Proč ještě nechcete ve svém věku pokračovat?

Těch faktorů je víc. Mezi nejpodstatnější patří, že už jsem neměl správnou motivaci. Dalším je, že už jsem v sobě nenašel správnou chuť do tréninku. Právě na něm jsem si přitom vždycky zakládal. V tréninku to totiž všechno začíná a odvíjí. Byl jsem vždy zvyklý trénovat sám navíc, abych se dostal na určitou úroveň. A další a zřejmě úplně ten nejpodstatnějším faktorem byla rodina. Rád bych si ji nyní víc užíval a byl s nimi víc než v minulosti.

To jistě všichni pochopí. Ale už vás opravdu nikdo a nic nepřesvědčí?

(úsměv.) Nevím samozřejmě, co bude. Ale je to definitivní. Moje rozhodnutí je už nějakou dobu známé. Rodina, nejbližší a kamarádi a každý, kdo se mě na to ptal, jsem říkal, že už hrát nebudu. Beru to jako definitivní věc, co by se muselo stát, abych začal trénovat a znovu se pokoušel dál hrát. To nepřipadá v úvahu.

Když jsem se ptal některých kluků ve Zlíně, Ondřej Veselý třeba říkal, že tomu nevěří. Už se vás kluci vyptávali?

Potkal jsem pár kluků během jara i léta. Říkal jsem jim to, tak jako vám. Došel jsem k tomu názoru, že už dál nepotřebuji hrát hokej. A že je to moje definitivní rozhodnutí. Samozřejmě někdo naráží věk, abych hrál dál. Ale takhle to prostě cítím. Nebyla to věc ze dne na den. Cítil jsem, že už je potřeba se posunout kousek dál. Jak v hokejovém tak i osobním životě.

NEJPODROBNĚJŠÍ INFORMACE A OBSÁHLÝ ROZHOVOR S JAROSLAVEM BALAŠTÍKEM ČTĚTE V ZÍTŘEJŠÍM VYDÁNÍ DENÍKU!