„Nechci se spokojit se čtvrtou lajnou. Chci týmu pomoct do play-off,“ hlásí v upřímné zpovědi 25letý Klhůfek, který v posledních dvou sezonách nastřílel 46 gólů a posbíral 102 kanadských bodů.

Už jste chtěl domů?
Ano, ale také mě klub oslovil. Už v průběhu sezony jsem něco řešil, byl jsem tady snad v lednu nebo únoru a bavil jsem se s panem Šolcem (sportovní manažer – pozn. aut.) o koncepci, kterou by se chtěl klub vydat. Tedy tým poskládat z odchovanců a kluků se vztahem ke zlínskému hokeji. Hodně tomu pomohl i fakt, že se mi povedla sezona a byl jsem vidět.

V kabině Zlína asi znáte spoustu kluků, že?
Spíš neznám jen jednoho nebo dva. Znám i trenéry. O to je návrat jednodušší. I to byl v mém rozhodování jeden z faktorů. Jsem tady doma. A vracím se do plné zátěže.

Proto se zapojujete k týmu se zpožděním?
Kvůli zranění jsem musel asi měsíc a půl odpočívat a doléčovat zranění z uplynulé sezony. I tímhle mi klub vyšel vstříc. Ještě jsme navíc ani nebyli dohodnutí, nebyla podepsaná smlouva.

Trenér Robert Svoboda vás někdy v mládeži trénoval?
Ne, nikdy. Jen jsme se vždycky potkávali na zimáku. Když jsem šel před osmi lety pryč, pan Svoboda tehdy nějak začínal u dorostu nebo juniorky. Potkávali jsme se při vzájemných zápasech na Slavii. Než jsem šel vloni se Zvolenem na led, byl jsem si tady zatrénovat a zrovna nějaký trénink mládeže vedl. Působil v pohodě, povykládali jsme si. Vím, že se byl s panem Šolcem i dívat ve Zvolenu na nějaké zápasy. To mě utvrdilo v tom, že je lepší, když vás chtějí trenéři i manažeři. Když projevili oba zájem, měl jsem jednoduchou volbu.

Proč jste tehdy v roce 2009 odešel ze zlínské juniorky do pražské Slavie?
Už mě tady nechtěli. Odehrál jsem v mládeži všechno, v třídách to bylo fajn, dařilo se mi. Pak ale přišel zlom. Chodil jsem vždy o rok později. To znamená, když jsem chodil do deváté třídy, ročníkově jsem patřil do dorostu. Tam jsem se nedostal, byl jsem na hostování v Kroměříži. V juniorce jsem začal hrávat defacto až v play-off. Tam se mi dařilo. A i díky tomu přišla jednání s klubem, že mě tady dál chtějí a nemám odcházet. Ale já už jsem se viděl, že v sedmnácti vyrazím do světa. Nebyla to sice Amerika, ale i Praha je poměrně daleko. Musel jsem se spoléhat sám na sebe.

A osamostatnil jste se ještě jako ne plnoletý…
Naučil jsem se žít a starat se sám o sebe. Byla to pro mě výzva. V konečném důsledku to byl dobrý krok. Škola pana Růžičky byla velká. Za to jsem rád, i když jsem nedostal nic zadarmo. První rok jsem hrál jen juniorku. Ani jsem nedostal tolik prostoru, co jsem chtěl. Druhý rok už byl lepší a pohyboval jsem se i v kanadském bodování ve vyšších patrech. Třetí rok už jsem odehrál celou sezonu v prvoligovém Berouně. A až poté jsem dostal šanci na Slavii.

Jaký byl trenér Vladimír Růžička?
Už když jsem byl v juniorce, chodil se na nás dívat. Měl velký přehled o všech osmácích, dorostencích i juniorech. To jsem dosud u žádného trenéra neviděl. Na stadionu snad i žil. Pak v přechodu mezi dospělé si člověk u něj musel zvyknout, že na vás dokáže zakřičet. Ale seřval vás a za deset minut přišel a pochválil vás. Dalo mi to hodně a v kariéře mě jeho dril posunul.

Ne nadarmo vás údajně chtěl nyní i v Chomutově. Je to pravda?
Řešilo se to. Nějakých alternativ bylo víc. Ale rozhodovalo doléčení zranění i fakt, že ve Zlíně jsem doma. Doufám, že se mi sezona podaří a zůstanu tady.

Po dvou velmi produktivních sezonách se od vás i zde ve Zlíně budou očekávat body a góly. Počítáte s tím?
Ano, počítám. Nechci se uspokojit s tím, že budu ve čtvrté lajně. Přišel jsem s tím, že tady chci pomoct klubu, aby dál fungoval, jak by měl a jak byl poslední léta zvyklý pohybovat se v horních patrech tabulky. Vím, že se ode mě čeká nějaký bodový příděl a doufám, že ho dokážu splnit. Není to ale vždy lehké, když přecházíte ze třetí, čtvrté lajny do druhé a hrajete všechno. Čekají se od vás body. Tlak je větší, hrajete samozřejmě proti lepším formacím.

To už znáte ze Zvolena, že?
Jasně. Začínali jsme v uplynulé sezoně v první lajně a všichni se na nás nachystali. Věděli, jak jsme hráli v minulé sezoně. Bylo to těžké, ale právě to dělá hráče. Že se dokážete prosadit i v první lajně, přestože je na vás tlak. To víte, že prostě musíte.

Troufáte si tedy na to stát se jedním z lídrů, který tým potáhne?
Určitě. Každý hráč po příchodu do týmu chce pomoct. Neříkám, že tady udělám sto padesát bodů, ani padesát. Nebudu se dostávat pod tlak tím, že si stanovím konkrétní bodový cíl. Ale odevzdám na ledě maximum toho, čeho jsem schopný. Když přijdou body, bude to super, ale když se budeme pohybovat na desátém, jedenáctém místě, nebude to zadostiučinění. Mým cílem je pomoct tomu, abychom byli do osmého místa a dostali se do play-off. V něm už rozhoduje mančaft. Osobní cíle si dávám jen nejvyšší, abych si dokázal, že na extraligu mám. Ale osobní ambice převyšuje úspěch s týmem.

Odchody klíčových hráčů v čele s Petrem Holíkem zatím převažují nad příchody včetně vás. Jaké můžete mít ambice?
To je ale takhle vždycky. Podaří se vám sezona a máte větší ambice a chcete do lepšího klubu, do lepší soutěže. Příkladem může být Holas (Petr Holík). Ale když jsem kluky během sezony sledoval, je tady dalších pět až deset kluků, kteří mají na to, aby převzali úlohu. Když budeme hrát jako tým a srdcem, máme na to do play-off se dostat a být lepší než v minulé sezoně.

Každopádně fanoušci váš optimismus nesdílí a jsou skeptičtí. Je jeden z motivačních faktorů jim ukázat, že se pletou?
Moc to neřeším. Sem tam se něco dozvím, ale nikdy to sám nečtu. Rok předtím, když jsem odcházel do Zvolena a nikdo mě na Slovensku neznal, tak jsem v kuloárech zachytil, že jsem dal za celou sezonu jeden gól a mám být posilou? Pak to lidi mohou přehodnotit různými způsoby. Sto lidí, sto názorů. Když si vzpomenu, když sem přicházel Říča (Robert Říčka – pozn. aut.), ani u něj fanoušci nebyli nadšení, že by přicházela nějaká megastar. A podívejte se, když odchází po dvou letech, všichni brečí, jaký odchází Zlínu hráč. Vesměs jsou to ti samí lidé. A už si nevzpomenou, jak mu před dvěma lety nakládali. Ale to je hokej. Jsem rád, že jsou tady i lidé, kteří mě podpoří a jsou rádi, že jsem tady. Jsem odchovanec Zlína a i já se tady chodil dívat jako žák s tím, že bych jednou tady chtěl hrát za muže. I když se mi to dosud nepovedlo, byl to můj cíl a sen, který jsem si nedokázal splnit. Proto jsem rád, že jsem tu šanci dostal.

Zatím jste do Zlína jezdil jako soupeř v dresu pražské Slavie nebo v přípravě se Zvolenem…
To bylo hodně speciální. Byl jsem hodně vyhecovaný. Když Zlín přijel na Slavii, pamatuji si, že asi z pěti vzájemných zápasů jsem dvakrát dostal trest do konce utkání. Dvakrát jsem trefil Martina Matějíčka. Ale už jsme si to vyříkali, je to v klidu. Už se ho nebojím. Před prvním tréninkem jsem měl strach, že mi něco udělá. Přece jen je větší. (směje se)

Nemrzelo vás, že si na vás jako odchovance vzpomněli až nyní noví trenéři?
Zaregistroval jsem už dřív nějaké šumy, že se na mě někdo ptá. Bylo to v sezoně, kdy odešel trenér Růžička a Slavii vedl trenér Lubina s panem Beránkem. Pod ním jsem hrával dost ve druhé lajně. Ale odnesl jsem to tím, že jsem nesplňoval nějakou produktivitu. Když už dostanete prostor na ledě, nesmíte být jen vidět, ale musíte mít nějaké body. To mi bylo vyčítáno. Navíc se nedařilo týmu. Řešil jsem i možnost výměny, ale po debatě s agentem i Slavií jsem zjistil, že nechce posilovat konkurenci. Navíc v Česku všechno brzdí tabulkové odstupné. Poslali mě do Havlíčkova Brodu, kde jsem odehrál jen čtyři zápasy. Poté se ozval pan Dočekal ze Znojma. V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad zkusit si EBEL. Říkal jsem si, že první liga je horší než tato soutěž, což se mi potvrdilo. Je to kvalitní soutěž.

Ale ani tam jste se neuchytil. Máte vysvětlení?
Nepovedl se mi začátek. Bylo těžké na konci ledna přijít a přesvědčovat trenéra. Na to příliš času nebylo, když bojovali o play-off. Z mé strany to nebylo, jak jsem si představoval. Věděl jsem, že mám na víc. Ale nedokázal jsem to prodat. Možná to bylo tím, že jsem si zvykl na život v Praze a pak musel najednou do Znojma. Když jste někde pět let na jednom místě a poté během měsíce vystřídáte tři kluby, je to těžké.

O slovenské extralize se v Česku říká, že nemá příliš velkou úroveň. Potvrdíte to?
Bylo fakt, že před rokem byly tři čtyři týmy, kam se jezdilo s tím, že musíte vyhrát. Ale letos už byla celá soutěž moc vyrovnaná a všechny týmy ukázaly svou kvalitu. Naše extraliga je víc takticky svázaná, víc se tady brání. Na Slovensku to tak není. Jezdíte pořád nahoru a dolů. To mi vyhovovalo, je to uvolněnější. Když bráníte, nechci říct, že se tolik nenadřete, ale je to urovnané.