje každému dost složitě. Do mužstva tedy musíme dostat i tyto věci, protože mezi slovy zahrát a vyhrát je velký rozdíl.

Jak se vám vůbec zamlouvá zlínské prostředí a večerní zápasy hrané pod umělým osvětlením?

Těšil jsem se hodně, ačkoliv teď jsem působil na Slovensku v Ružomberku, který hrál své zápasy večer pod umělým osvětlením a před solidní diváckou kulisou. Nejdu tedy z vyloženě horšího prostředí do lepšího. Já ovšem Zlín vůbec neberu jako druholigový klub. Zlín patří do první ligy a určitě udělá vše pro to, aby se do ní někdy v budoucnu zase dostal a dlouhodobě v ní mohl také působit. I proto byl Zlín při mém rozhodování mezi dalšími druholigovými možnostmi jasná jednička.

Zlín je hodně specifický tím, že ve velké míře sází na vlastní odchovance. Upoutalo vás to?

Především je dobře, že se tady již historicky tak výborně pracuje s mládeží a vlastní odchovanci potom dostávají prostor i v prvním mužstvu. Osobně jsem zastáncem této filozofie, protože v minulosti jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi, takže vím velmi dobře, o čem tato práce je. Pokud ale chcete být úspěšný na té nejvyšší úrovni, je potřeba mužstvo vhodně doplnit těmi hráči, kteří vám z vlastních zdrojů typologicky scházejí. V této souvislosti mě napadá ještě jedna zajímavá příhoda se Zlínem a s Vlastou Marečkem.

Povídejte.

Když mi bylo asi 23 roků a trénoval jsem ještě mladší žáky v Třebíči, přijeli jsme k mistrovskému utkání na Vršavu. Tam už tenkrát působil Vlasta Mareček. Po zápase za mnou přišel a říkal: Tebe tady chci. Díval jsem se na tebe a od příštího týdne tady můžeš trénovat. První trenérské laso ze Zlína mi tedy hodil před necelými dvaceti lety právě on.

Jste poměrně mladý trenér, ale váš životopis je hodně pestrý. To jste už před dvaceti lety věděl, že vás bude trénování bavit?

Spíš mě k tomu donutily okolnosti. V sedmnácti letech jsem jako dorostenec hrával divizi mezi muži, jenomže v 21 letech jsem musel jít na operaci kolena. V té době jsem podepsal přestup do Brna, ovšem operace se mi komplikovala a problémy se pořád vracely. V té době jsem začal studovat vysokou školu, obor tělovýchova se zaměřením na fotbal pod dohledem Karla Večeři a okamžitě mě to začalo bavit. Dnes tedy s odstupem času mohu říct, že jsem rád za to, že mou hráčskou kariéru ukončilo zranění, protože žádný top fotbalista by ze mě asi nebyl a mohl jsem poměrně brzo začít s trénováním. Dnes už to bude dvacet let. Z obrovské nevýhody jsem tak nakonec učinil svoji velkou výhodu.