„Po postupu jsme nosili Stuchlíka na ramenou. Byla to euforie jak hrom,“ vzpomíná dnes 82letý Bednařík při pohledu do jedné ze svých hokejových kronik, které od té doby až do současnosti tvoří.

„Maminka mi noviny dokonce posílala i na vojnu. Baví mě to, noviny musím mít každý den. Mám i předplatné vašeho Deníku. Je to životní styl, bez toho bych ani nebyl,“ usmívá se Bednařík, který tvoří také kroniky pro fotbalový klub z Březnice. „Prezidentovi klubu jsem říkal, že je to rozdělané, tak to dodělám.“

Pomáhal dokonce stavět i zimní stadion, odpracoval si dvě sta hodin. „Základy hlavní budovy zimního stadionu se dělaly ručně. Neměli plány kabelů a trubek, vše se muselo dělat pomalu a poctivě,“ vzpomíná Bednařík, který to má na zimák z Březnice jen přes kopec.

I manželku poznal na hokeji

„Na zápasy jsme chodili pěšky, domů jsme kolikrát přišli jako sněhuláci,“ rozesmál se Bednařík, který na hokej nepřestal chodit, ani v době, kdy se klubu nedařilo a v sedmdesátých letech se zlínský hokej pohyboval na hraně první a druhé ligy.

„Dokonce i s manželkou jsme se poznali na hokeji. Chodila tam se čtyřmi děvčaty. Nalévali jsme slivovici, pak podruhé a nakonec z toho byla svatba,“ rozesmál se.

Na zápasech ho nyní můžete potkat nejčastěji na tribuně na sezení v sektoru B. „Měl jsem místo uprostřed, ale přišel jsem o něj. To ale nevadí. Nyní to mám blízko do restaurace,“ pousmál se dobře naladěný Bednařík. „Nyní mě štvou zamlžená plexiskla, kolikrát padne gól a nevidím ho,“ mrzí Bednaříka.

Zlínský hokej proslul také výchovou odchovanců, ovšem na začátku prvoligové éry v šedesátých letech nebylo z vlastních zdrojů až na výjimky kde brát. Kvalitní hráči proto přicházeli odjinud. Útočné trio Maršík, Trtílek, Klíma přišlo z Brna, obránce Landa zase z Kladna, brankář Valášek z pražského Motorletu, už později například Leška nebo Sedlák.

„Brali jsme to normálně, muselo se posílit. Abychom nedopadli jako posledně. Nenadávali jsme, hráli dobře,“ reagoval Bednařík, že i „cizince“ brzy přijeli za své.

Rakev na ledě

Na Štědrý den roku 1969 zasáhla hokejový klub tragédie. Na železničním přejezdu u Kojetína se střela lokomotiva s vozem někdejšího útočníka Miroslava Bezoušky, když jel do Prostějova k rodičům.

„Byl jsem na pohřbu, rakev byla na ledě, pak jsme jeli do krematoria. Byl to šok, visela na zimáku černá vlajka. Velmi truchlivé,“ připomněl Bednařík dnes už málo známou událost, která předcházela jiným tragédiím zlínského hokeje v podobě úmrtí obránců Luďka Čajky a Karla Rachůnka.

Dostal pohled z Petrohradu

Tenkrát fanoušci nesbírali autogramy hokejistů, ani se s hráči nefotili jako dnes. Přístup si s nimi popovídat prý příliš neměli.

„Znal jsem je jen z ledu. Jen s Bohušem Koželou se znám osobně. A z těch mladších ještě s Petrem Čajánkem a Petrem Leškou,“ pochlubil se Bednařík.

„Z Petrohradu mi dokonce poslali pohled,“ nalistoval v kronice pohlednici ze zájezdu do Ruska v roce 2005, kde se v turnaji Super Six potkali vítězové šesti evropských zemí.

„A titul byl největší úspěch, těšili jsme se na další. Tenkrát jsem domů přišel až k ránu. Oslavy byly dlouhé na ledě,“ zavzpomínal Bednařík, který do loňska chodil i na fotbal na Letnou.

„Měl jsem i permanentku, ale už to nezvládám. Hokej je mi bližší. Chodím na fotbal jen tady v Březnici, když jim dělám kroniku fotím. Dělám to zadarmo, protože mě to baví. Jsem rád, že jsem pořád u sportu,“ je vděčný Bednařík.

Už dvaašedesát let.