Pod ní zrovna na řece Sprévě pluje výletní loď, mladí lidé relaxují na betonovém náspu. Vousatý mladý muž s kytarou v ruce jim zpříjemňuje páteční pozdní odpoledne anglickými písněmi.

Šrumec ale neustává, přicházejí lidé v dresech různých druhů a barev. Míří do arény, přes frekventovanou silnici to mají asi dvě stě metrů.

O2 World aréna je nasvícená, zbývá hodina a půl do úvodního zápasu „Ledních medvědů" v Lize mistrů. Nepřijeli ovšem fotbalisté Barcelony v čele s Messim. K zápasu nenastupují ani berlínští basketbalisté, kteří rovněž halu využívají.

Jeviště je připraveno pro kouzelníka s hokejkou Petra Lešku a jeho parťáky z PSG Zlín. Právě českého úřadujícího šampiona hostí německá metropole.

Ovšem západní sousedé spíše žijí startem fotbalové bundesligy. Právě jí jsou věnované titulní stránky pátečních německých novin. I tak ovšem regionální tisk nezapomněl.

„Bereme Ligu mistrů velmi vážně, sezona nám začíná v pátek," řekl deníku Tagesspiegel manažer Peter John Lee.

„Zlín má silný tým. Ne nadarmo se stal mistrem. Jsou dobře organizovaní v obraně. Hrají dobře přesilovky," vykládal zase před zápasem dobře informovaný asistent Marian Bazany listu Berlinger Zeitung, tedy zdejší obdobě regionálního Deníku.

Ševci dorazili ve čtvrtek večer po necelých deseti hodinách cesty do Berlína. Dlouhou chvíli si krátili filmy jako Astron, Klamač srdcí nebo Fantom Paříže, poslouchali hudbu nebo četli knížky.

„Myslel jsem, že to bude horší. Po obědě jsem si zdříml, ale pak už jsem nespal. Část cesty jsem si četl knížku Silo – Hugh Howey. Je to postapokalyptická situace. Rozhodně to není nic pro normální čtenáře, ale pro blázna, jako jsem já," pousmál se brankář Libor Kašík.

Azyl našli hokejisté v bezprostřední blízkosti arény, v pětihvězdičkovém hotelu Holiday Inn. Zatímco já společně s fotografem oficiálních webových stránek klubu Jiřím Zaňátem jsme před obědem po nalezení místa k zaparkování auta dorazili k aréně, hokejisté zrovna vysedávali před hotelem nebo se procházeli v jeho bezprostřední blízkosti.

„Už máme po rozbruslení. Za chvíli půjdeme na oběd," hlásili nám hráči, kteří si pochutnali na těstovinách s lososem nebo kuřecím masu.

Chvíli předtím jsme se ještě za doprovodu obránce Dalibora Řezníčka a útočníka Tomáše Fořta vydali na návštěvu jednoho z pokojů hráčů. Společně jsme výtahem vyjeli do pátého patra. „Bez speciální karty se tam ale nedostanete," upozornili nás.

Měli pravdu. Ve výtahu musíte při zmáčknutí tlačítka poschodí přiložit ke snímači čipovou kartu. Bez ní výtah nereaguje. Bezpečnost hostů je zde tedy přímo ukázková.

„Už jsme v něm párkrát bydleli i s reprezentací. Oni ze svého konceptu neuhýbají. Je to příjemný hotel. Nic nóbl, ale také nic špatného," zhodnotil zlínský gólman Libor Kašík, jehož Berlín a vůbec celá země velmi zaujaly.

„Líbí se mi, jak jsou tady cihlové budovy, celá propracovaná infrastruktura. Je to tady všechno čisté, není tady tolik odpadků," srovnává Kašík.

Také aréna se mu zamlouvala. „Je jako naše 02 aréna v Praze. Kluci sice říkali, že je měkký led, ale já jsem nic nepociťoval. Akorát bylo velké kluziště. Ale pro gólmana to zase tak výrazný rozdíl není," poznamenal Kašík usazený na židli před hotelem.

Zatímco hokejisté šli jíst a relaxovat před náročným zápasem, my se s vědomím osmi hodin času do začátku zápasu vydali do města.

Potkávali jsme nejen domácí Němce, ale i Araby, Turky, Vietnamce či černochy. A také dva Čechy, kteří ale nepřijeli za hokejem, ale za památkami.

„Jsme tady na dovolené," svěřili se mi starší manželé, když jsem uslyšel svou mateřštinu s pražským nářečím. Stejně jako každá metropole i Berlín je velkou směsicí nejen národností, ale i kultur a menšin.

Do úvodního vhazování zbývají necelé dvě hodiny. U našeho zaparkovaného automobilu nabíráme síly. Zatímco kolem nás procházejí fanoušci od malých dětí, tatínků po babičky oblečení do dresů se šálami kolem krku, směrem od haly se kolem nás prošla trenérská dvojice Zlína Rostislav Vlach s Jurajem Juríkem.

Šedesát minut před začátkem už to u arény žilo. Zlínští fanoušci ve svých žlutomodrých dresech i v přesile domácích příznivců vynikli. Vyrazili jsme dobýt arénu.

Tedy vyzvednout akreditaci, která nás opravňuje dostat se na místa obyčejným lidem nepřístupná. „Nemám vaše jména na seznamu," hlásí nám německy slečna Elizabeth na recepci.

Nastává šok.

Zděšení.

Šrotuje mi v hlavě, kde se stala chyba. Německá dokonalost a smysl pro pořádek dostaly vážné trhliny. „Zřejmě máme stejný problém. Ani pro mě ji nemají," říká mi kolega z Českého rozhlasu František Kuna.

Asi po půl hodině nekonečného čekání se dočkáme. Po jednom vyřízeném telefonátu nám slečna předává čtyři akreditace. „Můžete jít tam do těch dveří. Zde je tiskové centrum," nasměruje nás.

V prostorné místnosti s pěti stoly, ve vedlejší menší místnosti s dalšími místy pro práci novinářů a bohatým občerstvením si už vykládají němečtí kolegové. Hledám internetové připojení a už z dálky slyším hlasité chorály.

Cestou do hlediště v útrobách potkávám spoustu místností, obrovské chodby. Vyjdu hned vedle domácího kotle. „Dynamo!" hřmí halou. Ani nepoznáte, že je léto a doba dovolených.

Kdepak příprava, v Berlíně Ligu mistrů berou zcela vážně. Postavím se hned za plexisklo, ale ochranka s ostrým výrazem ve tváři mě posílá za zábranu, asi metr a půl od ledu.

Rozžhavený kotel ovšem již ve 4. minutě zchladil Zlín, když se po dodatečné opravě ve statistikách prosadil Leška. O čtyři minuty později poprvé rozjásal domácí fanoušky Bell. Tisíce šál se točí nad hlavami. Jenže je ještě ani nestačili pověsit kolem krku a Veselý opět vrátil vedení Zlínu. Na 3:1 pak ve druhé třetině zvyšoval Okál. Minutu před druhou sirénou ale snížil Braun. „To bude ještě zajímavé," říkám si.

O druhé pauze za mnou přisedne starší pán. „Jste ze Zlína?" ptá se mě německy. „Proč nepřijel Čajánek? Jak dlouho jste jeli? Jak daleko je Zlín od Prahy?" zasypal mě lavinou otázek.

K dispozici jim dám i pár čtvrtečních výtisků Zlínského deníku, které jsem vzal z redakce s sebou. Pánové je zvědavě otevřeli a studovali. „To jsou regionální noviny ze Zlína?" ptá se mě jeden z nich.

Nestíhám začátek třetí třetiny. Jen slyším rachot, Eisbären právě ve 43. minutě Mulockem vyrovnal na 3:3. Do konce základní hrací doby už ani jeden z týmů neinkasuje. Po pětiminutovém prodloužení přichází nájezdy.

Prvním čtyřem sériím vládnou gólmani. Neprůstřelnost Horčičky však v páté sérii ukončil Olven. Leška musí dát. Svým typickým blafákem zasune puk mezi Vehanenovy betony.

V šesté sérii mezi kruhy zlínský lišák napřáhl a chladnokrevně propálil finského brankáře. Jenže i Foy měl pevné nervy. Ve svých nájezdech se nemýlili Holík s Olverem. Vše rozsekne až vydařeným blafákem Köhler, zatímco Foy podruhé už nedal.

Drama je u konce. „Uf, cenné dva body," říkám si a už mířím ke kabinám. „Přestali jsme hrát. Ve třetí třetině o hodně víc bruslili. Šli do toho daleko víc než předchozí dvě třetiny. My jsme se na ně jen dívali," litoval ztráty vedení 3:1 Petr Holík.

Obrovský zážitek mají za sebou především útočníci Lubomír Kovařík s Michalem Popelkou. Ačkoliv oba stále čekají na premiérový extraligový start, křest Ligou mistrů mají úspěšně za sebou.

„Nezapomenutelné. Když jsem všechno viděl, řadím to mezi hokejovými zážitky nejvýš. Ještě po zápase jsem měl zimnici z toho, jak to bylo všechno úžasné," hledal Kovařík vhodná slova, jak vyjádřit nadšení z organizace zápasu, atmosféry.

Zatímco ševci po zápase zašli na večeři, my jsme zamířili rovnou na tiskovou konferenci s trenéry. Po napsání nezbytných reakcí ze zápasu a zpracování fotek jsme mohli kolem půlnoci vyrazit k autu a směr k domovu.

„Mně osobně cesta utekla strašně rychle, chvíli po odjezdu jsem sice nemohl usnout, tak jsem si pouštěl filmy. Až okolo půl čtvrté jsem vytuhl a vzbudil se v Otrokovicích," líčil Kovařík zpáteční cestu.

O půl osmé ráno hokejisté dorazili domů. My asi o necelé tři hodiny později.

Ne, tohle nebyl promarněný čas.

Související: Hokejoví ševci vezou z Berlína vítězství