Někdejší výtečný obránce, nejproduktivnější zadák zlínských dějin, dvojnásobný extraligový šampion, jehož dres nechybí mezi jedenáctkou legend pod stropem Zimního stadionu Luďka Čajky, se pro Deník rozpovídal o změně trenérů, proč kolegovi Svobodovi píše esemesky i v noci, nebo o aktuální situaci stavu nouze kvůli šířící se pandemii koronaviru.

Co děláte během karantény, když nemůžete vycestovat na dovolenou?

To se nedá nic dělat. Situace je vážná, nikdo z nás ji nechce podcenit Nástroje, které jsou nastavené, jsou dobré. Musíme být všichni zodpovědní vůči ostatním podle nařízení. Nezbývá nám nic jiného. Proto jsme si i v minulých dnech postupně zvali kluky po jednom a měli jsme s nimi desetiminutové rozhovory o sezoně každého z nich. Takhle jsme sezonu ukončili. Bohužel to jinak nejde.

Takže už jste se zapojil do akce „roušky“?

Jasně, roušky máme domů objednané. Než přijdou, nosím jezdecký límec na zimu nebo šálu. Každým dnem by snad měly roušky dorazit.

Sledujete zprávy, nebo se tomu snažíte raději vyhnout?

Někdy jo, klidně celý den. Ale pak už je to úmorné a druhý den i dávám od toho všeho trochu oddech. Ale stejně tomu neuniknete.

Jste v kontaktu s bratrem Romanem, jaká je situace v Kanadě?

Ano, nyní žije na Kostarice. Na pět týdnů je uzavřená kvůli karanténě celá země.

Máte nějaké krizové plány, jak tohle období přežít ve zdraví a zároveň se nachystat na příští sezonu?

Ne, vůbec. Tohle ani nemá cenu plánovat, protože se situace neustále mění. Posunuli jsme odklad letní přípravy. Měli jsme start naplánovaný na poslední týden v dubnu. Když ale půjde všechno, jak má, zahájíme ji na začátku května. Bude se to měnit. Dostalo se k nám, že extraliga by měla začít 18. září, ale kdoví jak to všechno bude. Týmy budou vyždímané, bůhví jak na tom budou ekonomicky.

Předkolo play-off s Olomoucí se nedohrálo za stavu 1:1. Jak vlastně hodnotíte sezonu?

Začátek byl špatný až tragický. Herně to nebylo špatné, ale prohrávali jsme o gól. Všem nám to sedlo do hlav, než do nohou. Výměna trenérů nám strašně moc pomohla. Byla to záchranná brzda. Tým se hned prvním vítězstvím pod Robertem uklidnil. Nastartovali jsme dobrou vítěznou sérii, vrátili jsme se zpět, až jsme se chviličku dívali i po šestém místě. Jenže tam jsme se vyždímali a už nám nezbyly síly na konec, abychom se ještě dotáhli. Přišlo jedno s druhým. Buď už nebyly síly, nebo také přišlo i uspokojení, že jsme zachránění. Na to hráči ale měli právo. První zápas v předkole byl špatný, druhý naopak výborný. Sezonu jsme zakončili vítězství, takže se končilo dobře. Každý měl dobrý pocit, pokračovat dál, výsledky bychom mít mohli. Je nezvyklé, když vyhraješ poslední zápas sezony a stejně nic nemáš. Většinou něco dostanete. Nedá se nic dělat. Celý svět je na tom stejně.

Začátek sezony se už počtvrté za posledních pět let nepovedl, byli jste poslední a opět jste se ale dostali aspoň do desítky. Co to ukazuje?

Každý tým si to říká, ale roli hraje spousta okolností. Není to jen u nás, ale třeba i v Pardubicích, kde hráli třikrát za poslední čtyři roky o záchranu do poslední chvíle. Každý ví, že začátek je důležitý. Je to i shoda okolností. Fyzičkou to nebude. Prakticky všechny zápasy nám utekly o gól, branky do prázdné nepočítám. Roli hraje i faktor X, tedy štěstí. Soupeře jsme přestříleli, přehrávali, ale góly jsme nedali. Pramenilo to už z přípravy na ledě, která nám nevyšla, kluci neměli sebevědomí. Zranil se nám Kašík, po svém příchodu nám pomohli Žigo Jeglič s Valentinem Claireauxem a také Marek Čiliak.

Už jste zmínil změnu trenérů. Co konkrétně se změnilo?

Je lehké všechno hodit na trenéra. Vždy v tom je namočené celé mužstvo. Zápasy jsem si zpětně přehrával, nehráli jsme špatný hokej, ale výsledky nebyly. Odskákal to Tonda (Stavjaňa). Robert (Svoboda) přinesl detaily z minulé sezony. Mužstvo se potřebovalo nadechnout. Změnu to chtělo. Čekalo se na to už po pár zápasech, ale nepřicházelo to. Mužstvo je i na Roberta naučené, jak mluví, jaký má projev. Ukázat na trenéra prstem je jednoduché. Obrat pod Robertem byl až neskutečný. Musíme si přiznat, že jeho návrat byl bod zlomu. Je to stejné jako v manželství nebo v tenise, kdy si s někým nesednete a vyměníte ho a pak to funguje. To samé se bohužel stalo i tady.

Už jste zmínil příchody Čiliaka, Slovince Jegliče i Francouze Claireauxe. Jak hodnotíte jejich přínos?

Málo kdy se vidí, že hráč odjinud takhle u nás zapadne. Je to dáno jeho povahou. Valentin se Žigou zapadli prakticky hned první den. Borci mi připadali, kdyby přišli odněkud z Moravy. To nám strašně pomohlo, že si na nic nehráli a navíc byli tahouny i na ledě. Byli od začátku nejlepšími hráči. Hned vyčnívali. Žiga nám prakticky sám vyhrál dva zápasy. Čilo (Čiliak) od začátku logicky nechytal, jak je zvyklý. Postupně ale potvrdil kvalitu. Ne nadarmo pomohl Brnu vyhrát dva tituly. Všichni tihle kluci pro nás hráli významnou roli.

Claireauxe s rodinou jste si pozval na Štěpána na večeři, ne?

Byl tu i s tátou a mamkou. Chtěl jsem jim trochu čas vyplnit. Byl jsem rád, že jsme se poznali.

V pozici asistenta jste poslední necelé čtyři roky, zůstal jste i po změnách na pozici hlavního trenéra. Berete to jako ocenění práce?

Jo. Mužstvo znám, s některými kluky jsem ještě hrával. Baví mě to. Až mě to nebude naplňovat, půjdu pryč a vrátím se k dětem. I to mě bavilo. To je celé.

Na začátku jste říkal, že je strašný tlak, také zdravotně kvůli kolenům jste nebyl fit a dokonce vás v jednu chvíli museli přemlouvat…

Ze začátku to bylo stokrát horší, když jsme s Robertem nevěděli, do čeho jdeme. Když poznáte práci, nějak si ji osaháte, víte o čem to je, není to takové. Tlak sice pořád je, ale už víte, do čeho jdete. Člověk se bojí neznámých věcí. Bál jsem se, co to se mnou udělá, protože jsem nevěděl, do čeho jdu. Po nasbíraných zkušenostech už to není tak hrozné.

Máte ambice být jednou hlavním trenérem?

Ne. Tak to nevidím.

Je to jiný tlak než na ledě?

Jako hráč si to moc nepřipouštíte. Odehrajete si to a jdete domů. Každý je ale jiný. Někdo si to moc bere i jako hráč, někdo zase ne. Jako trenér máte víc starostí. Skládáte tréninky i sestavu. Tlak na trenéry je větší. V Americe se říká, že trenéři se najímají proto, aby byli vyhození. To je pravda. S tím každý musí počítat. Tohle není práce napořád. Když jsem hrál, věděl jsem, že jsem si splnil to svoje. Mohlo se i prohrát, ale ze sebe jsem měl dobrý pocit, že jsem zahrál dobře. Jako trenér padá celá hra na vás.

Robert Svoboda během sezony říkal, že mu píšete i ve tři v noci. Pohltila vás práce natolik, že nad hokejem přemýšlíte i v posteli?

Neříkám, že furt. Ale když mě něco napadne, hned mu to napíšu, nebo se o tom pobavíme. Nebo když něco vidím v televizi z jiných lig. Někdy nemůžu spát, během sezony mám různé stavy, tak vstanu dřív a ještě běží NHL, tak mu hned napíšu. Ale to už je jeho chyba, že má zapnutý telefon. Jak to mám vědět? Určitě nad tím nepřemýšlím čtyřiadvacet hodin denně.