Více času rodák z Újezdce prožil na Letné jako funkcionář, když se díky práci v Lukromu na sedm let stal ředitelem zlínského klubu. Dnes šestapadesátiletý chlapík trénuje v krajském přeboru Nevšovou a s kamarády si každý pátek užívá při badmintonu v Luhačovicích.

Co pro vás znamená zlínský fotbal?

Do Zlína jsem poprvé přišel v roce 1988 jako hráč z Uherského Brodu. Strávil jsem tam dva roky. Byla pro mě velká čest jít do druhé ligy, do Zlína. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Podruhé se naskytla možnost v klubu pracovat. Pod panem Červenkou jsem tam byl sedm let. To pro mě byla taky dobrá zkušenost. Zlín je pro mě srdeční záležitost. Vracím se tam moc rád. Mám tam spoustu známých, se kterými se nejen při ligových zápasech vždycky rád sejdu.

Kolik vám bylo, když jste do Zlína šel poprvé?

Bylo mi pětadvacet let. Uherský Brod hrál tehdy druhou národní ligu, šel jsem o soutěž výš. Ve Zlíně jsme trénovali dvoufázově. Ze začátku jsem nastupoval celkem pravidelně, pak jsem zjistil, že je soutěž na mě už moc, takže jsem se vrátil zpátky do Uherského Brodu. Ve druhé sezoně jsem nehrál už stabilně. Byli tam dobří kluci.

Čím jste vedení Zlína zaujal?

Sezonu předtím jsem měl hodně dobrou. Vstřelil jsem nějaké branky, shodou okolností jsme v poháru vyřadili třeba ligovou Olomouc, které jsem dal rovněž gól. Tím jsem asi Igoru Štefankovi padl do oka. To byl takový můj vrchol.

Z Uherského Brodu se vám ale nedocházelo snadno, že?

Lákala mě vyšší soutěže, ale v Brodě jsem prožil nádherné roky. Na nás chodily neskutečné návštěvy. V průměrně na nás bylo dva a půl tisíce diváků. Na derby s Uherským Hradištěm nebo Starým Městem přišlo i dvakrát tolik lidí. To byl vyprodaný Orelský stadion, atmosféra byla vynikající. To se dá dneska srovnat s ligovou atmosférou. Když se nám dařilo, měl jsem z toho strašně hezký pocit. Samozřejmě jsme to v té době měli ulehčené v práci. Byl jsem s půlkou mančaftu zaměstnaný ve Zbrojovce, ostatní kluci byli ve Slováckých strojírnách. Osm hodin jsme ale pracovat nemuseli. Byli jsme tam zašití, abychom pak v klidu mohli odejít trénovat. Byla to krásná doba. Moc rád na to vzpomínám.

S kým jste tehdy obýval kabinu Zlína?

Byli tam Peťa Klhůfek, Franta Ondrůšek, Kučera, Honza Kouřil. Ruda Čelůstka a další borci. Trénovali nás Igor Štefanko se Školoudíkem. Byla tam dobrá parta, fungovalo to. Výsledky nebyly špatné, i když jsme hráli druhou ligu a na postup nedosáhli.

Kariéru jste začínal v rodném Újezdci?

Ano, tam jsem začínal kariéru. V dorostu jsem pak přešel do sousedního Uherského Brodu, kde jsem působil až do odchodu do Zlína, odkud jsem se vrátil zpátky. Pak jsem hrával ještě v Kroměříži, Rakousku a motal se v regionálních mančaftech. Působil jsem ve Starém Městě, Kunovicích a v sedmatřiceti jsem skončil v Luhačovicích.

Pak jste ale hrál ještě za Orel Uherský Brod, ne?

Ano. Na stará kolena mě ale kamarádi z Uherského Brodu zavolali, že založili mužstvo Orla a já jsem v dvaapadesáti letech za ně nastoupil a dokonce jsem dal gól. Po sezoně jsem tam skončil s aktivní kariérou definitivně. Už to dál nešlo.

Jak jste se stal ředitelem ligového klubu?

Já jsem pracoval pod panem Červenkou v Lukromu a když Igor Štefanko odešel, tak jsem přešel na hřiště. Na starosti jsem měl jenom technické věci, pořádání zápasu. Pode mne spadali rozhodčí, VIP, pořadatelská služba. Do fotbalových věcí jsem vůbec nemluvil. To si pan Červenka řešil s panem Dudou. Samozřejmě jsme probírali různé věci, řekl jsem i svůj názor, ale rozhodující slovo měl vždycky majitel. Byl jsem ale rád, že jsem mohl být u toho. Poznal jsem spoustu rozhodčích, funkcionářů, majitelů. Byla to dobrá zkušenost.

Překvapilo vás, kam to klub po letech dotáhl a že si zahrál i Evropskou ligu?

Přání pana Červenky vždycky bylo hrát ve Zlíně poháry. Sice to přišlo o něco později, ale nakonec se mu to povedlo. Ten sen se nejen jemu, ale všem Zlíňákům splnil. Bylo to pěkné. Velká euforie. Teď by na to chtělo navázat, což bude samozřejmě velmi těžké, protože adeptů na poháry je v naší lize víc. Evropská liga je nyní velkým lákadlem. Dříve tomu tak úplně nebylo.

Mrzelo vás hodně, když jste v klubu skončil?

Bral jsem to jako fakt. Přišel Ladislav Minář a všechno zaštítil. Já jsem se vrátil zpátky do Lukromu. Pak jsem z firmy odešel a začal se víc věnovat trenérské práci.

Věděl jste hned, že se stanete trenérem?

Vůbec ne. Přišlo to samo. Začal jsem v Luhačovicích, kde jsem se zranil a začal trénovat. V roce 2001 jsem zaskočil za trenéra Jánského, který se nepohodl s vedením. Shodou okolností mi pan Červenka řekl, ať to dotrénuji. Od té doby uplynulo dvacet let a pořád trénuji. (úsměv)

Prošel jste toho hodně, že?

V Luhačovicích jsem byl šest let. Dvakrát jsme soutěž vyhráli a slavili postup. Nejprve jsme šli z první B do první A a pak do kraje. Pak jsem dvě sezony působil ve Valašských Příkazech, potom jsem tři roky prožil ve Slušovicích, kde se nám tady podařilo postoupit do kraje. Teď jsem tři roky v Nevšové, se kterou jsme rovněž dvakrát postoupili a letos i vyhráli krajský pohár. Byla to krásná tečka za sezonou.

Jak jste si finále na Letné užil?

Byl to krásný zápas, který se musel divákům líbit. Přitom před deseti lety pomalu nikdo nechtěl pohár hrát. Nyní ale úroveň i prestiž stoupá. Je to i díky tomu, že se finále hraje na ligovém stadionu. Rozhodně je to výborná věc. Mančafty chtějí pohár vyhrát a dostat se na Letnou.

Trénování vás pořád naplňuje?

Jo. Baví mě to. I když telefon pípá a omluvenky chodí, rád pracuji s mladými lidmi. Občas se s nimi na tréninku vyblbnu. Mám rád zápasový adrenalin. Když se navíc daří a výsledky jsou, tak je radost dvojnásobná.

Je současný fotbal jiný než v době, kdy jste sám hrával?

Samozřejmě se doba hodně změnila. Fotbal šel o hodně níž. Úroveň soutěží je o třídu níž. Samozřejmě kluci chtějí hrát fotbal. Bohužel je jich čím dál méně. Těžko se shánějí hráči do jakékoliv soutěže. Aktivit je v současné době hodně a fotbal tak netáhne, jak dřív. Dříve se nestávalo, že by nějaké mužstvo odřeklo postup. To vůbec neexistovalo, ani to nikoho nenapadlo. Dneska se vedení ptá hráčů, zda půjdou výš a co bude za rok. Důvodem jsou finanční a hlavně časové důvody. Dřív se v práci končilo ve tři hodiny a šlo se na hřiště. Dneska všichni dělají do večera a čas na trénink prostě není. Navíc dojezdové vzdálenosti jsou větší, proto postup už není tak zajímavý.

Vy máte kromě fotbalu čas i na jiné záliby?

Samozřejmě. Dvakrát týdně máme trénink, jinak každý pátek navečer s bývalými hráči a funkcionáři Luhačovic se scházíme tady na stadionu a hrajeme dvě hodiny badminton. U něj se vyblbneme. Věkově jsme na tom všichni stejně., takže si povykládáme, posedíme, zavzpomínáme. O víkendu jsem zase na fotbale.

Co říkáte na současný český fotbal? Je to v nižších soutěžích opravdu tak divoké, jak naznačují někteří lidé?

Dobré to není. Lidí ubývá, navíc je pravda, že tomu nepřispívají všelijaké kauzy. Když člověk vidí baráž o ligu, tak je mu smutno. A nediví se tomu, že sponzoři nebo majitelé leckdy ani nemají zájem. Všechno není košer. Co mě ale hodně mrzí, že spousta mladých kluků odchází hrát do Rakouska. Já tam byl taky dva roky, šel jsem tam ale až po třicítce. Dneska nám mladí kluci, o které máme zájem, řeknou, že jdou hrát do Rakouska. Chápu, že těm financím se nedá odolat. Proto v moravských nižších soutěžích schází kluci, kteří jsou za hranicemi.