Kliknutím zvětšíteTehdejší kapitán zlínských hokejových juniorů totiž na podzim roku 1997 při důležitém zápase v Havířově vstřelil branku, poté se však sám přiznal, že do puku kopl. „Přišlo mi to normální, sudí mi pak děkoval,“ vykládal tehdy Ohnutek.
Bylo vám tehdy sedmnáct. Docházelo vám, co to znamená a že ne každý podobnou příležitost dostane?
Určitě nedocházelo. V té době, když se člověk dostal letadlem do světa a hned letěl dvacet hodin, určitě si nemohl uvědomit všechny souvislosti, že je to vlastně olympiáda v Japonsku. Navíc ještě, když skončila historickým úspěchem pro Českou republiku. Dochází mi to zpětně a pořád bude.
Jak často si vybavíte nebo vzpomínáte?
Vybavím si to každý den, protože mám doma vystavenou pochodeň. A samozřejmě i nějaké fotky. Člověk to má na očích každý den. Ale že bych seděl a vzpomínal, to zase ne. Vybavuji si to, protože je to i součást interiéru. Mám ji každý den na očích.
Prý jste byli proškolení, ale v japonštině. Věděli jste, co máte dělat?
Bylo to v japonštině, ale to bylo spíš odlehčené. Pro nás bylo úsměvné, že nám dali manuál v jejich jazyce. V podstatě naším úkolem bylo běžet kilometr se zvednutou rukou. To jsme všichni pochopili. Kolik bylo japonských příkazů a dalších instrukcí, to se týkalo doprovodného týmu. Bylo to i znázorněné, věděli jsme, co se po nás chce.
Je pro vás vzpomínka o to významnější, že si Nagano rádi připomínáme vzhledem k triumfu hokejistů?
Určitě, jednoznačně. Jako hokejista v osmnácti letech, který sledoval úspěch famózního českého týmu a hráčů z NHL, kteří tam byli. Bylo to o to silnější.
Ale už jste to sledoval doma od televize, že?
Ano, byli jsme tam týden před zahájením. Navíc jsme tam strávili jen čtyři dny. Všechno ostatní už jsem viděl v televizi.
Byli jste tam tři, ještě Luboš Horčička a Zbyněk Irgl. Bavili jste se na tohle téma někdy později?
Určitě. Vždycky, když se vidíme, vzpomínáme. Tenkrát byla velká nevýhoda, že tehdy nebyly digitální foťáky nebo mobily. Fotky jsou ve velmi malém a omezeném množství. Ty, co jsme nafotili, jsme museli doufat, že vyjdou. Že se fotka neosvětlí a nebudeme mít jen negativ. Dnes se to nedá srovnávat. Jen za cestu bychom telefonem nafotili tisíc fotek. My si tenkrát na benzince v Japonsku koupili foťák na 24 snímků a doufali jsme, že nám z toho něco vyjde.
Gesto fair-play, které jste udělal v Havířově, ve vašem výběru hrálo významnou roli. Bral jste to jako odměnu?
Gesto fair-play bylo až druhořadé. Šlo také o to, jaký jsem měl přístup k hokeji. Když nás vybírali, chtěli i skloubení charakterových lidských vlastností. Roky předtím jsem byl náhradník, ale věřím tomu, že jsem byl týmový hráč. Nikdy jsem si nestěžoval, nic nekritizoval. Bylo to postavené na tom, že se člověk zlepšuje. Tady patří velký dík pánům a tehdejším trenérům Zdeňku Venerovi a Stanislavu Přikrylovi. Že jsem byl později kapitánem týmu, byl až další krok. Že jsem přiznal gól nohou, dobře, ale oni ocenili celkový charakter, přístup k tréninkům a zápasům, fungování se spoluhráči i protihráči.
Jaká tehdy ve městě Minowa vládla atmosféra?
Matně si pamatuji, že při samotném běhu bylo spousta lidí okolo tratě. Byli velmi pyšní, že jejich městem probíhá olympijský oheň. Zážitek byl ale tak euforický, že si člověk nedokázal uvědomovat souvislosti. Byl v určité ráži. Třeba samotný běh mám rozmazaný, ten si vůbec nepamatuju.
Rozumím, jeden kilometr, který jste tehdy běželi, je pro vás hokejisty poměrně krátký…
Jasně, tam ale nešlo o to, jak rychle to člověk uběhne. Jde o symbolické gesto nést olympijský oheň. Kdyby člověk neměl sílu běžet, mohl klidně i jít.
Tehdy jste navštívili i nějaké památky, horu Fuji i ledové jeskyně. Co na vás udělalo největší dojem?
Asi posvátná hora Fuji, o které jsem četl, že Japonci dřív věřili, že by na ni místní člověk měl alespoň jedenkrát za život vyjít a zažít na ní východ slunce. Je to posvátný symbol. Mají ho na všech obrazech a prospektech a dokumentech o Japonsku. Je to nádherný přírodní úkaz. Na mě však udělalo největší technický dojem, když jsem viděl vlaky šinkanzeny.
Jste učitelem angličtiny a trenérem Šumperku. Vyptávají se vás na to žáci?
Ani ne, protože si myslím, že to ani nevědí. Když je ale někdo zvídavý a vyhledá si na internetu moje jméno, zjistí si, že jsem běžel s pochodní, je samozřejmě překvapený. Ale na počkání to nikde neříkám. Spoustu lidí to samozřejmě ani netuší. Až když někdo vidí pochodeň a fotky, začne být překvapený, co to je.
Horčička má pochodeň zahrabanou
Minulostí a vzpomínkami nežije.V současnosti brankáři prvoligových hokejistů Vsetína Luboši Horčičkovi zůstala z předolympijské štafety s pochodní z roku 1998 jediná památka. Dvouapůlkilová pochodeň.
„Mám ji doma, ale je někde zahrabaná. V té době jsem byl mladé ucho, teď bych ji ocenil víc. Člověk to docení až s odstupem času. Jsou to vzpomínky, ale já jimi nežiju,“ tvrdí dnes Horčička, jenž tehdy do Japonska odcestoval jako juniorský brankář Kladna, jehož nominovali tehdejší trenéři.
„Vybírali si hráče, kteří by si to zasloužili za nějaká gesta fair-play,“ dodal bývalý gólman Zlína s tím, že o jaké gesto konkrétně šlo, si už nepamatuje.
Škoda že jsem si toho nevážil víc, vzpomíná Irgl
Ještě než se před dvaceti lety začal psát příběh zlatých hochů z Nagana, trojice hokejových juniorů se v Japonsku zúčastnila štafetového běhu s olympijskou pochodní. Mezi vybranými byl i sedmnáctiletý mladíček Zbyněk Irgl.
„Když jsme pak viděli, jak to v Naganu dopadlo, vtipkovali jsme, že jsme to celé odstartovali my,“ usmívá se současná opora HC Olomouc.
Tehdy sedmnáctiletý talent z Vítkovic byl vybrán společně s Davidem Ohnutkem a Lubošem Horčičkou, aby odletěl do Japonska slavnostně nést olympijskou pochodeň.
„V klubech proběhl výběr mezi juniorskými hráči, kteří udělali nějaký skutek fair-play nebo někde pomohli a trenér vybral mě. Prošel jsem pak dalším výběrovým řízením a jeli jsme do Japonska,“ popisuje Irgl, jak se do dějiště zimních olympijských her v roce 1998 dostal.
Z několikadenního pobytu v Japonsku se Irglovi po dvaceti letech nejvíce vybaví právě štafetový běh s olympijskou pochodní.
„Byla docela těžká. Když člověk běžel a měl pochodeň držet nahoře, tak z toho docela bolelo rameno,“ zavzpomínal s úsměvem.
„Ostatní dny nám ukazovali okolí. Nebyli jsme přímo v Naganu, ale byli jsme nějakých dvacet kilometrů od olympijského města,“ líčil Irgl.
Když se však na svůj neobvyklý výlet podívá zpětně, zalituje, že olympijskou atmosféru v zemi vycházejícího slunce nenasál o trochu víc.
„Byl jsem tehdy ještě mladý. Když to beru zpětně, tak bych si toho vážil víc. Člověk byl ale ještě mladý a hloupý, takže jsem to na jednu stranu bral jako super věc, ale ještě jsem neuměl tolik ocenit, co to je za událost,“ dívá se na věc s odstupem.
Když se trojice juniorů vrátila z Japonska domů, mohla s očekáváním začít sledovat cestu českých hokejistů za zlatým snem.
„Pro celý národ to bylo něco neuvěřitelného. Jsem zvědavý, jestli se nám to ještě někdy podaří zopakovat,“ zauvažoval Irgl a prozradil, že si historický úspěch českého hokejového týmu taky trochu přisvojoval.
„Česká vlastnost je taková, že člověk si přisuzuje všechno. Pak jsme říkali, že jsme to celé odstartovali my,“ zasmál se Irgl.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
