„Těšil jsem se. Dlouho jsem nebyl doma. Je to výzva,“ hlásil Buchta, rodák z Fryštáku, na včerejším setkání s novináři u kabiny.

Jaký byl první trénink?

Vůbec nebyl jednoduchý. Je to všechno jiné. I kultura lidí v Česku s USA se nedá v tomto směru srovnávat. Bude to něco jiného do života.

I v Americe jste měli suchou přípravu na podobném principu?

Už jsem tam lítal první týden v červenci. Celé léto jsme trénovali v posilovně každý den. Třikrát týdně jsme měli led. Letní příprava tam byla velmi těžká.

Z juniorky ale znáte tenhle model. Zvyknete si rychle?

Sice jsem tady šest let nebyl, ale vyrůstal jsem tady. Prostředí i hodně kluků znám, stejně jako lidi z vedení. Nebude těžké se adaptovat.

I hokejově nebudete mít problém?

Těžko říct. Je to výzva. Půjdu do toho s pokorou, zároveň se zdravým sebevědomím. Nebudu tady říkat, že chci být nejlepší bek. Ale mám velké cíle. Chci pomoct týmu. V Americe během angažmá v Sioux Falls jsem se naučil, že nejdůležitější je hrát jako tým. Hráli jsme proti vynikajícím hráčům, ale jako tým jsme byli schopni přehrát i výborné hráče. Zjistil jsem, že když mužstvo hraje opravdu jako tým, je to něco jiného. A individuální úspěchy se dostaví.

Zvykání na život v Česku nebude problém?

Nežil jsem si studentským životem, měl jsem spoustu pohovorů s bohatými lidmi, investory. Říká se mi to špatně, ale v tomto ohledu je Česká republika chudší.

Jak jste se dostal k pohovorům s lidmi z byznysu?

Studoval jsem finance a spousta kantorů nejsou normální učitelé. Oni mají na plný úvazek nějakou práci a po večerech učí. Nejsou to klasičtí učitelé nebo profesoři, jak je známe.

Neměl jste tedy chuť spíš zůstat v Americe a věnovat se byznysu?

(přemýšlí) Měl i neměl. Měl jsem už i pár nabídek, protože ve studiu se mi opravdu dařilo. Devatenáct let jsem hrál hokej a nechtěl jsem s ním hned skončit. Toho bych do budoucna mohl litovat. Byznysu se můžu věnovat zároveň při hokeji, ale kdybych se zranil, můžu v něm pokračovat. Když jednou s hokejem přestanete, je hotovo.

Umíte si představit, že byste se byznysu věnoval u nás, nebo byste se vracel do zámoří?

Spíš někde v Evropě. V Americe nepoznáte, jak se dobře naučíte anglicky. Až při pobytu v jakékoliv evropské zemi teprve zjistíte, jak dobře jste se naučil jazyk. Lidé tvrdí, že umí anglicky, ale pak je slyšíte a v duchu se musíte smát. Nechci znít moc sebevědomě, ale za pět let jsem hodně na angličtině pracoval. Dost jsem četl a když čtete, v jazyce se zlepšíte.

V Americe jste měl možnost ještě pokračovat?

Tohle bych nechtěl rozebírat.

Jiné varianty než Zlín jste měl?

Těžká otázka. Nemůžu říkat, jestli jsem měl jen Zlín nebo ne. Rozhodl jsem se pro něj, nemá cenu to víc rozpitvávat. Smlouvu mám podepsanou na rok. Udělám pro to všechno, abych Zlín dostal na nejvyšší místa, kam patří. Pro Zlín rozhodlo, že jsem tady vyrůstal a vedení i prostředí znám. Nechtěl jsem chodit někam, kde to neznám. Aklimatizace není tak rychlá, jak si někteří lidé myslí.

Kolik hráčů znáte?

Poslední tři roky jsem s kluky trénoval, když jsem dojel v létě nebo přes Vánoce. Znám devadesát procent týmu. Navíc jsem v juniorce hrával s Michalem Popelkou, s Pavlem Sedláčkem i dalšími.

Za dobu, co jste tady nebyl, se toho moc nezměnilo, že?

Abych řekl pravdu, neměl jsem moc čas sledovat zlínský hokej. Celému klubu jsem fandil, protože hokej ve Zlíně je důležitý. Nejen pro město Zlín, ale pro celý Zlínský kraj. Změnil se trenér, pana Stavjaňu jsem neznal. Minulý týden jsme spolu krátce mluvili, seznámili jsme se. Dosud jsme se nikdy nepoznali. Naopak Martina Hamrlíka znám velmi dobře. Psali jsme si spolu i s Jirkou Šolcem a ptal jsem se, jak to tady funguje. Dělal jsem si průzkum, nechtěl jsem jít do něčeho, co nebude fungovat. Uvážil jsem, že Zlín bude pro mě nejlepší.

Přiletěl jste minulou sobotu. Co jste všechno stihl?

Snažil jsem se regenerovat, moc odpočinku jsem neměl. Čím jsem starší, zjistil jsem, že odpočinek je v hokeji moc důležitý. Snažil jsem se i vyřídit nějaké logistické věci, protože jich bylo dost. Dlouho jsem tady nebyl.

Studium už máte uzavřené?

Ještě ne, pokračuju dálkově. Mezinárodní studenti jinak nemohou studovat dálkově, pouze Američané, ale díky tomu, že jsem měl výborné známky, jsem dostal od pana děkana z byznysu povolení. Během sezony se určitě na zkoušky vracet nebudu, případně až po sezoně. Ale jdu postupně krok po kroku. Jak studium probíhá? To je rozhovor na hodinu.

Jaká je úroveň univerzitní soutěže?

Neskutečná. Co jsem se naučil za čtyři roky a teď nemluvím jen o hokeji, z osobní stránky se už nenaučím. Jsou velké rozdíly, šedesát klubů je rozděleno do pěti konferencí. Dvě z nich jsou neskutečně našlapané. Měl jsem příležitost hrát v jedné z nich. Je tam neskutečná konkurence. Když máte deset beků v týmu, může jich hrát jen šest. Sestava je našlapaná, všichni jsou nabruslení, technicky na výši, všechno se tlačí do brány.

Hrával jste mimo jiné i s Jake Guentzelem, současným střelcem Pittsburghu. Už tehdy byl výjimečný?

Byl výborný, ale zase nejde říct, že vyčníval. Nejsou tak velké rozdíly mezi hráči na univerzitách. Třeba jsem měl jen tři kanadské body, první bek dvacet. Ale z toho devadesát pět procent bodů udělal z přesilovky. Při hře pět na pět nedá obránce gól. Všichni mají košíky, takže se nebojí zablokovat střelu. Jde tam o to šanci dostat. Byl šikovný, bruslivý, ale byli tam stejně dobří hráči, ale šanci nedostali.

Mrzí vás, že jste se nedostal výš?

Trochu samozřejmě mrzí, ale do Ameriky jsem šel zlepšit se jako osobnost. Vyrůst, abych nebyl závislý na svých rodičích. A to se mi podařilo. Nechtělo se mi už ani čekat, jestli nějaká nabídka přijde. Oni to řeší, až se dohraje play-off NHL. To by bylo na dlouho.

Co čekáte od extraligy? Znáte její kvalitu?

Pár zápasů jsem viděl, úroveň je jiná. Hráči tady víc přemýšlí, protože jsou starší. Ale nebude to tak bruslivé. Ale nechci moc říkat, jak to bude vypadat, když jsem nehrál ani jeden zápas. Jdu do toho s pokorou, ale ne s tím, že jdu hrát sedmého beka. Jsem osoba, že do toho jdu se zdravým sebevědomím. Tohle jsem se naučil až tam. Jinak to ani nejde. Ale je rozdíl mezi zdravým sebevědomím a namachrovaností. I s tím jsem se dost setkal.

V každé sezoně jste odehrál kolem třiceti zápasů, v extralize se jich hraje jen v základní části víc než padesát. To nebude problém?

Myslím že ne. Předtím v USHL jsem odehrál kolem sedmdesáti zápasů, což mi vyhovovalo. Rád i trénuji, ale jen v zápase se můžete ukázat. Na tréninku vás vidí jen trenér a spoluhráči.

Proč se v univerzitní NCAA nehraje víc utkání?

Protože to nemáte šanci stíhat. Chodíte každý den do školy, tělo je pak utahané. Kolem třiceti je maximum. Někteří hráči i tak pomalu kolabovali. Je to tam jako vojna. Třeba teď po sezoně vyhodil trenér tři hráče. Neměli prospěch ve škole, výkonnostně také na tom nebyli, jak měli být. Naopak měli vysoké stipendium. Ta jsou neskutečná. Češi si sice řeknou, že nic nevyděláváme, ale tři sta tisíc dolarů musí někdo zaplatit.

V extralize vás, co se týká tlaku a očekávání, nemá co překvapit, že?

Překvapit vás může cokoliv. Ale naučil jsem se, že stresovat se je k ničemu. Stres mě jen limituje. Naučil jsem se, jak stres využít v můj prospěch. Právě tohle v Americe hodně trénují. V tomto jsem se neskutečně zlepšil. Musím přiznat, že dřív jsem býval nervózní. Teď už to nemá cenu. Nějaké věci můžu kontrolovat, ale zároveň hodně věcí jsou mimo kontrolu. Tohle je velký problém české společnosti. My řešíme a snažíme se ovlivnit věci, které ovlivnit nejdou. To nás ničí.

Když jsme se před dvěma lety bavili naposledy, mluvil jste sebevědomě o NHL. Zněl jste přesvědčivě. Co se změnilo?

Juniorku v Sioux Falls Stampede (USHL) jsem měl dobrou, jenže v prváku jsem se zranil. Měl jsem problémy s kolenem, které mě limitovaly. Druhák byl pro mě rozhodující ročník, neměl jsem tolik natrénované. Bohužel to tak je, ale nezměním to. Díky tomu mám školu, o které jsem mluvil.

Právě díky snu o NHL, který jste si nesplnil, jste změnil myšlení?

Ano. Trénoval jsem, ale zároveň jsem nemohl udělat ani výpad nebo dřep. Když jsem ho zkusil, píchlo mě v koleni. V Česku jsem chodil po nejlepších doktorech. Pak jsem šel k jednomu léčiteli, což byl neskutečně skromný člověk, a teprve on mě dal dohromady. Do ročníku jsem neměl natrénováno.

Když se vrátím na úplný začátek, před odchodem do Ameriky v klubu nebyli nadšení. Jak jste to vnímal?

Neřešil jsem to. Bylo mi tehdy osmnáct, bylo i tady ještě jiné vedení. Nechtěl bych to víc rozpitvávat. Měl jsem pohovor s Andrejem Šustrem, který mi vysvětlil, jak to tam chodí a že hokej není všechno, ale jen pět procent života. To mě přesvědčilo.