„Ti kluci měli lepší kariéry, s nimi se nemůžu srovnávat,“ reagoval v rozhovoru pro Deník 34letý Kubiš, útočník hokejistů PSG Berani Zlín, který je aktuálně se 125 brankami v nejvyšší soutěži osmý v klubové tabulce střelců.

A nyní také cílí na čtvrté místo v počtu odehraných zápasů ve žlutomodrém dresu. Petra Čajánka už překonal koncem ledna v Olomouci, nyní v sobotu proti Kometě Brno odehraje 776. zápas v extralize, čímž přeskočí i Jaroslava Balaštíka.

Poslyšte, míříte překonat i Petra Lešku s odehranými 1080 zápasy?

Já určitě ne. A nemyslím si, že by to někdo v nejbližší době překonal. Možné to je, ale ne nejbližší době. On totiž ani nebýval zraněný. Lešouna překonám jen těžko.

A na druhého Martina Hamrlíka (968 zápasů) si věříte?

Larry je už také pro mě nereálný. Rád bych toho dosáhl, ale vnímám to tak, že budu rád za všechny zápasy, které ještě odehraji. Samozřejmě se na tohle rád podívám, ale konkrétní metu nemám. Uvidíme, jak to půjde dál.

Nedávno jste říkal, že vám Zlín přirostl k srdci. V čem je město i klub pro vás výjimečný?

Když jsem přišel do dorostu a bydlel na internátu, kousal jsem to špatně. Nemohl jsem si tady zvyknout, ale když jsem časem začal bydlet na bytě sám, začal jsem si to užívat. Líbí se mi město, jak je uspořádané, stejně jako baťovská architektura. Kdyby se mi někde nelíbilo, asi bych tam tak dlouho nevydržel. Také v klubu jsem byl celou dobu spokojený, proto jsem během kariéry týmy neměnil. Jsem domácký typ, to mi vyhovuje.

Když jste tehdy v roce 2005 přecházel z juniorky mezi dospělé, uměl jste si představit, že ve Zlíně strávíte celou kariéru?

Ano, to už jsem byl tady pět let a už jsem si zvykl. Jen na internátu jsem si nemohl zvyknout, protože jsem byl mamánek, doma jsem všechno měl. Ale určitě jsem nečekal, že odehraji v áčku tolik zápasů. Bojoval jsem každý rok, abych se udržel v týmu. Za to jsem rád.

Je výjimečné, aby jeden hráč vydržel v jednom klubu celou profesionální kariéru. V dnešní době zázrak, ne?

Asi jo, každý na to má jiný názor. Někdo říká, že by se měl tým občas oživit, nebo hráč změnit prostředí. Sám nevím, co je dobře nebo špatně. Nabídku ze zahraničí jsem nikdy neměl a odcházet v rámci extraligy jsem nepovažoval za nějakou extra výhodu. Vyhovovalo mi to, proto jsem tady strávil dosavadní kariéru.

V týmu je vás víc, co je ve Zlíně většinu kariéry, nebo mu dal příležitost ji nastartovat. Je právě srdeční pouto jeden z aspektů, co vás už počtvrté za posledních pět let dostalo ze dna tabulky?

Není to pouze tento důvod, ale klukům na týmu, klubu i městě záleží. Všichni chodíme po městě, potkáváme se s lidmi. Vůle něco změnit je tam větší. Ale zase jsem nezkusil jiný tým, takže to nemůžu hodnotit z jiné strany. Ale co takhle zaslechnu, je to výhoda.

O čem jste tehdy na internátě snil?

O NHL už asi ne, věděl jsem, že mi ujel vlak. Každý chce kariéru co nejlepší. Kdybych hrál v Rusku, chtěl bych se posunout do NHL. Když se dívám zpětně, není to bůhvíjaká kariéra, někomu by nestačila. Ale já jsem s ní spokojený.

Ne každý ve Zlíně může říct, že má mistrovský titul.

Samozřejmě, titul a druhé místo o rok dřív je ta hezčí stránka kariéry.

Lidé odjinud mluví o Zlínu a okolí, jako o specifickém prostředí. Rozumíte, co tím myslí?

Tím, že jsem nezažil něco jiného, nemůžu soudit. Když se bavím s kluky, co tady hrají, nebo i s některými soupeři, prý nás nikdo nemá rád. Možná to souvisí i se starším stadionem a okolím. Ale mně se na stadionu hraje dobře, mám rád i diváky, tu atmosféru. Ale kluci říkají, že snad jedině u nás je na ledě cítit slivovice. (směje se) Nevím, jestli je jí už zimák tak načichlý. Já už to tak ani nevnímám. Tým je i specifický v tom, že se často tolik neobměňuje.

Po rekonstrukci stadionu si budete zvykat na nový, co?

Doufám, že zimák bude opravený. Lidé si to zaslouží a užijí si trochu komfortu.

Nechtěl jste jít někdy vyměnit prostředí, vzduch, lidi?

Určitě je v sezoně období, kdy se nedaří a máte toho plné zuby, i tahle myšlenka přijde. Nikdy to nebylo horké, aby se to upeklo. Naopak, když se daří, všechno je hezké a super. Jsem rád, že je to tak, jak to je. Asi to ani nemá cenu řešit.

Už jsou před vámi v počtu zápasu jen tři z jedenácti hráčů, kteří jsou vyvěšení pod stropem zimáku. Když sledujete ceremoniály, kterými klub odměňuje své bývalé ikony, je lákavé se jednou mezi ně dostat?

Nad tím vůbec nepřemýšlím. S některými kluky jsem hrál a jejich kariéry jsou úplně někde jinde. Je hezké tam být. Přál bych to ostatním klukům, kteří odvedli pro Zlín spoustu práce jako Jarda Balaštík nebo Ondra Veselý. V týmu patřili mezi klíčové hráče, celou kariéru měli vyváženou a dobrou. V tom se s nimi nemůžu srovnávat. Kluci měli lepší kariéry. Maximálně se s nimi můžu srovnávat jen v počtu odehraných zápasů.

Mezi nejlepších deset hráčů zlínské historie jste se dostal, jak počtem zápasů, tak i vstřelenými góly. Co je cennější?

Zápasů je fakt hodně, ale gólů jsem moc nedal. Každopádně když jsem se to dozvěděl, potěšily mě obě statistiky. Lhal bych, kdybych tvrdil něco jiného.

Je vám čtyřiatřicet, chcete už kariéru skončit ve Zlíně, nebo ještě pokukujete po nějakém zahraničním angažmá?

Doufám, že ještě nějakou dobu ve Zlíně vydržím, byť to nezáleží jen na mě. Byl bych šťastný, kdybych končil ve Zlíně. Mám rád hory, takže bych se na stará kolena nebránil nějaké alpské lize a podobně.

Takže ještě jednou zvednout nad hlavu pohár?

To by bylo z říše snů. Samozřejmě bych byl šťastný, kdyby se to podařilo.

V souvislosti s věkem jste kdysi říkal, že vás neúspěchy štvou čím dál víc. Jak jste tedy prožíval začátek letošní sezony, kdy to nešlo týmu a i vy jste se trápil?

Popravdě, moc jsem toho nenaspal. Až jsem byl sám na sebe naštvaný, že jsem si to bral tak moc, tahal jsem hokej domů. Jsem už taková povaha. Svazovalo mě to, že jsem chtěl tolik týmu pomoct a nepomáhal jsem. Nedařilo se nám, nešlo jen o mě, protože hokej je týmový sport, ale po loňské vydařené sezoně jsem si neúspěchy dost bral. Čekal jsem to lepší. Prožíval jsem to dost a už bych nechtěl zažít začátky, kdy se nám nedaří. Na druhou stranu až se začne vyhrávat, člověk si uvědomí, že hokej je stejně jako v životě nahoru a dolů.

Navenek to vypadá, že vás zvedla změna trenérů. Jak to vnímáte s odstupem času?

Nikdy není dobré, když se něco v týmu mění. Když se změní trenér, většinou znamená, že selhal i tým. Je to obrázek týmu. Pan Svoboda nás znal, věděl, do čeho jde a pod ním se nám začalo výsledkově dařit.

Dýchá se vám už lépe než někdy v říjnu. Nebyla ale v posledních zápasech pohoda až příliš velká, když Jan Dufek po porážce 2:3 v Pardubicích říkal, že soupeř do toho šel po hlavě víc, než vy?

Určitě. Přišlo klasické uspokojení, které by nemělo nastat. Bohužel nastalo. Pardubice hrály výborně, byl to zápas jako v play-off. Byli jsme zaskočení. Samozřejmě je naše chyba, že jsme nebyli připravení, že jim šlo o bytí a nebytí v extralize. Tým se jim hodně změnil, přišli jim kluci, kteří krizí nebyli tolik poznamenaní.

V zápase jste dostal i osobní desetiminutový trest. Bylo to za reakci, kdy jste reklamoval krosček do tváře od Kousala?

Tam toho bylo víc. Vysekl mi hokejku, dostal jsem loktem do hlavy a nakonec mi dal krosčekem do tváře. Jsem vznětlivá povaha, takže jsem to neunesl. Ode mě to bylo špatně. Na druhou stranu rozhodčí ani nepískl, když jsem měl rozraženou bradu, přitom na to koukal ze čtyř metrů. Moje chyba, měl bych sklopit uši a odjet na střídačku. Není dobře, co jsem udělal vůči týmu a zápasu.

Podle počtu zápasů ve zlínském dresu

1. Petr Leška 1080

2. Martin Hamrlík 968

3. Miroslav Okál 824

4. Jaroslav Balaštík 775

5. Pavel Kubiš 775

6. Petr Čajánek 770

7. Ondřej Veselý 679

8. Jiří Marušák 632

Podle počtu gólů ve zlínském dresu

1. Jaroslav Balaštík 296

2. Petr Leška ml. 263

3. Miroslav Okál 218

4. Petr Čajánek 210

5. Rostislav Vlach 158

6. Martin Hamrlík 149

7. Ondřej Veselý 136

8. Pavel Kubiš 125