„Přišel jsem do kabiny před odjezdem a tenhle dres jsem měl nachystaný. Určitě jsem si ho nevybral, mám své číslo 47 v Přerově, ke kterému mám nějaký vztah," líčil Jiří Goiš po zápase v Pardubicích, kde si odbyl druhý zápas v extralize v životě. A dal první gól. Typicky jak jinak než z dorážky už v 10. minutě. „Takových jsem dal většinu. Je moje práce stát před brankou."

Nebezpečně třaskavé území. Jiní se mu vyhýbají, on je v brankovišti jako doma. A to se tam stavil s číslem, které nosili Vladimír Růžička starší nebo v NHL Jeremy Roenick či dnes třeba hvězda Edmontonu Connor McDavid. První dva jsou legendy, třetí talent. Všichni tři kreativní borci, hráči s DNA tvořit a dávat góly. „Každý hráč má své oblíbené číslo. Slavnější hráče proslavilo, ale takhle jsem nad tím nepřemýšlel," přiznává Goiš.

Zato on je ze stejného těsta jako jeho předchůdci ve Zlíně. Vousatý poctivec, jemuž vypracované tělo zdobí pár tetování. Rozdávat rány je pro něj normální asi jako pro vás si ráno u kávy surfovat na Facebooku.

V Pardubicích totiž stihl i ostrou šarvátku s Američanem Nicholasem Schausem. „Normálně jsem dojel před bránu, když brankář pokryl puk. Zastavil jsem tam a jejich obránce se tam do mě pustil. Druhý hráč mě držel zezadu, takže jsem se na něj ani nemohl dostat. A jejich bek mi dával pěstí. Snažil jsem se jen bránit. Byla to ale běžná situace po odehrání střídání," pousmál se Goiš, který dostal dres zraněného juniora Michala Gaga, který si právě sedmadevadesátku před sezonou vybral.

Rozdal pár dalších ran, pomohl k vydřené výhře 3:2, dres zase vrátil a zamířil zpátky do Přerova. Jen místo perníku si Goiš přibalil do tašky na památku puk. „Vzal mi ho Holas (Petr Holík), když šel další střídání na led. Měl jsem ho pak o první přestávce v kabině na svém místě. Já jsem se o to ani nestaral," děkoval spoluhráči.

Zatímco na první extraligový start se načekal, když naskočil až letos na jaře do čtvrtého zápasu čtvrtfinále play-off proti pražské Spartě, premiérové trefy, pro každého hráče odměny za poctivou práci, se dočkal téměř okamžitě. „Nad tím jsem takhle nepřemýšlel. Den před zápasem jsem byl ještě na tréninku v Přerově. Až po něm mi trenér oznámil, že se kluby domluvily. Byl jsem rád, že jsem dostal šanci. Navíc v Pardubicích znám některé kluky, hrával jsem i s nimi, je to pro mě známé prostředí, proto jsem rád, že se mi gól podařilo dát už teď," usmíval se spokojeně Goiš, který nastoupil ve druhé formaci se starými známými z juniorky Romanem Vlachem a Antonínem Honejskem.

„Vyhověli jsme si. Trochu jsem jen bojoval s tím, že jsem levé bránící křídlo. V Přerově je defenzivní centr. Bylo to pro mě jiné, musel jsem se pohybovat v jiných místech. Ale v tom mi pomohl Roman Vlach, že jsme občas na sebe křikli. Nějak jsem to zvládl," liboval si Goiš.

Zatímco ve druhé nejvyšší soutěži už načal druhou stovku zápasů a nastřílel dvacet gólů, v extralize je i v 27 letech nováčkem. „Jsem rád, že si klub vzpomněl. Je to u nás nejvyšší úroveň, kam se dá dostat. Když se na mě jezdili dívat, těší mě, že se jim líbilo, jak hraju," přiznává Goiš, který včera odehrál druhý zápas ve dvou dnech. Za Přerov absolvoval nevydařený duel proti Třebíči.

Zda dnes od 17.30 hodin zasáhne do třetí bitvy ve čtyřech dnech proti Hradci Králové, není zatím jasné. „Těžko říct, jak to nyní bude dál. Záleží na panu Vlachovi, jak bude chtít poskládat sestavu a jak se kluci vrátí po zranění a jak se domluví kluby. Tohle neovlivním," ví Goiš, který by se ale nebránil. „Fyzicky se cítím dobře, v Přerově jsme výborně trénovaní. S tím nebude problém."

Číslo 97 je připraveno to opět pořádně řezat.