„Když jsme byli dole namočení, hodně jsem vše prožíval a chvílemi mi bylo i zle,“ umí se vžít Kašík do rolí a pocitů hokejistů posledních tří týmů Pardubic, Litvínova a Vítkovic, které si to podle všeho rozdají o padáka bez možnosti si záchranu uhrát v baráži.
Jak se vám tedy zamlouvá rozhodnutí svazu, že se extraliga letos ani příští ročník nakonec trochu nečekaně uzavírat nebude?
Těžko říci, je tam spousta proměnných. Jsem pro otevřenou extraligu, na druhou stranu varianta s přímým sestupem není ideální. Nejvyšší soutěž ale tím dostala grády a jsem šťastný, že jsme už jako tým tam, kde jsme. Přímý sestup je ale pořád velký strašák, což nyní nejvíce pociťují v Pardubicích, Litvínově a Vítkovicích, kde jsou manažeři v pohotovosti a mohutně nakupují.
Vše má své pro a proti, každopádně ani tento systém nezaručuje, že první z první ligy bude lepší než poslední z extraligy. Je ale zajímavé sledovat hry manažerů, které nenechávají klidným žádného hráče, kteří se nyní musí o to více snažit a mají větší zodpovědnost a strach.
Je tedy současný systém s přímým sestupujícím ideální?
Nevím. Za mě je asi lepší ten nedávný s baráží dvou nejhorších extraligových a nejlepších prvoligových celků. Rozhodnutí o přímém sestupu sice zkvalitnila extraligu, ale na druhou stranu nedává jistotu, že první tým první ligy bude lepší tomu poslednímu z extraligy. Obě varianty jsou nepříjemné a já především v době zranění, kdy jsme byli dole namočení, jsem vše hodně prožíval a chvílemi mi bylo i zle.
Podle referenda, které uspořádala česká asociace hokejistů, drtivá většina hráčů extraligy záměr odmítla, jen šest hráčů Zlína se nevyjádřilo. Bylo to téma v kabině?
Všichni řekli ne a někteří se zdrželi hlasování. Četl jsem nějaké komentáře kluků z Vítkovic nebo Pardubic, kteří byli pro uzavření. Od spousty lidí to schytali, já bych je v tom ale podpořil. Je to jejich názor, pohled. Já bych ale byl pro uzavření v této sezoně, jen kdybychom byli poslední. A to jen kvůli lidem ve Zlíně. Opravdu by mě strašně mrzelo, kdyby Zlín sestoupil. Tento klub má obrovskou tradici, je snad šestým týmem s největším počtem bodů v historii české extraligy. Vím, že by to ode mě byl alibismus. Jinak nevidím další důvod, proč soutěž uzavřít. Nikdo do toho ale pořádně nevidí. Nevíme, co bylo součástí hlasování. Jestli pouze uzavřít extraligu, nebo se řešily další podmínky, platové stropy. Přece jenom hráč se musí nějak chránit.
Jak by to ale vnímal hráč, který je se svým týmem poslední, ale stejně by se nemusel bát sestupu?
Toto by mě jediné těšilo, ale jsem takový člověk, že by mě to duševně štvalo z toho důvodu, že jsem si to neuhrál. Když člověk chce a po něčem touží, chce pro to udělat spoustu věcí. Toto je jeden z kroků, jak udržet extraligu. Ale to by byl jenom krajní moment.
Přejděme k vám. Jak se momentálně cítíte? Už jste stoprocentně fit?
Nevím. Forma není taková, jakou bych si představoval. I některé věci cítím jinak, než bych chtěl. Teď se hrálo skoro obden, takže se toho nedalo moc natrénovat. Když ale bylo delší volno, tak jsem se připravoval na maximum, ale pořád to není to, co bych si představoval. Ale slyším nějakou chválu, takže jsem snad na dobré cestě. Věřím, že to bude zase skvělé.
Ortézu ještě nosíte?
Pořád ji mám. Párkrát jsem si ji sice snažil sundat, nějak to ale bez ní pořád nejde. Možná je to v hlavě. Mám totiž takový styl chytání, že tu nohu tam vždycky vrazím. Mám strach, že když mi do ní někdo vletí, aby mi ji znovu nevyhodil. Zatím je to tedy spíš o hlavě, postupně se ale dopracuji k tomu, že ji sundám úplně.
Jak s odstupem času hodnotíte spolupráci s Markem Čiliakem?
Podle mě byla skvělá. Mára je dobrý kluk, jsme pořád v kontaktu. Párkrát jsme se bavili i o tom, jak to funguje v Brně, kde to má momentálně po úspěších a titulech docela těžké. Lidi mají obrovské očekávání, tlak je tam velký. Přeji mu, ať se mu v Kometě daří.
Jak jste vnímal vzájemnou konkurenci?
Naštěstí jsme oba věděli, co bude a je nějaký časový úsek, kdy tady je. Bylo to o tom, že každý z nás chtěl být lepší než druhý. Bylo to ale v kamarádské rovině. Věděli jsme, že se vrátí do Brna a já budu tady. Líbilo se mi pak, že jsme je porazili. Nic zákeřného v tom nebylo.
Čekají vás dva domácí zápasy s Mladou Boleslaví a Karlovými Vary. S kolika body byste byl spokojený?
To neřeknu. Se sedmi. (smích)
Na šestou příčku ztrácíte osm bodů. Takže útočíte na přímý postup do čtvrtfinále, když jste tak ambiciózní?
Člověk by si neměl dávat malé cíle, naopak ty nejvyšší. Zároveň je ale třeba do toho jít s pokorou, když člověk vidí, co se v lize nyní děje kolem modelu soutěže. Zespodu je také pořád tlak. Sledujete všechno, ale do zápasu musíte jít s klapkami na očích jako dostihový kůň a rvát se o každý bod. Nekoukat se doprava, doleva, ale hrát si svoje, uhrát si to sami a nespekulovat. To je nejdůležitější.
Za posledních pět sezon se už klub potřetí dokázal vyhrabat z bezprostředního ohrožení sestupu. Je to pro vás zadostiučinění?
Na začátku sezony je to tak na prd, proto bych se k tomu nechtěl moc vyjadřovat. Mám k tomu velký respekt. Jsem rád, že nějakým způsobem jsme se z toho zase asi dostali ven (klepe na dřevěné dveře). Pořád není konec. Určitě nespoléháme na to, že to takhle budeme hrát každý rok. Takhle se to sešlo, někdy to tak je. Jsem rád, že to zatím vychází. Musíme si dávat pozor a být připravení.
Přijde mi, že to už není náhoda…
Náhoda může být i to, že hodím šestku šestkrát na kostce. Náhoda může být cokoliv. Náhoda může být nevyzpytatelná, musíme ji jít naproti dřinou. Jeden vedle druhého pro to děláme maximum a pořád se snažíme zdokonalovat. Možná jak říkáte, není to náhoda, ale také nemusí být náhoda to, že jsme takhle zase začali. Něco tam je a do příštích sezon to musíme zlepšit.
V úvodu předminulého zápasu klub ocenil vyvěšením dresu pod strop zimáku Petra Lešku. Jak jste vnímal celý ceremoniál?
Doufal jsem, že mu aspoň dají „rolexky“ za sto padesát tisíc euro. (smích) Pokukoval jsem po něm, protože by si je zasloužil. Ale nedostal je. Nebo že to bude jako v NHL a dostane nějakou funkci třeba prezidenta klubu. (smích) Dělám si samozřejmě srandu. To, co v extralize dokázal Petr Leška, je neskutečné. Odehrát tolik zápasů v řadě bez přerušení, vyhrát historické kanadské bodování extraligy je neskutečné. Jakým stylem hrál, jak byl chytrý. Jeho generace společně s Martinem Hamrlíkem měli hlavu srovnanou s rukama. Co vymysleli, ruce to i splnily. Ať hraji na počítači, nebo s hokejkou, v hlavě provedení mám, ale ruce to splní jen nějakou kvalitou, nikoliv geniálně jako to uměli oni. Navíc svou šikovnost dokázali prodat. Takových je už v extralize pramálo. Momentálně možná jeden až dva hráči.
Co ještě vás zaujalo?
Později jsem si všímal i drobných detailů. Třeba Lešouna nešlo trefit. Věděl o hráči, který na něj jede. U mantinelu udělal otočku kolem něj, vysmekl se mu, vyjel s pukem a borec se rozbil. Využíval své zkušenosti. To byly neskutečné věci. A to udělal třeba pět zápasů v řadě. Jednu dobu jsem se na to zaměřil, protože jsem tomu nevěřil. Až jsem ho začal sledovat a vnímat, nikdo ho nedokázal trefit. A s pukem dělal věci, které i mě pomohly a zlepšovaly. Když jeli dva na jedno, hodil žabku na beton na dorážku. Věděl dobře, že se to nedá jinak chytit, než vyrazit před dojíždějícího hráče. Pamatuji si, jak to s Jardou (Balaštíkem) trénovali. A vybavím si zápas s Chomutovem, kdy jsem chytil gólovku, následně oba ujeli do brejku dva na jedno a hodil mu žabku přesně, jako na tréninku to borec vyrazil betonem před Baláše, který to měl do prázdné branky.
A jak jste ho vnímal jako junior, když jste přišel do kabiny áčka a Petr už měl za sebou podstatnou část úspěšné kariéry?
Moc jsem to nehrotil, ale to je od juniorů dobře, když jsou drzí, neostýchaví, nebojí se. Jedou bomby, makají a je jim jedno, jestli vychytají Lešku nebo Balaštíka a chtějí chytit všechno. Postupem času si všimnete, jak je pro tým důležitý a co všechno dokázal. Jeho chytat to bylo úplně něco specifického. Ale pak jsem měl hned lepší pocit, když jsem Lešouna, Baláše nebo Larryho vychytal.
Přijdou na aktivního hráče během slavnostního ceremoniálu i myšlenky, že by pod stropem také chtěl mít svůj dres s číslem a jmenovkou?
Je to ocenění za celou kariéru a já si zatím nepřipouštím, že bych ji měl končit. Bylo by pěkné, když jsem na hokej koukal jako dítě a pak mít tady vyvěšený dres. To jsou ale věci, které bych chtěl řešit za patnáct let. Je to skvělá pocta a ne nadarmo nemálo hráčů z toho bylo dojatých. Když jsem to viděl, hráč si zatím spíš nepřipouští konec kariéry. Já jsem zatleskal a začal jsem se soustředit na zápas, protože by mě z toho bylo akorát úzko.
V neděli oceníte další legendu, tentokrát budete mít na drese podobiznu tragicky zesnulého Karla Rachůnka. Znali jste se blíž přes in-line hokej, že?
Karel Rachůnek byl neskutečný člověk i hráč s úžasnou kariérou. Jak jsem někdy poznal, někteří hráči z NHL i KHL s dětmi nekomunikovali. Ale Karel sám přišel, začal se se mnou bavit, zeptal se, jak se mám, jak se daří. Byl jsem v obrovském šoku, že jsem ani nebyl schopný odpovídat. Byl jsem nadšený, že se mnou vůbec mluví. Z toho mála, jak jsem ho poznal, byl neskutečný, správný chlap a gentleman. Když jsem s ním hrál, snažil jsem se mu zalíbit. Bylo příjemné, když mě pochválil. Doteď si vzpomínám, že když jsem slyšel v radiu, co se stalo, nevěřil jsem tomu a doufal jsem, že to Karel přežije. Strašně mě to mrzelo.
Vidím, že i vy na tu tragickou středu nezapomenete.
Obecně si moc věcí zpětně nepamatuji, ale tady si přesně vzpomínám. Jel jsem kolem kostela v Malenovicích ve svém autě, měl jsem zapnuté rádio a zaslechl jsem to mimo jiné mezi písničkami. Byl jsem z toho v šoku, takže jsem zastavil a začal jsem hledat podrobnosti na internetu, jestli je to vůbec pravda.
