„Snažím se co nejvíc střílet, tlačit se do brány. A spadlo to tam. Je jedno, komu to tam spadne. Jestli jsem to já, nebo kluk z první lajny. Je důležité, že si odsud odvážíme jeden bod,“ glosoval 26letý Klhůfek, který až v play-off začal naplňovat pověst střelce, kterou získal v předchozích dvou sezonách ve slovenském Zvolenu.

Tam nastřílel 46 gólů, posbíral 102 kanadských bodů a domů do Zlína se vracel sebevědomý pokračovat ve střeleckých manévrech. Jenže také léčil zranění nohy z minulé sezony.

„Trvalo mi trošku déle, než jsem se do toho dostal. Postupnými krůčky to šlo nahoru. Teď jsem v pořádku a myslím, že můžu předvádět stoprocentní výkony,“ pochvaloval si Klhůfek.

Ale bylo na čase, co?

Konečně se na mě usmálo štěstí. Měl jsem dost šancí, které jsem nedal. Jsem rád, že to přišlo a konečně jsem pomohl klukům gólem. V základní části jsem se v produktivitě moc nezapojoval, spíš jsem se vezl. Táhli to jiní kluci, podařila se jim perfektní sezona. Parádně chytá Kaša (Kašík) a zapojili se Šťavák (Šťastný), Očko (Okál), Tonda (Honejsek), i Onder (Ondráček) má super sezonu. Hodně kluků se chytilo. Takže moje góly ani nechyběly.

Play-off si užíváte. Je vás plný led, chcete ukázat to nejlepší…

Není na co čekat. Celou sezonu jsem se „šetřil“, nepředváděl jsem výkony, které se ode mě předpokládaly a které jsem od sebe sám čekal. Každý zápas může být poslední. Takhle to beru. Je nás tady dost, všichni kluci si zaslouží hrát, já se snažím dát do každého zápasu dát sto procent, abych druhý den nebyl na tribuně.

Dal jste dva góly, ale v průměru na ledě strávíte devět a půl minuty. Neříkal jste si, že byste mohl být na ledě víc?

Samozřejmě, ale je to dané i vyloučeními. Teď jsem byl v první třetině na ledě snad jednou. A kluci, kteří na ně chodí, si prostor zaslouží. I oslabení hrají parádně. Ještě jsem neviděl tak perfektně sehraná oslabení, jako máme my. Třeba Pavel Sedláček neskutečně skáče do střel, Onder (Ondráček), Piškot (Kubiš)… Musel bych vyjmenovat snad všechny. Kluci si během sezony vybudovali pozice svými výkony. Dávali góly, dělali body, dařilo se jim. Já jsem přijal roli ve čtvrté lajně a je mi to defakto jedno. Jsem rád, že hraji, že se na led dostanu a góly jsou plus.

Hrajete i o smlouvu na příští sezonu?

Vždycky si říkám: Pavle, tohle může být tvůj poslední zápas, dej do toho všechno. Už se mi tenhle přístup vyplatil na Slavii, kdy si mě zavolal trenér Růžička nahoru z Berouna. A měl jsem jediný zápas šanci se ukázat. Později si mě tam dalších patnáct zápasů nechal. Pomáhá mi konkurence, člověk se bojí o místo.

Už před koncem základní části jste byl na ledě vidět víc. Třeba zápas s Chomutovem vám vyloženě vyšel…

Pomohla olympijská přestávka. Do té doby jsem byl pořád v zátěži. Vůbec jsem si neodpočinul nohám. Možná jsem si i vyčistil hlavu. Bylo toho už hodně. Vloni jsem hrál hodně, šlo mi to. A teď jsem nemohl dát gól, trápil jsem se. Od hokeje jsem si chvilku odpočinul.

Jak jste si čistil hlavu?

Byl jsem s přítelkyní na horách, v Tatrách. Trochu se nadýchat horského vzduchu. Samozřejmě jsem jen neležel. Něco jsem dělal, ale potřeboval jsem si odpočinout a pomohlo to.

Nenaložil jste si na sebe po loňské sezoně až příliš zodpovědnosti, která vás pak svazovala?

Ne, to bylo dané zraněním. Pro hráče je nejhorší, když má dlouhodobější zranění, přijde na led a zjistí, že noha není tak silná a je potřeba ji potrénovat. To je hodně svazující. Minulý rok jsem někde byl, něco jsem dokázal, něco jsem hrál. A teď to nešlo. Bolelo mě to. Teď už konečně mně nic není a soustředím se na hokej.

Co se vlastně stalo?

Na konci minulé sezony, někdy koncem března, jsem si zlomil čéšku. Narazil jsem do mantinelu. Musel jsem na operaci, spojovali mi to železy. A podruhé, když mi je vytahovali. Byl jsem asi deset týdnů bez jakéhokoliv pohybu. Nohu jsem měl v dlaze, nesměl jsem na ni došlapovat. Přišel jsem o stehenní sval, doteď nohu nemám stejnou. Ale už se na ni udržím, udělám dřep. Předtím to tak nebylo.

A už jste stoprocentní?

Už jsem v pohodě, s tím nemám žádný problém. Teď už si na to ani nevzpomenu. Hned po operaci jsem začal trénovat. Jel jsem až do reprezentační přestávky. Na nohu toho bylo až příliš. Možná jsem začátek i trochu uspěchal, hrát jsem začal někdy ve čtvrtém kole, mohl jsem ještě chvíli počkat. Kdybych si dal týden, co jsem měl teď o olympijské přestávce už předtím, sezona vypadá jinak. Ale to už je teď jedno. Dostali jsme se do play-off. Jsem strašně rád, že tady můžu být.

Dal jste v sezoně tři góly, jeden krásnější než druhý. Žádné šmudly to rozhodně nebyly. Na efektní trefy máte čich, co?

Kdybyste mi řekli před čtrnácti dny, kdy jsem měl jeden gól, že dám nějakého šmudlu, vyměnil bych ho za cokoliv na světě. V prvním zápase mi Popel (Popelka) nahrál krásně před gólmana. Nešlo toho moc dělat, byl jsem blízko gólmana, stál jsem. Chtěl jsem to jen zvednout.

Ale vypadalo to jako chladnokrevné zakončení..

Protože jsem si říkal, co teď? Nic nevymýšlej, dej gól. Viděl jsem, že gólman šel dolů, poslal jsem mu to nahoru. Měl jsem dost času. Kdybych se honil s obráncem, tolik času by nebylo.

Také při druhém gólu, kdy jste se zbavil beka a vybruslil jste si do palebné pozice, jste prokázal sebevědomí. Máte ho nyní dost, co?

Je to tím povedeným zápasem proti Chomutovu. To každý hráč vyroste. Když máte v sezoně dva body, nic se vám nedaří, nedáváte góly a povede se nějaký zápas, dáte tři góly, jako naše lajna dala s Chomutovem, sebevědomí je jinde. Víc si dovolíte a vracíte se k tomu, co se vám dařilo předtím. Nechci se vymlouvat jen na zdravotní problémy, měl jsem tolik šancí, že bych mohl mít po základní části deset bodů, kdybych všechno proměnil.