Ze Zlína odešel po sezoně 2016/2017. V Mladé Boleslavi se však neprosadil, v lednu 2018 zamířil do Komety Brno. V následujících třech a půl ročnících extraligy v ní Petr Holík zanechal velký dojem. Že by však ve druhém největším městě republiky kvůli rivalitě s Berany působit neměl, ani nepřemýšlel.

„Je pravda, že to bylo relativně krátce po odchodu ze Zlína, Kometa je rival. Bral jsem to z ale hokejového pohledu. Když byl zájem, tak jsem na změnu kývl. Ačkoliv jsem tehdy sezonu neměl dobrou, tak se to zakončilo nejlépe, jak mohlo, získali jsme mistrovský titul,“ pousmál se Holík, který se hned v následující sezoně stal nejlepším nahrávačem soutěže. (17+38)

Ačkoliv je Kometa pro Zlín velký rival, tak přechod k němu vám fanoušci nezazlívají…
Těžko posoudit. Třeba se najde někdo, kdo mně kvůli tomu neodpustil, pátrat po tom ovšem nebudu. Když je někdo naštvaný za to, že jsem v Kometě, tak s tím nic neudělám. Z pohledu fanouška chápu, že mě někdo kvůli tomu nemá rád. Někdy se to tak stane. Nedá se s tím nic dělat.

Jste zlínským odchovancem. Jaký máte v současnosti o klubu přehled?
Vše sleduji, sezona pro klub byla špatná. Kdybyste se zeptali hráčů, tak nikdo z nich s ní určitě spokojený nebyl, každý chce projít do play-off. O klubu úplně informovaný nejsem, byl jsem však v kontaktu s vedením i kluky, mám tam kamarády. Celkově je potřeba tuto divnou sezonu hodit za hlavu a soustředit se na další.

Ze Zlína jste odešel před čtyřmi lety. Jsou zápasy pro vás stále specifické?
Ze začátku to bylo divné, teď už to beru jako normální zápas, nervózní nejsem. Proti Zlínu jsem už několik utkání odehrál. Pro mě je akorát specifické, když hraji přímo ve Zlíně na stadionu, který dobře znám. Letos byl pohled na tribuny smutný, mám rád, když lidi na zimák chodí. Chybí to však všude.

S kým jste ze Zlína vůbec ve spojení?
Skoro se všemi kluky z kabiny, se kterými jsem nastupoval, a vyrůstal – ať už s Jirkou Ondráčkem, Očkem (Zdeněk Okál – pozn. red.) nebo Honejsem. (Antonín Honejsek – pozn. red.)

V zimě se spekulovalo o tom, že jste od Zlína obdržel nabídku. Co na tom bylo pravdy?
Vedení mě oslovilo, byli jsme v kontaktu. Nabídku jsem dostal. Pro mě však i kvůli rodině byla priorita zůstat v Brně. Postavili jsme dům, narodil se nám malý, nechtěli jsme se stěhovat. S tím, že pokud v Brně o mě bude zájem, nebudu řešit nic jiného. Dopadlo to, jak jsem chtěl. Musím však zdůraznit, že jsem si této nabídky hodně vážil. Neznamená to, že Zlín případně zas odmítnu někdy příště.

Lze říct, jak to bylo mezi klubem a vámi daleko? Nebo rodina vážně byla tím klíčovým faktorem?
Nebylo to nijak daleko. I kdybych dostal vesměs jakoukoliv nabídku, tak jsem byl rozhodnutý, že skrze rodinu zůstanu v Brně. Jsem tady spokojený, chtěl jsem zůstat, neměl jsem důvod něco měnit.

Lákali vás Zlína spoluhráči jako Libor Kašík nebo Antonín Honejsek? Oba letos u Beranů podepsali nové smlouvy, zároveň vyjádřili přání, že by si jednou rádi zahráli s odchovanci klubu…
Psal jsem si s Honejsem. Spíše jsme se ale bavili o tom, že bude podepisovat smlouvu, než že by mě lákal do Zlína, to ne. Třeba se to ale s těmi odchovanci někdy stane, nevyvracím to. Jestli a případně kdy to bude, to teprve uvidíme.

Dovedete si tedy živě představit, že byste v klubu znovu v budoucnosti někdy nastupoval?
Vůbec to nevylučuji, nikdy jsem na klub nezanevřel. Jak už jsem ale řekl, v současnosti nemám důvod nic měnit, soustředím se na Brno. Co bude dál, je ve hvězdách.

Momentálně působíte v Kometě Brno. Když to vezmete komplexně. Jaká to pro vás letos byla sezona?
Skrze covid a opatření, vinou kterých lidé nemohli chodit na zápasy, se jednalo o divnou sezonu. Samozřejmě jsem byl rád, že jsme alespoň mohli hrát. Když poté sezonu zhodnotím celkově, tak byla neúspěšná – vypadli jsme už ve čtvrtfinále, chtěli jsme jít dále. Musím však smeknout před Třincem, hráli výborně.

Museli jste se vypořádat s absencí diváků, pravidelným testováním, přerušením sezony. Co pro vás osobně bylo nejhorší?
Když to vezmu z hokejového hlediska, tak nejhorší bylo přerušení. Nevědělo se, jestli a kdy se vůbec začne, bylo to čekání na něco neurčitého. V jednu chvíli jsme ani nemohli trénovat. Byli jsme zavřeni doma. Z osobního hlediska to poté byl strach o blízké, aby to nechytli, a když už, tak aby měli lehký průběh.

Velkým tématem sezony se stala absence diváků. Jak jste se s tím osobně vyrovnával?
Bylo to zvláštní. Zvykli jsme si, že na naše zápasy chodí plný dům a najednou tam v podstatě nebyl nikdo, později až lidé ve sky boxech. Připadal jsem si jak na tréninku v prázdné hale. Hokej hrajete pro lidi, kteří najednou chyběli.

Dá se na to zvyknout?
Osobně bych si asi nikdy nezvykl. Naposledy jsem bez diváků hrál někdy v žáčcích, v dorostu, i tam se však alespoň přišlo podívat sto lidí. Teď jsme byli úplně bez nich.

Až se vše na podzim či příští rok vrátí do normálu. Nebude to pro vás v začátcích šok?
Naopak to bude povzbuzení. Doufám, že jak začne nová sezona, tak lidé začnou znovu zápasy navštěvovat. Už se na to těším. Když se totiž dívám na play-off v Rusku, kde je snad 15 000 lidí, tak mě mrzí, že tady nebyli. Snad bude dostupná alespoň půlka kapacity.

V předkole play-off jste otočili sérii s Vítkovicemi ze stavu 0:2 na zápasy. Neříkali jste si, že to bude zlomový bod sezony?
První zápas jsme ve Vítkách prohráli v prodloužení. Věděli jsme však, že sérii můžeme otočit, byli jsme v pohodě. Bylo klíčové, že jsme doma vyhráli první zápas a celé to nakonec zvládli.
Věřili jsme si i na Třinec. Nehráli jsme však, jak jsme chtěli, přehrával nás. Doufali jsme až do poslední minuty. Bohužel to nevyšlo, někdy to tak je.

S Tříncem jste ve čtvrtfinále prohráli 0:4. Byl to takový rozdíl mezi oběma týmy? Disponují Oceláři tak obrovskou kvalitou?
V play-off chytli formu, určitě byli lepší. Sice tam byly pasáže, kdy se to dobře pro nás vyvíjelo, Třinec však stále hrál to svoje. I když jsme vedli 1:0, tak to otočili, nepustili. Hrálo se pak těžko. Vždy se zápas překlonil na jejich stranu, uhráli si to.

Jednalo se o specifickou sezonu. Jak se na ni po pěti deseti letech budete zpětně ohlížet?
Těžko říct. Pokud svět už bude v normálu, tak spíše komicky. Doufám, že se vše co nejdříve spraví a všichni budou v pohodě. Třeba na to i zapomenu.

Jak vás současná situace nejvíce zasahuje osobně?
Zasahuje to všechny. Nikam pořádně nemůžeme jít. I když nebydlíme přímo ve městě, ale ve vesničce, kde se můžeme projít do lesů, tak je to jiné. Spíše mi přijde, že hodně lidí si na to už zvyklo a vše považuji za normální.
Někteří jsou v podstatě úplně doma zavření, nemůžou do práce, restaurace, podnikatelé mají problémy. Měl jsem štěstí, že jsem si pomáhal hokejem. I když to bylo bez lidí, tak jsem normálně chodil do práce. V osobním životě se to snažíme zvládnout. Na zákaz mezi okresy jsem si ale nezvykl.

Už víte, co po rozvolnění a konci pandemie uděláte jako první? Na co se nejvíce těšíte?
V létě si během procházky s přítelkyní a kočárkem někam sedneme na zahrádku. Chybí mi vše, zajít si třeba na večeři. Jsou zavřená také kina, obchody. I když boty ještě neřešíme, tak komu povyroste noha, tak dětem nemůžete nic pořádně nakoupit. Vše je takové divné.
Až se otevřou okresy a rozvolní se to, tak se těším, až malého po dlouhé době vezmeme ukázat babičce a dědovi. Až vše bude celé v normálu.

Před čtvrt rokem se vám narodil syn. Jak vám to změnilo sezonu a celý život?
Život mi to změnilo, jsem otec. (s úsměvem) Hodně jsem se na to těšil, je to úplně něco jiného, užívám si každý moment. V hokeji mě to ale neovlivňovalo, spíše pak uklidnilo, že všichni byli v pořádku. Hrálo se mi dobře.

Od hokeje vás to tedy přímo neodrazovalo?
Přímo bych to takhle nenazval. Když se blížil termín porodu, tak jak jsme hráli v Liberci, hlavou jsem možná trochu byl někde jinde. Naštěstí si počkal, až jsem se vrátil. (s úsměvem) Celkově jsem se těšil, že nám nezakázali chodit na tréninky, zápasy, někteří museli trčet doma. Užívali jsme si, že můžeme chodit na stadion, že se nám narodil syn.

Teď si konečně s rodinou můžete užívat volné chvíle. Zvláště v této době…
No jasně. (s úsměvem) Celý den jsem doma, jezdíme s kočárkem, nic jiného ani nemůžeme. Je to takhle super. Hodně si to užívám.
Lituji ale rodiče, kteří se s dětmi musí učit přes internet, což naštěstí nemusíme. Doba nás zrovna v tomhle nezasáhla.

Vám osobně se sezona vydařila na výbornou. Po základní části jste skončil sedmý v produktivitě soutěže, více asistencí měl pouze Martin Růžička. Byla pro vás nejlepší?
Když se daří a pomáhám týmu, tak je to pochopitelně dobře. Osobní hodnocení ale příliš nemám rád, ani to neřeším, hraji pořád stejně. S Kometou jsme prostě vypadli ve čtvrtfinále.

Jste v nejlepších hokejových letech. Předpokládám, že vás láká zahraničí…
Nic extra se zatím nedostavilo, byly tam pouze náznaky. Kdyby přišla zajímavá nabídka, tak ve smlouvě mám klauzuli, odchodu do zahraničí bych se nebránil. V Brně mám podepsáno na čtyři roky. V tento moment ale nad tím nepřemýšlím.

Máte za sebou tři reprezentační starty, poslední v sezoně 2018-2019. Od té doby jste ani však v národním týmu nehrál…
Letos jsem měl být v nominaci na Švédské hry, volal mi pan Pešán (Filip Pešán, hlavní trenér národního týmu – pozn. red.). Odmítl jsem však s tím, že se mi narodil syn a nechtěl jsem opouštět rodinu a naopak s ní být doma.