Úspěchů svého táty si nesmírně váží, hrdý na něj bude vždycky.

„Jsem na něj pyšný. Bude to jeho velký den. Myslím, že si to za své výkony a veškerou svoji hokejovou práci zaslouží. Pro zlínský klub toho udělal opravdu hodně,“ ví devatenáctiletý syn dvojnásobného extraligového šampiona, rekordmana v počtu kanadských bodů a odehraných zápasů v jednom kuse.

Kristián Leška moc dobře ví, co jeho tatínek vyhrál a dokázal, ne všechno ale prožíval tolik jako většina zlínských fanoušků.

„Hokej jsem začal pořádně vnímat až když taťka zrovna končil kariéru. V době, kdy hrával, jsem byl ještě kluk a neměl ještě takový rozum, abych všechno pochytil. Teď bych to viděl jinak,“ uvědomuje si Kristián Leška.

Sám zažil obrovskou euforii, kterou v Baťově městě spustily dva mistrovské tituly v letech 2004 a 2014. Leška mladší byl v rozhodujících okamžicích na stadionu. Všechno sledoval hezky zblízka. Ve čtyřech letech ale obrovský úspěch Beranů až tolik neocenil.

Vybavuje si pouze střípky, mozaiku skládá dohromady hlavně díky videu a fotografiím. Na té nejznámější sedí ve středovém kruhu v poháru.

„Taťka mě tam asi v návalu radosti posadil,“ usmívá se.

Při oslavách druhého zlínského titulu chodil ještě na základní školu. Když táta s Čajánkem a dalšími borci zvedali nad hlavu Masarykův pohár, bylo mu teprve čtrnáct.

„Z toho už si pamatuji samozřejmě víc. Sice oslavy nebyly až tak velké, jako při tom prvním titulu, ale s rodinou jsme šli do kabiny za hráči a společně s nimi si vychutnávali krásné chvíle,“ líčí.

Do šatny za tátou ale chodil i s dalšími potomky už mnohem dřív.

„Většinou jsme tam byli po každém domácí zápase. S Davidem Vosátkem, Matyášem Hamrlíkem nebo Jakubem Galvasem jsme v rozcvičovací místnosti hrávali hokej,“ vzpomíná.

Kromě tatínka, který byl synův největší vzor, obdivoval hlavně Jaroslava Balaštíka, mezi největší oblíbence dodnes patří Petr Holík. „Líbí se mi, jak hraje,“ přiznává.

Z dlouhé otcovy kariéry si vybavuje hlavně dva zásadní momenty. Prvním byl proměněný samostatný nájezd, kterým rozhodl druhé finále s Plzní v roce 2013, tím druhým pak legendární klička za brankou, kterou předvedl v tom samém play-off proti Třinci.

Byl to právě někdejší elitní centr Beranů, kdo přivedl svého staršího potomka poprvé na led. Nebylo to však ve Zlíně, nýbrž v Praze v Tipsport areně v Holešovicích.

„Dělal jsem tam první krůčky, ale za Spartu jsem nikdy nehrál. Začínal jsem až ve Zlíně,“ říká.

Po slavném tátovi zdědil stejný styl na buly, občas taky vysekne nečekanou přihrávku. Body ale tolik nesbírá. Vždyť letos v druholigovém Hodoníně ve 24 zápasech si připsal jen čtyři asistence.

Ve stopách otce jde ale i mladší syn Ondřej. Čtrnáctiletý starší žák rozjel sezonu v Davosu. Ve slavném švýcarském klubu hrál za devátou třídu, ale kvůli nečekaným problémům se musel vrátit domů a nyní hraje za dorost Kroměříže.