Jubilant Beranů Sedlák o situaci klubu i práci kustoda: Spali jsme i na stadionu

S hokejem jste začal až ve 13 letech. Proč tak pozdě?
Do té doby jsem dělal více sportů, mimo jiné hrál i fotbal. Měl jsem kolem sebe kamarády, kteří mě neustále přemlouvali, ať jdu zkusit hokej, ať jdu mezi ně. Pořád jsem hledal odvahu, až ji našel. Naštěstí jsem měl alespoň nějaké základy z rybníků. Tehdy se klouzalo, kde to jen šlo.

Dohnal jste tedy spoluhráče bez problémů?
Skluz jsem trochu měl, během nějakých dvou měsíců jsem se jim ale i vyrovnal. Kluci mě navíc přijali dobře, měl jsem mezi sebou výborné kamarády. Tehdy mě tam trénoval můj otec, žádná protekce od něj ale rozhodně nebyla. Naopak člověk musel být ve všem ještě daleko poctivější.

Mezi dospělé jste nakoukl ještě před dovršením plnoletosti…
S mužským hokejem jsem začal koketovat někdy v 17 letech v barvách Slovanu Hodonín, který tehdy hrál první národní. Bylo to hodně vysoko – kdo se nechytl v nejvyšší soutěži, hrál právě tady.

Byl jste výborný obránce. Chtěl jste vždy patřit na tuto pozici?
Paradoxně jsem začínal v útoku. Jednou však bylo málo obránců, otec mi tak řekl, ať jdu do obrany. A zůstal jsem tam. Patřil jsem k útočným bekům, podpora ofenzívy mě lákala. Nebyl jsem však výjimka, tenkrát byl dost ofenzivní obránce Honza Suchý, ke kterému jsem vzhlížel. Bral jsem ho jako příklad.

Zažil jste dlouhou a úspěšnou kariéru, skončil až v 38 letech…
Byla doba, kdy hráči už ve 30 letech byli v podstatě staří, začali odcházet a uvolňovat místo mladším. Pak se to však zase přehouplo, klidně hráli právě v 38 či 39 letech. A byli dobří. Dnes máme podobné příklady, někomu už bude padesát. (s úsměvem)

Co pro vás bylo vrcholem kariéry?
Rád určitě vzpomínám na postupy. Zápasy o extraligu jsou jako boje o titul. Stejně jako dnešní play-off se hrálo na sedm utkání. Bylo to kdo z koho.

Zajisté to ale není vše…
Výborné bylo také soupeření se Slováky, bývalo to dost napínavé. Hrály se vyrovnané zápasy. Skvělé rovněž bylo třetí místo ve Zlíně za Zdeňka Uhera. Získali jsme první medaili, od nás jako Gottwaldova to nikdo nečekal.

Kariéru jste zakončil v Jugoslávii…
To jsem ještě předtím mohl do Anglie, což ale nakonec selhalo. Zůstal jsem tak ve Zlíně, kde si mě ještě nechal Zdeněk Uher. Říkal, že pokud mladší kluk bude na lepší či stejné úrovni, tak bude hrát on, s čímž jsem souhlasil. Právě Zdeněk Uher mi pak přes známého kamaráda doporučil působení v Novim Sadě.

Jakou úroveň měla soutěž?
Hokejové vyžití nebylo na naší úrovni, přirovnal bych to asi k naší druhé národní lize. Bylo tam dost kluků z extraligy – Brna, Budějovic, Pardubic. Nakonec jsem tam strávil sezonu.

Jaký byl život v Jugoslávii?
Přibližně stejný jako tehdy u nás. Vzpomínám si však na něco, co jsme tady neměli. Bylo tam takové sportovní zábavné centrum, kde byla kluziště, hřiště na fotbal, házenou či basketbal, ale i obchody, kina a bazény. Když přijela žena se synem, tak jsme tam trávili většinu času.

Proč vám vlastně tehdy nevyšlo angažmá v Anglii?
Byly tam nějaké kontakty z Hodonína přes svazové orgány, došlo to tajemníkovi ČSTV panu Himlovi. Měl jsem od něj povolení. Shodou okolností byl v Číně na služební cestě, postihla ho srdeční zástava, kvůli které skonal. Nakonec to padlo.

Od roku 1989 ve Zlíně působíte jako kustod. Od té doby vám rukama muselo projít hodně hráčů…
Ani to nepočítám, bylo jich vážně hodně. (se smíchem) Rád vzpomínám na všechny, každý měl to svoje. Někdo tu vydržel sezonu, pět, někdo ještě déle. Nebyl tu nikdo, kdo by byl výstřední.

Uspěl jste jako hráč, jako kustod slavil dva tituly. Dá se to srovnat?
I když jste v jiné pozici, tak pocit z radosti na úspěchu pořád máte, podílel jste se na něm. S panem Pálkou jsme se pro hráče snažili dělat maximum, aby došli k vytouženému cíli a soutěž vyhráli. Na druhou stranu mít třetí místo v roli hráče je něco jiného než být tak trochu účastníkem v pozadí.

Přijde vám práce kustoda napříč celým hokejem nedoceněná?
Těžko takhle odpovědět. Když se tuto práci rozhodnete dělat, tak za určitých podmínek, musí vás bavit. Samozřejmě by třeba mohlo být lepší finanční ohodnocení…

Když vezmete práci kustoda před třiceti lety a dnes, tak je to úplně někde jinde, hodně se to posunulo. Tehdy jsme klukům prali prádlo jednou týdně. Dnes jdou do posilovny, na led, mají dvě tři oblečení za den. Na druhou stranu se to nikam nevozí, se sušičkami se to dá zvládnout.

Před dvaceti lety jste ve Zlíně zažil i mezinárodní turnaj Česká pojišťovna Cup…
Servis jsme obhospodařili čtyřem mužstvům – kromě Čechů tady byli Rusáci, Fini a Švédové. Stále jsme k tomu měli na starost naše kluky, kteří jezdili do Hradiště či Přerova. Tehdy toho bylo vážně hodně, spali jsme i na stadionu.

Můžete přiblížit, jak vypadá váš pracovní den?
Do kabiny přicházím na pátou, půl šestou. Aby kluci vše na osmou hodinu už měli nachystáno. Vždy se něco může přihodit, tak aby byl čas to dát do pořádku, opravit, zařídit, vyměnit plexisklo. Odcházím po tréninku kolem dvanácté.

A v den zápasu?
Rovněž docházím v podobný čas. Kluky se pak trochu snažím vyhnat z kabiny, abych také vypadl. O půl třetí už jsem zpátky na stadionu, srazy bývají ve tři. Po zápase se tam dlouho nezdržuji, odcházím někdy o půl deváté či deváté.

Hokejová sezona je hodně dlouhá…
Na ledě se začíná někdy na konci července, sezona se rozjíždí začátkem září. Končíte třeba někdy koncem dubna. Hrajete v pátky i neděle, na svátky se nehledí. Kdysi jsme to probírali i se ženou, že nikdy pořádně nemáme celé vánoce, kdy bych zůstal doma. Žena si však zvykla, má pochopení.

Co vás na této práci nejvíce baví?
Užívám si celé dění okolo hokeje. Člověk v něm přeci jen vyrůstal. Splácím to, co jsem dostával jako hráč. Baví mě i pobyt mezi mladými.

Když se dostaneme do současné situace Zlína. Jak prožíváte poslední dvě sezony?
Pokaždé není fazona taková, jaká by měla být. Rok dva zpátky si to nahrávali, nemohli to jen tak zapomenout. Je složité to skloubit, aby to fungovalo. Bude to ještě náročné.

Býváte po zápasech hned v kabině?
Po zápase je nějakých deset patnáct minut, kdy se co nejméně snažím být mezi nimi. Proslov má trenér i hráči, není potřeba, abych tam byl. Ještě z dob hráče dobře vím, že je lepší, když jste sami a vyříkáte si to. Kdyžtak se vám svěří druhý den, co je mrzí, nebo udělali špatně.

Jste tedy někdy i tzv. vrbou pro hráče?
Když někdo potřebuje, tak rozebíráme, proč to nešlo. Zažil jsem i to sám, kdy jsem se chodil vyzpovídat k masérovi. Vždy to ale zůstává pouze mezi námi, nikdy to netlumočím.

Kdo vám v současné kabině dá nejvíce práce?
Tonda Honejsek, ten pořád něco hledá. (se smíchem)

Kdo to dokáže nejvíce vybláznit, hecovat?
Kluci se podporují vzájemně. Když bych ale měl jmenovat, tak Tomáš Žižka, Kuba Ferenc, Pavel Kubiš. Když se nedaří, tak je samozřejmě složité, aby mužstvo někdo povzbudil. Jakmile se vyhrává, tak vše klape. Tak to ale chodí všude.

Dlouhodobě se mluví o rekonstrukci Zimního stadionu Luďka Čajky. NSA však nedávno zamítla schválení dotace…
Upřímně jsem se těšil, že už to bude. Již v roce 2004 se mluvilo o tom, že by se něco mělo dělat – včetně výtahů, zajíždění autobusů…Zlín by si jako krajské město víceúčelovou halu zasloužil, klidně i jen pro 5 000 lidí. A to jak zázemím pro lidi, tak samotné hráče.

Nebylo by lepší už přímo postavit nový stadion?
Vyjde to téměř nastejno. Když se kopne do země, tak se zjistí, co ještě je potřeba udělat. Možná to tak vyjde ještě daleko lépe.

V pátek oslavíte 70. narozeniny. Máte připravenou oslavu?
Abych řekl pravdu, tak byla připravena pro rodinu i známé. Doba je však taková, jaká je. Uznal jsem tedy, že bude lepší ji zrušit a posunout na pozdější dobu.

A s kluky v kabině?
S kluky se určitě domluvím. Bývá zvykem pohostit, dát oběd. Hlavně jsem rád, že můžu být s mladými v kabině.