Řeč je o fotbalovém útočníkovi Zdeňku Šenkeříkovi, který z valašské obce Nedašov vyrazil za bohatou kariérou. Vystřídal několik ligových klubů, zahrál si například také v Turecku nebo Norsku a teď je členem účastníka pražského přeboru z Třeboradic, kde má kromě střílení gólů v popisu práce také trénování nejmenších žáčků. A v hlavě pořád nosí plán ještě si v nejvyšších soutěžích zahrát.

Pojďme o třicet let zpátky. Vzpomenete si ještě, jak jste v Nedašově na Valašsku začínal s fotbalem?

Na první žákovský trénink přišlo na vesnici spousta lidí, spousta dětí. Byl to takový ten klasický žákovský trénink s vesnickým trenérem a tam mne to chytlo. U nás v rodině nikdo nesportoval, vedle fotbalu jsem ještě chodil do hudební školy, hrál jsem na klarinet.

Zahrajete si na něj ještě i teď?

Moc už ne. Koupil jsem si ho asi před dvěma roky. Měl jsem i nějaké koncerty, hrál jsem třeba Cizince na pobřeží, hrál jsem tam sólo. Činnosti jsem v mládí měl spoustu, fotbal je ale fotbal a každý kluk ho chce hrát.

Jak pokračovala vaše cesta 
z vesnického fotbalu do toho velkého?

Ve třinácti si mne všimli z Olomouce a tam jsem šel do sportovní základní školy. A pak už to pokračovalo. Z Nedašova jsem šel ještě na hostování do Brumova, pak do Olomouce na dva roky, pak se vrátil do divizních mužů v Brumově a po půl roce jsem odešel do Zlína. Tam po dalším půlroce do vršovické Bohemky, na rok na vojnu do Dukly Dejvice, která hrála pražský přebor, vrátil jsem se zpátky do Bohemky, pak šel do Jablonce, do Turecka, do Slavie, na hostování do Norska, zpátky do Slavie, do Baníku, na Střížkov a do Třeboradic. To je moje cesta.

Za sebou máte dvě zahraniční angažmá, která možná nevyšla podle vašich představ…

No, ono to moc lidí neví… V Turecku jsme byli čtyři Češi a po třech měsících jsem tam zůstal sám, když jsme sestoupili z ligy. V klubu jsem dal za rok a půl v první a druhé lize asi dvacet gólů a ti lidi si mě tam vážili, s tím jsem neměl problém. V Turecku je to horší, když ty výsledky nejsou. Kluby pak hledají, jak se hráčů zbavovat, ale já měl štěstí v tom, že prezident měl po sestupu jasno, že chce hned postoupit, a oslovil mne s tím, že by si mne chtěl nechat. Ve druhé lize jsem dal asi dvanáct gólů, nakonec jsme vypadli v baráži a za mnou přišel prezident s letenkou a poděkoval mi.

Jaký byl v Turecku život mimo fotbal?

Turci jsou hrdí na svoji zem a ta jejich víra je všude cítit a všechno striktně dodržují. Například každý pátek v poledne přijel na trénink autobus a odvezl hráče do mešity. Pravidla se dodržovala. Co se týče stadionu, tak chodilo hodně diváků, bylo bouřlivé prostředí. Den před zápasem bylo tisíc fanoušků schopno přijet před hotel, bubnovat a vyvolávat vaše jméno třeba v půl jedenácté večer. Pak si našli hotel, kde byl soupeř a tam bubnovali až do rána, aby soupeř nemohl spát. Tam se pořád něco dělo, člověk tam nevěděl dne ani hodiny.

Turečtí fanoušci ale umí na druhou stranu dát i hodně najevo nepřízeň, když se nedaří, že?

Přesně tak. Když se dařilo, tak bylo všechno super. Když se nedařilo, tak neměli žádnou mez. Nechápali, proč nevyhráváš, co se děje. Jednou jsme jeli ze zápasu a v horách jsme museli vyměnit klubový autobus za normální bílý, aby nás fanoušci nepoznali, když na hráče čekali. Byl jsem tam za živobytím, za fotbalem a bylo to trochu i dobrodružství.

A pak přišla vaše slávistická anabáze. Bylo to vaše nejlepší fotbalové období? Dva tituly, Liga mistrů…

Vzhledem k tomu, že jsem šel z druhé turecké ligy do Slavie, tak se to vyvrbilo hezky. Byl jsem na správném místě ve správný čas. Ale asi to byla pro mne i taková odměna. V Turecku to totiž jednoduché nebylo, hlavně ten život. Člověk trávil čas buď na bázi, nebo v letadle, takový ruský model. Nebylo to jednoduché.

Co si vybavíte jako první, když se vrátíte ke Slavii a Lize mistrů?

(Smích.) Když si vybavím úplně to první, tak to bylo to, že jsem přišel do Slavie a asi po týdnu jsem musel jít za trenérem Jarolímem a říct mu, že jdu ségře za svědka na svatbu. (Smích.) To je to první, co si pamatuju. Věděl jsem od kluků, že je nepřístupný. Tyhle věci šly úplně mimo něho a nestávalo se, že by někoho pouštěl. Bylo to specifické, že jsem za ním po třech dnech přišel a ptal se ho, jestli mne pustí na svatbu.

A pustil?

Pustil. (Smích.) Vrátil jsem se, jak jsem měl. Na Moravě bývají svatby delší, ale vrátil jsem se včas.

A jak vzpomínáte na samotnou Ligu mistrů?

To byl úžasný pocit, to dění, to všechno kolem, když přijedete na nějaký stadion a zažíváte ten šrumec, ty kolosy, organizaci. Je to opravdu jiný level a každému bych přál do toho nahlédnout. Když někde přijde plný stadion, padesát tisíc lidí, tak to prostředí vás semele, úplně vypnete. Když se dnes podíváte na bundesligu, tak tam je také řada zápasů, kde se spíš bojuje a nedá se na to moc koukat, ale ta atmosféra tomu vytvoří to, že hráči nic nevypustí. Takové zápasy jsou i v české lize, ale ta kulisa tam není.

Do Ligy mistrů se tehdy 
postoupilo přes památné
bitvy přes Ajax…

Naše mužstvo mělo velikou kvalitu a tvář. Měli jsme herní styl a přes to nejel vlak. Jelo to, šlapalo. Když se vrátím k zápasu na Ajaxu, tak tam jsem vlastně v devadesáté minutě dostal žlutou kartu, a protože jsem ji předtím dostal i v předkole proti Žilině, tak jsem pak doma proti Ajaxu nemohl hrát. Mrzelo mne to, ale je potřeba říct, že na Ajaxu jsme měli obrovské štěstí. Huntelaar nedal penaltu, Vaniak ji chytil. Sešlo se strašně moc atributů, které byly rozhodující a stávají se jednou za čas. U mužstev, jako je Arsenal, Barcelona nebo Real, tak tam je to jasné, ale u těch průměrných mužstev se tohle stává jednou za čas.

První zápas v Lize mistrů odehrála Slavia proti Steauě Bukurešť, první gól Slavie v této soutěži jste dával vy. Jaké to pro vás bylo trefit se hned v prvním zápase?

To jsou věci, které člověk vnímá. Liga mistrů je hrozně sledovaná a měl jsem z toho velmi dobrý pocit, snažil jsem se si tuhle výjimečnou situaci užívat. Dát historicky první gól klubu v Champions League ve vás zůstane, ale z toho se nedá žít. Za rok nebo za dva by mne čekalo, že třeba skončím, tak si člověk vybaví slova, která nám trenéři říkali, když nám bylo dvacet, že kariéra je hrozně krátká a uteče. Když jsem v devatenácti přišel do Bohemky a viděl dvaatřicetiletého hráče, tak jsem si říkal, kolik mám času. Ale ono to letí a najednou je to pryč.

V tomto zápase se vám navíc povedla klička, kterou pak UEFA ukazovala v instruktážním videu po celém světě…

Když se vám daří, tak se daří všechno. Když se nevyhrává, tak nemáte štěstí v koncovce, v ničem, nic se k vám neodrazí. A tohle byl protipól. Měl jsem výkonnost, dařilo se a tohle bylo něco navíc. Bylo to o drzosti a já drzý vždycky byl.

Těmi kličkami jste byl pověstný. Bylo to vždy dílem okamžiku, improvizace, nebo jste to měl pečlivě natrénované?

Jsou to situace, kdy si soupeř myslí, že jste v nesnázích a s balonem nic nemůžete udělat. Když něco takového vymyslíte a povede se to, tak je to fajn.

Ze Slavie jste odcházel, když měla nastartováno k tomu, že bude českým top klubem na dlouhou dobu. Sledujete, co se v Edenu děje teď?

Sleduju. Když se dělají často změny, tak to není dobré. Mužstvo nemá čas si sednout. Plzeň také postoupila do Ligy mistrů a nikdo tam nedělal žádné harakiri, doplnili to o tři hráče. Ve Slavii se každý půlrok měnilo deset hráčů a to šatnou zacloumá. Slavia se z toho dostává dodnes a klukům to nezávidím, jsou pod velkým tlakem, neúspěch už je tam dlouho. Chyba je možná někde dál, to si musí ve Slavii vyřešit.

Ze Slavie jste zamířil ke svému druhému zahraničnímu angažmá, do Norska do Stabaeku. Jak na tohle vzpomínáte?

Norsko je krásná země. Moc jsem si tam nezahrál. Trénoval jsem s A mužstvem, ale odehrál asi jen pět zápasů. Zkušenost to ale byla dobrá. Jiná mentalita lidí, jiný přístup. Bylo to takové rodinné prostředí. Největší norské derby je Stabaek – Valerenga, to je jako u nás Sparta – Slavia, a tam všichni přijdou společně s rodinama do restaurace a dají si společnou večeři. Nebrali to tam zase tak vážně, Norsko je známé tím, že je to klidná země. Viděl jsem kus světa, hodně jsem cestoval. S juniorským týmem se létalo na zápasy za polární kruh a byla to další obrovská zkušenost. Ve Stabaeku to bylo fantastické v tom, že jste přišel na stadion a tam měli vlastní kliniku, umělou trávu, veškeré zabezpečení, zázemí, kuchyň, všechno. Ukázka toho, jak by to mělo vypadat. Bohužel v českém fotbale ale ty peníze nejsou a fotbal podle toho i tak vypadá. Prostředky nejsou, hráči pak nemají čistou hlavu a nesoustředí se na fotbal.

Po návratu z Norska jste odešel do Ostravy a pak na Střížkov. Jaké to pro vás bylo, když jste jako bývalý vršovický bohemák nastoupil proti klubu z Ďolíčku v dresu Střížkova? Fanoušci vám to asi museli dát pořádně „sežrat"…

Něco jsem slyšel… Já bych do vršovické Bohemky šel i zadarmo, protože jsem tam vyrostl. Na Střížkov jsem šel proto, že mi tam umožnili trénovat. V létě jsem byl volným hráčem, potkal jsem majitele vršovické Bohemky pana Valáška, ale žádné avízo z klubu nepřišlo. Určitě bych tam šel, tam jsem začínal. Problém byl v tom, že jsem se soudil s Ostravou a po Čechách to byl neřešitelný problém, abych někam přestoupil. Tak se to řešilo formou hostování a dopadlo to tak, že jsem skončil na Střížkově.

Ona ta rivalita směřovala spíše z Ďolíčku než ze Střížkova dolů, že?

Určitě. Hráči ve vršovické Bohemce mají ke klubu vřelejší vztah. Klubismus je pro hráče důležitý, aby k tomu klubu něco cítili. V tom byl ten hlavní rozdíl mezi Vršovicemi a Střížkovem. Já také nemohl přijet do Ostravy s tím, že jsem zarytý baníkovec, když jsem přijel autobusem z Edenu.

Jaké nosíte fotbalové plány v hlavě teď? Chtěl byste ještě zkusit vyšší soutěže?

Každou zimu chodím na dva až tři týdny do přípravy s kondičním trenérem na Moravě. Kdyby se náhodou něco objevilo, ať jsem připraven. (Usmívá se.)

Jakou cestou jste se dostal do Třeboradic?

Z určitých důvodů jsem chtěl z vlastní vůle skončit, že to někde dohraju a uvidíme, co bude v zimě. Střížkov je s Třeboradicemi propojený, tak se naskytlo tohle a já to přijal. Lhal bych, kdybych řekl, že mi ten větší adrenalin a větší tlak nechybí a říkám si, jestli jsem udělal dobře, nebo ne. Ale takhle jsem se rozhodl. Poslední tři roky už se mi z toho hraní vytrácela pointa, spousta atributů mi vadila a dál jsem v tom nechtěl figurovat. Chvíli jsem na tom vrcholu byl, zkušenosti mám i ze zahraničí, jak ty věci fungují, ale poslední tři roky mi to tam prostě chybělo.

Neuvažoval jste tedy o tom úplně skončit, chtěl jste určitě někde hrát?

Chtěl. Jak jsem říkal, tak tam bylo pro mne i pro další mladé hráče několik demotivujících věcí a já ani neměl prostor k tomu, abych jim něco předal. To jsou takové střípky, a když to všechno nefunguje, tak je to složité. Už když jsem se vrátil z Ostravy, tak jsem zvažoval, jestli ještě hrát, nebo ne. Začal jsem na Střížkově trénovat a pak začal i hrát. A něco jsem odehrál, minulou sezonu jsem dal sedm gólů, za béčko deset. Fotbal mě tam bavil, ale změnilo se několik věcí a chtěl jsem tam skončit.

V Třeboradicích trénujete 
i malé děti. Baví vás to?

Baví, jinak bych to nedělal. Je to pro mě něco nového. Jsou to pětileté děti, ještě nehrají zápasy. Zjistil jsem, že i když jsou malí, tak se už musí i zvýšit hlas. Za deset minut jsou kluci schopní rozvrátit trénink, když to neukočírujete. Je to zajímavá práce. Člověk musí být trochu trpělivý, není to vůbec špatné.

Dovedete si představit sebe v roli trenéra dospělých?

Bývalý hráč, který něco odehrál, má proti študovaným trenérům výhodu. Zná to myšlení hráčů, v šatně se pohyboval patnáct dvacet let a reakce hráčů na určité situace může posoudit. Dnes se stává, že jsou trenéři vystudovaní, když je posloucháte, tak to má hlavu a patu, ale někdy se pak stanou v šatně věci, na které neumí reagovat, protože to nezažili. Ale tím neříkám, že trenér, který nehrál, nemůže být dobrý.

Co vůbec po konci profesionální kariéry děláte?

Teď prakticky nic. Chodím na své tréninky do Třeboradic, trénuji s dětmi a ve čtvrtek chodím do školy. To je vše, co jsem si v horizontu zimy naplánoval.

Do jaké školy chodíte?

Obor podnikání. Po roce a půl si mohu vybrat předmět, ze kterého si udělám státnice.

Zdeněk Šenkeřík

Narodil se 19. prosince 1980 ve Zlíně. S fotbalem začínal na Valašsku v Nedašově, v Olomouci, Brumově a Zlíně. Prošel ve své kariéře několika českými kluby. Z nepovedeného tureckého angažmá v Malatyasporu ho v létě 2007 vykoupila Slavia. V téže sezoně, tedy 2007/08, si zahrál se Slavií premiérově Ligu mistrů UEFA, v jejímž rámci výrazně pomohl svému týmu k postupu do jarní části evropských pohárů, zejména pak vyrovnávací brankou v odvetném zápase na půdě rumunské Steauy Bukurešť (1:1). V prvním utkání se Steauou vstřelil historicky první branku Slavie v Lize mistrů (Slavia vyhrála 2:1). V tomto střetnutí také použil fotbalovou kličku, podle níž natočila UEFA instruktážní video.

Získal se Slavií i dva domácí ligové tituly (v sezonách 2007/08 a 2008/09). V zimním přestupovém období sezony 2008/09 odešel na půlroční hostování do týmu norského mistra Stabæk Fotball. Český mistrovský titul mohl oslavit i v sezoně 2008/09, byť byl ke konci sezony na hostování právě v norském klubu. Tam se příliš neprosadil, jeho hostování skončilo předčasně, a v létě 2009 tak znovu nastoupil do přípravy se Slavií. O rok později po nevydařené sezoně odešel do Baníku Ostrava. K 1. červenci 2012 podepsal smlouvu v FK Bohemians Praha. V říjnu 2013 zde ukončil profesionální kariéru a pro radost hraje v pražském přeboru za SK Třeboradice.

MICHAL KÁVA