„Splnil se mi další sen,“ vypálil v rozhovoru pro Deník Michal Jordán, 27letý zadák, který zatím v národním týmu odehrál 48 zápasů s bilancí čtyř branek a pěti asistencí.

Co se vám nyní honí hlavou?
Moje první olympiáda, kterou jsem se začal vnímat, byla v Naganu v roce 1998. Určitě všichni vnímali, co tehdy udělali pro naši republiku a pro český hokej. Byl to sen dostat se na olympiádu. Jsem rád, že jsem se dostal do nominace a můžu se téhle akce zúčastnit.

Když jste zmínil Nagano, jak jste hokejový turnaj století prožíval?
Bylo mi osm let. Chodil jsem ve Zlíně do přípravky. Ráno před tréninkem jsem vstával a sledoval jsem zápasy. Poslední z nich, finále s Ruskem, si vybavuji, že jsme seděli v obýváku a dívali jsme se na zápas. Pak jsme jeli na zimák na trénink. Všechna auta jezdila s českou vlaječkou a troubila. Přijeli jsme na zimák a rodiny i fanoušci byli na ledě. A náš trénink byl zrušený. Byl jsem trochu naštvaný, že jsem nemohl trénovat. Ale určitě to byla obrovská euforie.

Hrával jste v NHL, na mistrovství světa. Je olympiáda nejvíc, kam se hokejista může dostat?
Z pohledu reprezentace je to asi nejvíc. Z osobní i klubové stránky je i NHL nejvíc. Je za tím velký kus práce, je za tím i hodně štěstí. Jsem rád, že jsem si tím mohl projít a být součástí.

Nominační tiskovou konferenci jste sledoval?
Jsme v Minsku, kde nás čeká zítra zápas. Byli jsme na pokoji s Honzou Kolářem a Tomášem Zohornou. Sledovali jsme to v přímém přenosu. Je fajn, že všichni tři jedeme. A mohli jsme to rovnou oslavit během přímého přenosu.

Co s vámi dělalo, když trenér Jandač oznámil vaše jméno a zdůvodňoval své rozhodnutí?
Už jsem nějaké akce odjezdil a trenéři mě znají. Samozřejmě to potěší. Doufám, že důvěru jim vrátím i na olympiádě. Je to velká radost v ten daný okamžik, když slyšíte své jméno. Proletělo mi hlavou dětství a kolik jsem hokeji obětoval. Také je důležitá podpora rodiny, která s tím jde ruku v ruce. A pak už jsme se s kluky bavili.

Měl jste náznaky nebo pocit, že by to mohlo vyjít?
Nějaké náznaky samozřejmě byly, ale nikdy to není stoprocentní. Média z toho dělala hotovou věc, ale nikdy nevíte, jak to může dopadnout. Člověk se může zranit. Velkou váhu jsem tomu nepřikládal. Teď jsem rád, že se to potvrdilo.

Kromě vás má určitě radost i vaše manželka, které se v Soulu na výletě líbilo, co?
(směje se) Je to tak. Má radost. Byla tam s manželkou Honzy Koláře. Jeli jsme tam na jeden trip, takže se tam byly podívat. Ze srandy si to holky plánovaly. Ale víceméně to bylo jen ze srandy, že by bylo super tam jet. Ale až nyní se o všem rozhodlo. Uvidíme, jak vše dopadne a jak se holky domluví mezi sebou.

S Chabarovskem se pohybujete těsně za hranou play-off. Panuje se sezonou spokojenost?
Určitě. Všechno je nad plán. Před sezonou se sice říkalo, že play-off se musí udělat, ale začátek jsme neměli ideální a museli jsme dotahovat dvanáct bodů. Asi za dva měsíce jsme vyhráli jen čtyři zápasy v řadě a vůbec jsme se tam nepřiblížili. V poslední době už tam ale začínáme nakukovat. Teď máme za sebou důležitý výjezd, posledních šest zápasů před olympijskou přestávkou. Všechno máme navíc venku a v této části sezony už nejsou lehká utkání. Věřím, že to zvládneme i pro naše fanoušky. Parádně nás totiž podporují, na každý zápas máme vyprodáno. Chabarovsk se dostal do play-off jen jednou za posledních devět nebo deset let. Určitě jejich podporu vnímáme. Do konce základní části je ale ještě hodně zápasů. Máme o dva zápasy víc než ostatní, máme to ve svých rukou.

Velké téma je cestování. Jak zvládáte náročné přesuny s časovými posuny?
Není to úplně nejjednodušší, ale věděl jsem, do čeho jdu. Člověk ale pořádně neví, jen o tom slyší a až si tím projde a zažije, jaké to je. Ale dá se to zvládnout. Většinou když létáme do Evropy z Chabarovsku, první dva tři dny jsou nejhorší. První ze čtyř utkání na tripu na tom nejste fyzicky nejlépe, devítihodinový posun hraje také roli. Ale pak se to začíná zlepšovat a od druhých zápasů se už cítíte dobře. Osobně mi to problém nedělá. V letadle se natáhnete, přečtete si knížku nebo se podíváte na film. Dá se to zvládnout. Někdo přijde po tréninku a leží doma, my trávíme víc času v letadle. Bál jsem se toho trochu, ale není to nic hrozného.