Hrajete pro radost, maximálně o body v okresní soutěži. Nic víc z toho nemáte. Hrát za peníze? To jste snad spadli z višně.

Přesně v takových podmínkách, které třeba znáte z každého plácku před vaším domem, začínali koncem dvacátých a začátkem třicátých let předchůdci zlínských hokejistů. Profesionálů, kteří se dnes svým sportem živí.

Umělá plocha byla tenkrát velkou devízou. Nemuseli čekat, až zamrzne blízká řeka či přehrada. Stačila hadice s vodou, tuhá zima a šlo se na věc. Kvalita ledu ale nebyla bůhvíjaká. Samé hrboly, sem tam díra. Nikomu to ale příliš nevadilo. Všichni měli stejné podmínky.

Brankáři měli maximálně úzké kožené betony, jindy stačily dva kusy molitanu. Na sobě měli tlustý kabát, který tlumil případnou bolest. Na hlavě čepice, výjimkou nebyly ani klobouky.

Hokejky byly vyrobené ze dřeva, kdo měl zahnutí, byl frajer. Kotouč jste snadněji vystřelili vzduchem.

Pravidla byla jednoduchá. Už tenkrát se hrávalo v pěti, s brankářem. Tedy pokud se tým sešel. Čáry, tedy ani ofsajdy neexistovaly. Šlo jen o to dostat černou gumu do protější branky. K dispozici byli i rozhodčí, tedy soudci, jak se jim tenkrát říkalo.

Nebyla nouze ani o kuriozity. Například z jednoho z prvních utkání Zlína proti Kroměříži.

„Po nabytí ostrosti zápasu soudce odstoupil ze hry. Nahradil jej Moric, který odstoupil ze hry pro zranění. Ten zápas řídil ke spokojenosti obou stran. Až na branku domácích, kterou uznal, ačkoliv vlastně docílena nebyla, neboť puk letěl mimo," popisoval tehdejší tisk vůbec první výhru hokejistů Zlína (2:1) ve své historii.