Fanoušek jezdí na hokej už více než šedesát let

Na zimní stadion to vždycky měl jen přes kopec.

„Jezdili jsme kolem něj, když se začal stavět. Denně jsme jezdili do Zlína kolem, takže jsme viděli, jak roste, jak se mění. Chodili jsme na hokej, mrzli jsme zimou, když padal sníh, mokli, když pršelo. Stadion ještě nebyl zastřešený. Až postupně ho dostavěli do dnešní podoby, i když už dávno nemá světové parametry,“ přikyvuje Mičák, že hokejový stánek Beranů už potřebuje očekávanou rekonstrukci.

Už od roku 1958 si drží stále stejné místo v prostoru nad trestnými lavicemi v sektoru označeném P2.

„Sedím hned uprostřed, takže vidím celé kluziště. Tohle místo mám odjakživa, paní pokladní mi tohle výborné místo drží. Vidím, jak trenéři lítají po střídačce,“ pousmál se spokojeně Mičák, byť roční permanentka ho vyjde na více než šest tisíc.

„Když to tak sleduji kolem sebe, pořád nadáváme, jak je to drahé, ale naše parta pořád chodí,“ směje se.

Na hokej ho nepustily pouze zdravotní potíže.

„Když jsem přišel po jedné z operací na zápas, všichni lidé mě vítali. I cizí lidé mi gratulovali. Bylo mi dobře u srdce, že lidé na mě nezapomněli,“ vybavuje si Mičák.

NEJVÍC OBDIVOVAL STŘELCE PETRA BAVORA

Zatímco mladší ročníky dodnes vzpomínají na generaci Petra Čajánka, Petra Lešky, Jaroslava Balaštíka nebo i Miroslava Okála, pan Mičák si pamatuje ještě jinou legendu Jaroslava Stuchlíka.

„Jardu znal celý Zlín. Ještě společně se Zdeňkem Venerou měl jako trenér na mančaft obrovský vliv. Podobní trenéři už tady nebyli,“ myslí si Mičák, který však nejvíc obdivoval kanonýra Petra Bavora.

„Dával góly a rozhodoval zápasy. To byl jeden z mnoha výborných útočníků. Byl někdo, osobnost, která nám vyhrávala svými brankami zápasy. Pamatuji si také nejen začátky bratrů Jirky a Vaška Králíkových, ale i jejich předchůdců, například Vyorala, bratry Kožely nebo ještě před nimi pana Klinkovského,“ vysypal Mičák z rukávu výrazné osobnosti zlínských hokejových dějin.

„V Březnici jsme měli partu, kterou tak pohltil hokej, až zapomněli na zlínský fotbal. Na něj jsem chodil ještě v dobách SK Baťa na stadion U elektrárny, kde tehdy bylo škvárové hřiště. Mám na to výborné vzpomínky. Zlín se tehdy poprvé zapojil do celorepublikového sportování. Bylo to pro všechny nové, lidé byli zvědaví, proto chodili. Nijak se ale organizovaně nefandilo, křičelo se jeden přes druhého. Široko daleko nic nebylo, byl to jediný klub v nejvyšší soutěži,“ připomněl Mičák, který pamatuje také začátky organizovaného fotbalu v Březnici.

„Lidé na vesnici jinak neměli velké možnosti sportování. Až teprve, když udělali hřiště, začala Březnice hrát v nejnižší soutěži,“ připomněl Mičák fotbalový klub ve své obci hrající I. B třídu.

O nejrychlejší kolektivní hru se začal více zajímat, když mu bylo kolem třiceti let. Po spojení tělovýchovných jednot Spartaku a Jiskry v roce 1958.

„Mnozí to těžce nesli, každý fandil svému, takhle to bylo vžité. S tím se nedalo nic dělat. Tenkrát to nejen mě tak uchvátilo, že jsme nesměli na žádném zápase chybět. Na Prštné nebo SK Baťa jsem ještě nechodil, bylo to od nás trochu z ruky. Nebyla naděje, že se dostanou do vyšších soutěží,“ vysvětluje Mičák.

Tehdejší rivalitu mezi kluby ale vnímal.

„Chodili jsme na Jiskru, to byl pozůstatek původního klubu SK Baťa. Rivalita se Spartakem byla, ovšem ne tak divoká jako dnes. Samozřejmě jsme na sebe pokřikovali, ale víceméně to bylo přátelské. Dnes se člověk v novinách dočte, že řadu fandů pozavírali za výtržnosti. Tady to takhle nikdy nebylo. Zlín byl svým způsobem stále vesnické město, které až Baťa rozvinul,“ připomněl Mičák legendárního obuvníka.

Hokejisté se postupu do nejvyšší soutěže dočkali až v roce 1960, když se tenkrát vyškrábali až z krajského přeboru.

„Prožívali jsme to velice, rivalita klubů i v nižších soutěžích, které se do I. ligy chtěly dostat, byla ohromná. Zlín to nakonec dokázal. Nikdo tomu předtím moc nevěřil. Když přijela Olomouc, dělala si z nás šprťouchlata. Když jsme tam postoupili, už to chytilo jiný šmrnc. Lidí chodilo daleko víc. Poznal jsem to kolem sebe, jak byla obsazená místa. Hokej tu byl vždycky, ale ne na nějaké úrovni. Až se dostali do ligy, postupně si získávali diváky. Ale také to nebylo hned,“ vybavil si Mičák.

V sedmdesátých letech se Gottwaldovu nevyhnulo nestabilní období sestupů a návratů do nejvyšší soutěže, což fanoušci nesmírně prožívali.

„Byli jsme na rozpacích, nechtěli jsme věřit tomu, že je to vůbec možné. Nakonec bylo. Ale postupy a návraty do ligy si přilákali mnoho diváků z různých koutů nejen zlínského kraje. Lidé jezdí z Uherského Hradiště i z Bystřice pod Hostýnem,“ všímá si Mičák, že hokej není záležitostí jen okolí města, ale téměř celého Zlínského kraje.

Dva mistrovské tituly v roce 2004 a o deset let později pak byly nejen pro Mičáka, ale i pro další příznivce, kteří zažili celý vývoj zlínského hokeje, odměnou a splněným snem. „To byl pro nás svátek. Daly se tehdy oba týmy úžasně dohromady. Nezapomenu třeba na jeden zápas s Kometou, která nevěděla, kam má dřív skočit. Všichni jsme z toho byli vyvalení, jak ti naši hráči hrají,“ vybavil si Mičák jeden ze zápasů finálové série z roku 2014.

„BEZ NOVIN BYCH NEMOHL ŽIT“

Vybaví se mu romantické začátky, období rozvoje, divoká devadesátá léta i téměř posledních dvacet let nového tisíciletí.

„Všechno sleduji, mám přehled prostřednictvím tisku. Bez Zlínského deníku se každý den neobejdu. Bez novin bych nemohl žít. Nejen sportu, ale všeobecného dění kolem,“ hlásí nadšeně předplatitel Zlínského deníku, který byl spolužákem spisovatele Ludvíka Vaculíka, který byl přesně na den starší než Mičák.

„Měl talent od boha. Byl nadaný, chytrý kluk. Chodil tady za mnou, pracovali jsme společně u Baťů, až později se odstěhoval do Prahy,“ zmínil Mičák rodáka z Brumova-Bylnice.