Dovolená, odpočinek, památky? Nikoliv, bývalý extraligový šampion do toho musel šlápnout hned od začátku. Zkraje nového dobrodružství podstupuje dva tréninky denně, včetně posilovny. Ani na Balkánském poloostrově se suchá příprava nepodceňuje. „Myslel jsem si, že to bude na úrovni krajského přeboru, po prvních dnech jsem však zjistil, že to tak není. Dva týdny jedeme dvoufázově, byli jsme i na třídenním turnaji, odehráli jsme tři zápasy. Volno jsme měli pouze jeden den," líčí Ondráček

Začněme ještě loňskou sezonou. Ve Zlíně se vám nedařilo, v Kometě Brno vás pak poznamenalo zranění. Jaký to pro vás byl ročník?
Samozřejmě jsem si to představoval jinak. Tak je to ale i v životě – něco si nalajnujete a myslíte si, že to tak bude, ve finále to tak není. Při odchodu do Brna jsem si myslel, že to bude fajn, ze Zlína jsem si ovšem dotáhl zranění, v prvním zápase za Kometu jsem si sval úplně urval. Měsíc jsem nemohl na kolo, běhat, jenom jsem cvičil. Skoro jsem měl po sezoně.

Limitovalo vás zranění ve zbytku sezony?
Někdy jsem to trochu cítil, při bruslení mě to ale neomezovalo. Pak už je vše o hlavě, abyste to překonal. Na mé výkony to nemělo vliv. Neměl jsem už kondici, sílu, prostě nic, mezi zápasy to při tak náročném programu nešlo narvat. Bez toho hokej bohužel hrát nejde.

Útočník Zlína Pavel Kubiš
Šok u Beranů! Končí kapitán Kubiš či Honejsek

Za Kometu jste nakonec absolvoval 17 zápasů, získal dva body…
Po zranění jsem v podstatě hrál tam, kde se to hodilo. Do Brna jsem šel s cílem zahrát si extraligu, vinou zmíněných problémů se tak příliš nestalo. Každopádně jsem byl rád, že jsem v týmu mohl být, že jsem se potkal s trenéry z Českých Budějovic, kteří mi dali důvěru.

Hodnotil jste si sezonu zpětně?
Upřímně ne, zpětně nedokážu říct, co bych změnil. Byl jsem rád, že jsem se vrátil do Zlína. Klubu jsem chtěl pomoct, na začátku to bohužel nevyšlo. S klukama jsem i po odchodu do Brna byl v kontaktu, přál jsem jim, aby to uhráli. V nastaveném systému je to ale téměř nereálné.

Jak jste prožíval vzestup Beranů?
Provedly se změny, které klub okysličily. Když jsme šli pryč, tak to klukům pomohlo, vytvořila se nová parta, která šlapala. Bylo to jen dobře. Navíc se vídáme i nadále. Pouze mě mrzelo, že jsme „odstřelili“ trenéry Vlacha a Juríka, se kterými jsme měli dobré vztahy, stejně jako s Jirkou Marušákem. (bývalý GM klubu) De facto jsme se podepsali pod jejich vyhazov.

Do Zlína jste se už nevrátil, klub váš konec oznámil začátkem května. Jak se vše seběhlo?
Když jsem odcházel do Brna, tak jsem tušil, že vedení bude k tomu směřovat, s tímto rizikem jsem do toho šel. Do Komety jsem to chtěl zkusit, už jen kvůli trenérům, myslel jsem si, že to vyjde. S Robertem Hamrlou (tehdejším GM klubu) jsme si pak během působení v Brně zavolali, že angažmá ukončíme, že klub mě vyplatí. Tehdy jsem věděl, že ve Zlíně pokračovat nebudu.

Konec u Beranů jste přijal bez problémů?
Víc jsem to už neřešil, nepídil se po tom, člověku stejně nic jiného nezbývá. V dnešní době smluv toho moc nenaděláte.

Jiří Ondráček bude nastupovat v Rumunsku. Ilustrační foto.
Ondráček zvolil exotiku. Bývalý útočník Beranů bude hrát v Rumunsku

Sezona vám skončila na konci března. Jaké bylo vaše další rozhodování?
Měl jsem volno, pak jsem něco začal řešit. Ve hře byla varianta, že bych se zpátky vrátil do Českých Budějovic. S Jirkou Novotným jsme předběžně byli dohodnutí, angažmá však nedopadlo. Možná jim vyšel někdo jiný, popravdě jsem se už ani neptal. Dokud nemáte smlouvu na stole, tak nic nemáte jisté. Tehdy jsem věděl, že chci změnu, že chci odejít z českého hokeje. Je mi 35 let, pomalu budu končit, chtěl jsem zkusit něco nového. V kariéře jsem se k ničemu neodhodlal, byl jsem jen doma.

Ve hře nebyla ani Chance liga?
Nikomu jsem se nenabízel. Pouze jsem řešil jeden telefonát ze Znojma, upřímně jsem tam ani jít nechtěl. Zaprvé už znám cesty a vše okolo, za druhé nevím, zda by mi angažmá vůbec sedlo. Hokej se vydává určitou cestou, je rychlejší, systém se v Chance lize tolik nedodržuje. Šanci by navíc měli dostávat mladí dvacetiletí kluci.

Zvolil jste odchod do Rumunska, vašim novým zaměstnavatelem je Steaua Bukurešť. Jak jste se k tomuto angažmá dostal?
Zavolal mi jeden člověk, který v Rumunsku žije osm devět let. Ptal se, zda bych nešel hrát do Rumunska. Nejprve jsem se této možnosti smál, odpověděl jsem, že se mi tam nechce. Do toho jsem řešil i jiné nabídky. Čím víc jsem však nad tím přemýšlel, tím víc mi to dávalo smysl – Bukurešť je pěkné město, na letiště to máte deset minut, navíc i levné letenky. (se smíchem) Říkal jsem si, proč to nezkusit. Dohodli jsme se na podmínkách, další věci jsem už ani nezjišťoval. Poslední dva tři měsíce jsem byl nastavený na toto angažmá. Pouze jsem chtěl, aby tady byli i další Češi, což se splnilo. (do klubu přišli i Radek Číp a Jakub Matai) Vše je jednodušší, kluci navíc výborně umí jazyk.

Rozhodl jste se pro konec v českém hokeji. Jaké byly další možnosti kromě odchodu do Rumunska?
Byly tam varianty typu Francie nebo Polska. Rumunsko jsem zvolil kvůli tomu, že nastupujete pouze v tamní soutěži, v základní části se hraje jen 28 zápasů. Máte i málo cestování, nestrávíte při tom 14 hodin jako ve Francii. Zajímavé to bylo také z finanční stránky, oproti naší extralize je tam dost peněz. Někdo si řekne, že na hokej je to šílená země, pro mě je to ale zkušenost. Uvidíme, jestli mi to do života něco přinese.

Je to tedy po finanční stránce na lepší úrovni než v Česku?
Kdybychom vzali TOP hráče, tak by je tady nedorovnali asi nikde. Steaua Bukurešť je armádní klub, jste státní zaměstnanec, vše je v čistém, což je nepoměr. Někteří kluci v extralize a první lize hrají s nadsázkou za nic, tady v nehokejové zemi se mají lépe.

Vnímáte angažmá i trochu jako dovolenou, že hokej nebude zcela na prvním místě?
Za týden mě z toho vyvedli z omylu! (úsměv) Myslel jsem si, že to bude na úrovni krajského přeboru, po prvních dnech jsem však zjistil, že to tak není. Dva týdny jedeme dvoufázově, byli jsme i na třídenním turnaji, odehráli jsme tři zápasy. Volno jsme měli pouze jeden den. Není to taková pohoda, že bych šel na večeři a pak si šel zahrát zápas. Něco tomu musíte dát. Za toto rozhodnutí jsem ovšem rád.

Jiří Ondráček: „Brzy jsme prohráli druhý zápas a pak už to pomalu jelo, dostali jsme se pod deku. Tlak byl větší a větší. Asi jsme na to nebyli nachystaní, nezvládli jsme to hlavou. My starší jsme nedokázali nastavit tým tak, aby fungoval."
Bohužel si to nesedlo, mrzí Ondráčka. Mluví o nadávkách, budoucnosti i Kometě

Jaký máte dojem z dosavadních zápasů?
Mimo jiné jsme hráli jsme proti výběru mládežníků. Byl jsem překvapený, jakými dovednosti jsou vybaveni, mají ovšem slabou taktickou stránku, nedbají na detaily. Hraje se hurá hokej stylem Hobby ligy.

Máte představu o úrovni tamní ligy?
Hráli jsme už s jedním týmem, tempo je srovnatelné s naší první ligou. Kvalita je na úrovni spodní části Chance ligy, tedy přibližně od osmého do desátého mužstva dolů. Zatím nevím, jak jsou na tom ambicióznější týmy jako Brašov (loňský mistr Rumunska). Myslím si, že to bude srovnatelné s našimi kluky.

Jak jste se osobně zatím cítil?
Člověk si tady zahraje, není svázaný taktikou. Když to řeknu blbě, tak po 15 letech si můžu jezdit, kde chci, nikdo mi na to neřekne půl slova. (úsměv) To je na tom pěkné, v tomto ohledu mě to baví. Samozřejmě bych radši hrál extraligu, na ni však musíte mít kvalitu a výkonnost. S roky už bohužel ubývá.

Do týmu přišli i další dva Češi Radek Číp a Jakub Matai. Berou vás v Rumunsku za hvězdy?
Určitě ne. Upřímně bych ani nechtěl, aby to tak bylo, zdejší hráči tomu obětují hodně, menší kvalitu dohání pracovitostí. Navíc tady byli kluci z KHL, kteří v týmu odehráli čtyři pět sezon, tedy hráči na jiné úrovni. Na tréninku to pak jde vidět. Jak už jsem zmínil, kluci nechtějí dodržovat systém, spíše si zahrát hokej, nejsou svázaní.

Mluvil jste s někým o fanoušcích, stadionech?
Doma jsme zatím nehráli, stadiony jsou jak naše PSG aréna. Pokud na zápasy přijde 400 lidí, tak to bude moc, na fotbaly jich chodí 30 tisíc, což je trošku rozdíl. Hokej tady sice nefrčí, to mi ale nevadí. Zahrál jsem si i v O2 aréně, na což budu rád vzpomínat. Není to ale něco, co bych k životu nutně potřeboval.