Třeba v neděli během zápasu v Karlových Varech jej skolila viróza a včera na tréninku chyběl. Ani nevolnost mu ale nezabránila, aby po 215 dnech a 19 soutěžních zápasech prolomil své střelecké trápení. „Nervózní jsem z toho ale nebyl," tvrdil v rozhovoru pro Deník Jakub Svoboda.

Vážně?

Nervózní bych byl, kdybych si šance nevytvářel. Ale do gólových situací jsem se dostával. Góly dávat musím, ale když jsou alespoň příležitosti, tak je člověk víc v pohodě, než kdyby je neměl.

Co jste si říkal, když jste v první třetině trefil tyč?

(Pousměje se.) To už zavánělo smůlou. Škoda, že se to neodrazilo do brány. Ale panice jsem nepropadal. Věděl jsem, že takhle musím pokračovat dál a čekat, že to přijde.

Když vám šla přihrávka od Lešky, věděl jste, že se pokusíte sám zakončit?

Udělal jsem ještě krok do středu. Nejdřív jsem chtěl střílet hned, ale pak jsem si to rozmyslel, když jsem viděl před sebou útočníka soupeře.

Trenér Vlach vám evidentně věří, staví vás do speciálně vytvořené přesilovkové formace s Leškou a Čajánkem. Čekal jste takovou důvěru?

Samozřejmě jsem nevěděl, jak moc budu hrát. Ale doufal jsem, že hrát budu. Ale už po prvním tréninku mi trenér říkal, že mi dá šanci hrát. Za to jsem rád.

Jak vám spolupráce s lídry týmu svědčí?

Skvěle. Oba jsou to výborní hráči, stejně jako jsou beci na modré čáře. Trochu tomu sice ještě chybí nějaká souhra, kterou nemáme. Přece jen pořád jsem v týmu nový. Ale věřím tomu, že nám to bude klapat a budeme dávat víc gólů.

Ty z přesilovek však chybí, přestože tlak si vytvořit dokážete, co?

Některé přesilovky jsou špatné, jiné zase dobré. Ale když jsme měli tlak, místy nám chybělo i štěstí. Měli jsme dost šancí. Chtělo to jen dát gól.

Dostal jste po třech odehraných zápasech s číslem 96 i svou obvyklou jednašedesátku. Potěšilo vás to?

(Pousměje se.) Minulý pátek za mnou přišli s tím, že si můžu vybrat číslo, jaké chci. Jednašedesátka byla volná, tak jsem si ji vzal. Ale masér Paťa Hučko říkal, že bych takové číslo nosit neměl, protože jedna z legend už s takovým číslem hrála. (S číslem 61 hrával právě někdejší obránce Hučko – pozn. aut.)

Takže se vám splnilo, co jste chtěl. Přece jen číslo 96 patřilo ve Zlíně dlouhé roky k Jaroslavu Balaštíkovi.

Asi jo, číslo 96 znamená v tomto týmu nějaký pojem a podle mě nebylo správné s ním hrát.

Myslíte, že i návrat k vašemu číslu vás dostal do pohody?

To si úplně nemyslím. I s 96 jsem měl šance. Akorát mi to tam nepadalo. I s novým číslem jsem nedal spoustu šancí. V čísle to není.

Ale přece jen hráč zřejmě potřebuje svůj komfort a cítí se lépe, když má to své, na co je zvyklý, ne?

To se spíš bavíme o jiných věcech, jako je pohoda v kabině. Mně osobně je jedno, jaké bych měl na zádech číslo. Ale samozřejmě jsem rád, že mám svoje. Není to o čísle.

Dvakrát po sobě jste byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu. Jak tohle ocenění hráč vnímá? Je to pro něj důležité?

Člověku to pomáhá, navíc asi poslední dva roky jsem nebyl vyhlášený hráčem zápasu. Jsem za to rád. Znamená to, že na ledě odvádíte dobrou práci a vyplácí se to.

V neděli jste byli desetkrát vyloučení. Byl to důsledek přísnějšího metru rozhodčích, který byl nastaven?

Rozhodčí pískají hodně věcí. A osobně mi to vůbec nevadí, protože pískat by se to mělo. Samozřejmě se to ale musí pískat furt, ne jeden zápas ze tří. Jde o to, aby si hráči zvykli na jednotný metr a odnaučili se tyhle fauly dělat. Pomáhat si hokejkou a bránit hráče bez puku a víc bruslit. Tím se naše liga přiblíží i mezinárodnímu hokeji. Pak by to mělo nějaký efekt.

Takže je to o tom, aby si hráči nepomáhali hokejkami a situace důsledněji dohrávali?

Přesně o tom mluvím. Když vás hráč pětkrát přetáhne hokejkou a z toho jen jednou ho vyloučí, tak si řekne, že když ho vyloučí jednou, tak mu to zase tolik nevadí. Když ho ale budou vylučovat pořád, donutí ho to přestat a víc bruslit.

Jediný v extralize nosíte tmavé plexisklo na helmě. Pomáhá vám to, nebo vás to omezuje?

Kdepak, ani neomezuje, ani nepomáhá. Akorát světlo pro mě není tak ostré. Člověk to ani nevnímá. Je to trochu potemnělé, ale vidím naprosto normálně. Sklo je trochu dioptrické. Vidím pořád výborně, akorát je tmavší.

Podle zápisu o utkání máte schválenou výjimku Českým svazem ledního hokeje. Bylo složité ji vyjednat?

Řešil jsem to ještě v Brně přes našeho doktora. Byl jsem na návštěvě u očního, kde jsem dostal potvrzení. Odeslali jsme ho na svaz a odpověděli mi, že to schvalují.

Co je to vlastně za vadu očí?

To ani není vada. Já jsem prodělal jen hodně otřesů mozku. Když jsem se o tom bavil s doktory, tohle mi doporučili, protože pak nemáte unavené oči ze světel na stadionu. Domluvil jsem se s doktorem, vyzkoušeli jsme to. A pomáhá mi to.

Omezuje vás to nějak v civilním životě?

To naštěstí ne. Není to tak strašné. Člověk je třeba víc unavený, když řídím. Ale není to tak hrozné jak u některých kluků, kteří to mají. Třeba v NHL je to celkem obvyklé i kvůli otřesům mozku.

Skolila vás prý nějaká viróza. Jak se cítíte?

Lepší se to. Měl bych hrát. V neděli jsem hrál s teplotou, ve třetí třetině mi bylo špatně, ale zápas jsem dohrál. Dneska už teplotu nemám.

Očima trenéra

„Zvedá se. Ve spolupráci s Ondrou Veselým i Čájou půjdou ještě nahoru. Je to hodně platný hráč. Chce to i chvilku čas na sehrání se, aby si i v přesilovce s Čajou a Lešounem sedli. Věřím, že se vzájemná spolupráce bude ještě vylepšovat." ⋌Kouč Zlína Rostislav Vlach