Kapitán šampionů z roku 2014 a čtyřnásobný vicemistr extraligy, trojnásobný mistr světa Petr Čajánek oficiálně vstoupí mezi legendy zlínského klubu. U fanoušků už dávno legendou je.

„Moc si vážím toho, že můžu být ve společnosti lidí, kteří tolik znamenali a udělali pro hokej a zlínský hokej,“ vyznal se v rozhovoru pro Deník 43letý Čajánek, jehož tradiční číslo 16 bude vyřazeno ze sady dresů.

Zatímco dnes i zlínští odchovanci hrají v jiných extraligových klubech, vy jste působil jen ve Zlíně. Byl pro vás vždy jednoznačnou volbou i po návratu ze zahraničí?

To nejde srovnávat. Doba je jiná. Během kariéry jsem měl možnost hrát v několika klubech, a když jsem se vracel, věděl jsem, že domů. Strávil jsem dost času venku, měl svůj věk a chtěl dokončit, co jsem neměl dodělané. Nedá se to srovnávat, já se vracel na konci kariéry, kluci jsou na jejím začátku.

Takže chápete třeba Petra Holíka nebo Petra Zámorského a další, že se ze zahraničí nevrátili do Zlína a hrají v extralize jinde?

(pousměje se) Samozřejmě vnímám, jak lidé přemýšlí, ale vždycky je dobré, aby se člověk vžil do situace konkrétního kluka. Pokud dostane lepší nabídku, musí se rozhodnout. Přitom neznamená, že to musí být lepší nabídka po finanční stránce. Může jít o prostor na ledě, pozici hráče. Každý si musí zhodnotit, co lepší nabídka je. Vždy jsem říkal a tvrdím to dodnes, že pro růst hráče je důležité zvednout zadek a jít zkusit a opravdu si sám na sobě vyzkoušet, jak to jinde vypadá a funguje. Jsem rád, že kluci výzvy přijímají, snaží se být lepší a nestačí jim, co je tady.

Jenže spousta lidí se ozývá, jsou dotčení, že se odchovanci nevracejí do klubu, jako jste se vraceli vy. A hráčům to dávají pořádně pocítit. Mrzí vás to?

Měli bychom se nad tím zamyslet. Kluk, kterému je pětadvacet a má šanci jít do klubu, který bude hrát o vyšší příčky, do ciziny nebo má diametrálně odlišné platové podmínky, to musí brát jako výzvu. Pokud si myslíme, že ne, je chyba v nás. Otázka je, co je pro něj vhodné z pozice hráče. Osobně k tomu přistupuji tak, že když je o naše odchovance zájem jinde, je to dobře. Chci, aby hráč rostl a ne někde zakrněl.

Takže berete jako vizitku zlínského klubu, že je o odchovance zájem?

Můžeme to tak brát, kluby jako Zlín vždy dávaly prostor odchovancům a my měli prostor se vyhrát. Že je o hráče zájem, je skvělé. Ale z pozice hráče, aby se mohl zlepšovat, musí hledat větší cíle a musí si ověřit, že co funguje někde, musí potvrdit i jinde.
Vyvěšen vám bude dres s číslem 16, ve kterém jste odehrál klubovou i reprezentační kariéru. Má pro vás bližší význam?
Samozřejmě má, ale číslo jsem dostal a nějakou symboliku bych v tom nehledal.

Vybavíte si, jak jste dres získal?

To bylo jednoduché. Tenkrát jsme přicházeli do áčka na zkoušku, motalo se nás tam pět šest z ročníku. Rozdaly se dresy, které byly k dispozici. Kdo zůstal, mohl ho mít a časem si třeba vybrat jiné číslo. Doba byla ale úplně jiná než teď.

Pod stropem zimního stadionu visí momentálně deset jmen. Chybí vám mezi nimi někdo?

Nad tím jsem se nikdy nezamyslel. Ale určitě je spousta hráčů, kteří by tam mohli být. Petr Leška, jednoznačná ikona klubu, tam jednou bude. Ale my si vždycky pamatujeme, co je nyní, než co bylo. Najdeme spoustu hráčů nebo lidí, co pro hokej udělali hodně. Těch jmen je víc, ale aspoň pro mě to není nejdůležitější.

Každopádně to bude asi pro každého jednotlivce nějaké ocenění, ne?

Můžu mluvit jen za sebe. Pro mě bylo největší ocenění, když byl plný zimák a že se lidé bavili. Tohle je samozřejmě pěkné, krásné pro ty, co se mnou tu cestu nějakým způsobem prošli a podíleli se na mé kariéře. Pro mě je to spíš poděkování, že mě směřovali tam, kde jsem se nakonec dostal.

Bude se hrát v retro dresech z roku 1995 s beranem na hrudi. Zavzpomínáte si při této příležitosti na staré časy?

To nevím. Původní dres si samozřejmě pamatuji. Dnes jsou symboly a grafika úplně někde jinde. V té době to byl znak, který k tomu patřil. Dnes je to někde jinde. V této nostalgii nežiji, zážitky si spíš spojuji s lidmi než s dresem.

Jaký je váš nejsilnější zážitek v kariéře?

To nejde takhle říct. Každá doba, každé období, něco, říct jeden moment nejde. Jsem rád, že jsem mohl hrát hokej tak dlouho a s tolika lidmi a užívat si to, mít z toho radost. Jsem za to rád, ale to už je minulost. Můj život je úplně někde jinde.

A co úspěch? Je to ten, kterým jste si splnil dětský sen v roce 2014, tedy mistrovský titul?

Zase odpovím stejně. Vždy jsem bral, jak vše přicházelo. Pro mě byl obrovský úspěch, že jsem se dostal v té době do áčka, pak na mistrovství světa. Následně že jsme ho vyhráli. A pak se dostal do NHL. Pak že jsem se vrátil do Zlína. V té době to pro mě byla priorita, události a úspěchy, po kterých jsem toužil. Ale srovnávat je je nesmysl.

Především v NHL má vyvěšování dresů velkou tradici. Byl jste u toho, když ocenili některou z legend?

Myslím, že jsem zažil dvě. Bretta Hulla a Al McInnise. Možná ještě někde venku, ale nejsem si jistý. Samozřejmě to nejde srovnávat. Kultura kolem hokeje a jak umějí z této hry dělat show, jak jsou lidé nastavení i úroveň soutěže jsou někde jinde. Pro nás to má jiný význam, přistupujeme k tomu jinak. Tohle jsou nesrovnatelné věci.

Máte nejdelší bodovou sérii v klubu, nastřílel jste během jednoho zápasu nejvíc branek Opavě, celkem čtyři hattricky. Je něco, čeho si z osobního pohledu nejvíc vážíte, nebo jsou to pouze čísla a statistiky?

Že mám nějakou nejdelší sérii, jako hráč tomu nepřikládám důležitost. Asi v té době jsem si toho byl vědom, ale nyní si to neuvědomuji. Nastřílet v jednom zápase šest gólů se nepodaří každý den. To člověk vnímá a je za to rád. Ale nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel.

Co byste klubu popřál k devadesátinám?

Popřál bych klubu, aby měl co nejvíce dětí se sny.

Stejně jako jste to měli vy?

Jo.

Mezi dětmi se pohybujete, vnímáte, že jsou cílevědomé, nebo je mentalita dětí dnešní doby úplně jiná?

Děti jsou takové, jaké jim vytvoříme prostředí. My dospělí a rodiče děti ovlivňujeme. Samozřejmě, doba se strašně změnila, takže i děti jsou jiné. Dřív nebylo tolik aut, mohli jsme si hrát bez obav na ulici. Přitom v principu jsou pořád stejné. Chtějí si hrát, bavit se. Když jim nedáme prostor a čas, najdou si nějaké řešení. Okolí kolem se změnilo. A to je formuje.

Takže stejně jako za vás je to o rodičích, trenérech a o tom, jakým směrem je nasměrují?

Je to o celé společnosti. Jako děti jsme si hráli na ulici a nebylo tam jediné auto. Přišlo nám to normální. Stejně jako pro dnešní děti je normální, že je na ulici tisíc aut. Vnímáme to jako riziko, ale děti se do toho narodily. Prostředí je formuje.

Jak často s dětmi fungujete na ledě?

Mám tři děti, takže každý den. (směje se) Ale na ledě jsem čtyřikrát týdně.

Fanoušci volají po vašem zapojení do managementu. Dočkají se jednou třeba ve funkci generálního nebo sportovního manažera?

Na to já neumím odpovědět. Nevím, co se stane za hodinu, a ne tak za deset let.

Lákala by vás vůbec tato práce, nebo se vidíte spíš na ledě jako trenér?

Pro mě je důležité to, co dělám a nemusí to být na ledě, ale klidně v tělocvičně nebo na zahradě. Pokud bych v tom našel smysl, tak si dovedu představit všechno. Ale vůbec k tomu nesměřuji.

Takže třeba jednou i extraligového trenéra?

Nevím, kam mě tlačíte v tuto chvíli. Nemám takové plány, nemám v deníčku napsané, že chci být extraligový trenér nebo manažer. To v mém deníčku rozhodně není. Chci dělat s lidmi, kteří chtějí dělat se mnou, a chci se bavit tím, co dělám. Chci dělat věci, které dávají nějaký smysl a baví mě.

LEGENDY OČIMA PETRA ČAJÁNKA

JAROSLAV STUCHLÍK
„Trénoval mě v žáčcích. Pan Stuchlík byl výborný chlap. Byl od nás o hodně starší, vzhlíželi jsme k němu s respektem. Pamatuji si, že mě učil střílet příklepem. A evidentně se mu to nepodařilo.“

LADISLAV MARŠÍK
„S panem Maršíkem jsem se potkal, až byl na pozici sportovního manažera. S ním jsem podepisoval první smlouvu.“

JIŘÍ VODÁK
„Jura Vodák byl vždycky obrovskou legendou, pojmem a reprezentantem. Pro mě je zlínská ikona. Je to generace mých rodičů. Potkávali jsme se i mimo led. Poté mě i trénoval.

JIŘÍ KRÁLÍK
„Pamatuji si ho, jak přišel do Zlína a podařilo se mu s týmem udělat obrovský úspěch v podobě třetího místa (1985). Pro nás to byl vždycky obrovský vzor a mistr světa. Hráli jsme si na ulici na Jirku Králíka. Poznal jsem ho i jako trenéra, ale až později jsem si docenil věcí, které nás učil. V té době byl nepochopen.“

LUDĚK ČAJKA
„Luďka jsem neznal osobně, ale i on byl reprezentant. Jedna z největších osobností tohoto klubu. Jeho vliv a jak dobrý byl hokejista a člověk, mnoho lidí kvůli tragédii nemohla poznat. Potřebovali bychom pár let, abychom zjistili, kde až mohl být. Na ledě na mě působil obrovsky klidný a dominantní.“

MIROSLAV OKÁL
„Nevím, odkud začít. Měl jsem kolem sebe vrstevníky a pak jsem měl Miru, který byl o pár let starší jak já. Vzal si mě pod křídla, spoustu let jsme tady válčili vedle sebe a spolu. Byly to nádherné časy. Kluk, který hrál jen ve Zlíně. Poctivec, velké srdce. A živel.“

KAREL RACHŮNEK
„Další smutný příběh a tragédie. S Karlem jsem prožil rok v Dynamu Moskva, kde jsme se hodně sblížili. Předtím se naše cesty trochu míjely. Měl obrovské srdce, neuvěřitelný kluk a kamarád. Svéráz svého druhu. Samozřejmě mi chybí.“

MARTIN HAMRLÍK
„Co slovo, to perla. Příběh Martina je naprosto neuvěřitelný. Už než odcházel do Ameriky, byl výborný hokejista. A poté, z čeho se dokázal dostat a čeho ve své kariéře dosáhl, je neskutečný příběh.“

BOHUMIL KOŽELA
„Pana Koželu si nepamatuji jako hráče, ale už jako manažera a člověka z vedení klubu. Dlouhé roky jsem hrál pod jeho vedením. Pamatuji si ho jako funkcionáře, který odvedl spoustu práce.“

MILOSLAV SEDLÁK
„Miloš to je zase příběh sám pro sebe. Naprostá oddanost klubu. Byť hrál ve Slovinsku, je to Zlíňák. Pamatuji si ho jako hráče, ale nedovedu si představit kabinu bez něj. Když jsem začínal, společně s panem Svobodníkem začínal. A když jsem končil, on také říkal, že končí. Ale vypadá to, že nějakých dvanáct let tam vydrží. Maséři a kustodi jsou strašně důležitá část kolektivu. Vytváří balanc a rovnováhu a atmosféru. Dokážou vycítit, jak na tom mužstvo je. Kdo potřebuje pohladit a kdo nakopnout.“

VIZITKA PETRA ČAJÁNKA

Narozen: 18. 8. 1975 ve Zlíně. Číslo dresu: 16. Hůl: L. Přezdívka: Čája, Čajda.

Kariéra: Hodonín (1. liga, 94/95), Havířov (1. liga, 95/96), Zlín (93-02), St. Louis Blues (02-04), Zlín (04/05), St. Louis Blues (05-07), Peoria Rivermen (07), Kazaň (07/08), Dynamo Moskva (08/09), Petrohrad (09-11), Zlín (11-15).

Největší úspěchy: 3x mistr světa (00, 01, 05), bronz ze ZOH z Turína (06), bronz ze Světového poháru (04), 1x mistr extraligy (13/14, Zlín), 4x vicemistr české extraligy (Zlín, 94/95, 98/99, 04/05, 12/13), bronz (Zlín, 01/02).

Premiéra v extralize: 21. září 1993 Plzeň – Zlín 8:2.

První gól v extralize: 19. října 1993 Pardubice – Zlín 7:3.

Debut v reprezentaci: Turnaj o cenu Izvěstijí v prosinci 1995. Draft NHL: St. Louis Blues v osmém kole (253. celkově).

První zápas v NHL: 10. 10. 2002 proti Anahaimu Mighty Ducks 3:4. První gól v NHL: 17. 10. 2002 Proti Columbusu Blue Jackets.