„Doufám však, že na další si počkám o něco kratší dobu. Nejlépe do příští sezony,“ přeje si zlínský rodák, který v obsáhlém rozhovoru pro Deník vypovídá o zranění během play-off, odchodu z Baťova města a následném setrvání na Slovensku nebo o tom, jak to má ke svému Zlínu. Vrátil by se? A v čem tkví kouzlo Antonína Stavjani?

Domluvit rozhovor s Liborem Kašíkem po mistrovských oslavách? V záplavě mediálních povinností, setkání s fanoušky i nekonečném podepisování to není vůbec snadné. „Trvalo to šest hodin, což nezažijete ani v české extralize. Už se mi třepala ruka,“ culí se brankář, jenž v play-off odchytal 10 zápasů s úspěšností 95,62 % procent zásahů.

Libore, na kontě máte druhý mistrovský titul. Už jste si to pořádně uvědomil?
Už jsem to nějak vstřebal. V Nitře jsme si to s fanoušky, spoluhráči i vedením neskutečně užili. Dlouho na to budu vzpomínat.

Jak dlouho trvaly oslavy?
Během oslav jsem měl pauzu, končily však včera (středa), celkově trvaly zhruba týden. Měli jsme nabitý program, celé město zde žije hokejem. Snaží se, aby se dostalo na každého, aby všichni měli podpis, fotku, byli u poháru. Zakládají si na tom, což je důležité.

Slavili tak dlouho i vaši spoluhráči?
Záleží, jak je kdo nachystaný, jak se udržuje, jak je starý. (úsměv) Osobně jsem si to ale chtěl užít. Na finále jsem čekal deset let, další titul klidně můžu slavit příští rok, nebo taky už nikdy. Musíte si toho vážit.

Antonín Stavjaňa podruhé dovedl Nitru ke slovenskému titulu. Ilustrační foto.
Šampioni na Slovensku! Stavjaňa s Kašíkem dotáhli Nitru k titulu

Prvního titulu jste si tolik nevážil?
Vážil jsem si ho mnohem více, přál jsem si to už jako dítě. Získal jsem ho v domácím klubu, v místech, kde jsem vyrůstal. Byl to vážně neuvěřitelný pocit, byl jsem z něj úplně nadšený. Myslel jsem si, že to bude pokračovat. Už od dorostu, juniorky jsem moc neprohrával, stejné to bylo s Olmikem. Se Zlínem jsme potom hráli finále, měli jsme obrovskou sílu, chuť a podporu diváků. Změnila se však spousta věcí.

Jaké například?
Končili skvělí hráči Martin Hamrlík, Péťa Leška, Péťa Čajánek, Jarda Balaštík nebo Ondra Veselý. Na české extraligové poměry byli odskočení. Nebylo jednoduché je pak nahradit. Když už se to podařilo, tak kluci třeba po roce odešli. Co se týče peněz, tak klub nebyl konkurenceschopný. Teď se to trošku mění, je tu však špatně nastavená baráž.

K českému hokeji se ještě dostaneme. Pojďme už k vašemu titulu v Nitře. V základní části jste skončili osmí, museli jste jít do předkola. Věřil jste v té době, že byste mohli získat titul?
Ve slovenské extralize je to trošku jiné, skládá se to z legionářů, výběr nebyl úplně ideální. Začali jsme velice špatně, hráli jsme hurá hokej, někteří kluci z kanadských juniorek se chtěli ukázat a nedodržovali taktiku, což je pak složité. I pro gólmany. V průběhu sezony navíc odešli kvalitní hráči, včetně Stephena Harpera do Sparty.

Nakonec si vše sedlo.
Průběh sezony nám paradoxně pomohl, dobře jsme věděli, co už nemůžeme opakovat. V play-off jsme poté hráli, jak hráli. Navíc jsme měli obrovskou ofenzivní sílu, u které byli hráči jako Bůček, Jackson, Gates, Gil nebo Bajtek. Na slovenské poměry to byla neskutečná síla, stačí se podívat na statistiky, kolik jsme dali gólů. Dozadu jsme začali bránit srdcem.

Porazili jste tři nejlepší týmy základní části. Je triumf o to cennější?
Nejsilnější byl ve čtvrtfinále Poprad, další série byly o něco lehčí. Kluci si věřili, věděli, co mají dělat. Liga je ale hodně vyrovnaná. Postupně jsme se hrabali nahoru, pak jsme začali něco vymýšlet, nedodržovali jsme, co trenér chtěl a šli jsme znovu o něco níže. Nebylo to tak, že bychom se na osmé místo dostali na poslední chvíli. Zpětně to byla nejlepší facka, jaká mohla přijít.

Dlouholetý funkcionář a někdejší obránce Miroslav Michalovský (vlevo). „Atmosféra byla mizerná, pak se to přenáší na všechny. Naštěstí přestaly nenávistné výlevy některých „fanoušků“. Hráči mají daleko větší klid."
Bývalý GM Beranů Michalovský o vzestupu i konci opor: Neměli takovou motivaci

V play-off jste odchytal deset zápasů, méně než polovinu. Jaká byla vaše pozice v průběhu vyřazovacích bojů?
Na play-off jsme věděli, jak to budeme mít. Před semifinále jsem si na tréninku bohužel zlomil prst – spoluhráči jsem to sice lapil, nemohl jsem však pak chytat, rozdrtil jsem si koneček prstu. Domluvili jsme se, že budu na střídačce, věděli jsme však, že to nepůjde. Soupeř netušil, jestli se něco děje, nebo neděje, vypadalo to, že to dobře točíme. V průběhu třetího zápasu jsem musel naskočit, hokejku však nešlo udržet. Dělal jsem vše, abych si prst dal do pořádku, aby sraženina odešla. Nakonec jsem nechytal tři týdny, přestalo mě to bolet den před finále. Kluci mi pak pomohli, v dalších zápasech jsem jim to vrátil.

Architektem úspěchu se stejně jako před osmi lety stal váš trenér a zlínský rodák Antonín Stavjaňa. V čem podle vás tkví jeho kouzlo?
Podle mě je to výběrem hráčů. Co jsem pochopil, mohl mluvit do toho, aby si v průběhu sezony vybíral hráče. Koneckonců si v loňské sezoně dotáhl i mě, s ostatními kluky jsme to pak zvedli. V tom je jeho největší síla. Když si někoho vyberete a sedí vám do konceptu, do vaší hry, tak je to nejlepší, co může být. Horší je, když hráče třeba vybírá jen sportovní manažer.

Berou trenéra Stavjaňu v Nitře za modlu?
Myslím si, že ano, Nitru vytáhl z nuly na sto, dvakrát s ní získal titul. V centru města je corgoň. Už jsem viděl předělávky z photoshopu, jak místo něj má hlavu právě Tonda Stavjaňa. (úsměv)

Jak je tato trofej, druhá v historii klubu, pro Nitru cenná?
Obrovsky. Když to řeknu neskromně, bez debat máme nejlepší fanoušky v lize. Sice zde není extra velký stadion, pořád je však plno, je v něm skvělá atmosféra. Ve slovenské extralize to přitom není na denním pořádku. Hodně si toho vážím, lidé si to dost užívají. Když jsem přišel, byli jsme na posledním místě, teď jsme vybojovali titul, k tomu máme medaili z Continental Cupu. Jsem za to strašně rád.

Jak fanoušci prožívali titul?
Oslavy proběhly na Amfiteateru. Přišlo šest sedm tisíc lidí, bylo jich vážně hodně, s pohárem jsme si to všichni užili, proběhlo to neskutečně. Další den jsme měli podpisovou akci – stopoval jsem si to, trvala šest hodin v kuse, což nezažijete ani v české extralize. Bylo to náročné, už se mi třepala ruka. (se smíchem) Na všechny stejně řada nepřišla, lidé byli zklamaní, což mě mrzí, měli jsme však další program. Hodně si toho ovšem vážíme, je neuvěřitelné, jaký tam byl pozitivní vibe. Když se mě jedna paní učitelka ptala, proč sportovci vydělávají tolik peněz, nevěděl jsem odpověď. Teď už to už vím. Máme kulturu, divadlo, kino, sport. Jsme tady od toho, abychom lidi bavili, potřebují odreagovat. Toto je ještě více než titul, pro mě je to zpětná vazba.

Libor Kašík.
Řez u Beranů: Kašík součástí měsíčního trejdu, končí Illéš a Bukač

Dají se tyto oslavy porovnat s těmi zlínskými v sezoně 2013/2014?
Před deseti lety jsem byl ještě mladý kluk, bylo to něco nového. Na náměstí přišlo strašně moc lidí, hodně jsem si to užil. Na Slovensku však teď bylo asi ještě trojnásobně více fanoušků než tehdy. Jde vidět, jak hokej žerou.

Ze Zlína jste odešel na konci prosince 2022. Jak se vše z vašeho pohledu událo?
Když přišel Robert Hamrla (tehdy nový GM – pozn. Red) tak chtěl vyházet všechny do jednoho. (se smíchem) Potřeboval to oživit, omladit, asi tlačil, abychom se vyměnili. (do Zlína přišel na měsíční hostování David Honzík – pozn. red.) Pak se s nabídkou ozval pan Stavjaňa. Ve smlouvě jsem měl no-trade, bez mého svolení by k tomu nemohlo dojít. Domluvili se, pro všechny to bylo správné.

Na Slovensku jste nakonec zůstal, měsíční hostování se změnilo v trvalý odchod…
Už po pár zápasech do mě v Nitře rýpali, ať zůstanu. I když jsme začali vyhrávat, tak do poslední chvíle jsem si dával na čas, na rovinu jsem podruhé za sebou nechtěl sestoupit. Věděl jsem, že po vítězstvích znovu můžeme začít prohrávat, vždy je to ošemetné. Nakonec jsem si řekl, proč ne. Když jsem poprvé odjížděl ze Zlína, tak jsem nepočítal, že v Nitře zůstanu. V hokeji však nikdy nevíte, co může nastat. Změna byla příjemná.

Sledujete stále Berany?
Neměl jsem moc času přijít osobně. Když už jsem se tam dostal, tak v první třetině dostali čtyři góly, tak jsem si říkal, jestli nepřináším smůlu. (úsměv) Sleduji to však na dálku.

Jak vidíte jejich budoucnost?
Trošku jsem skeptický, formát baráže je podle mě špatně nastavený. Fanoušci z extraligy budou říkat, že brečíme, snažím se však na to dívat nestranně. Myslím si, že by se měl udělat jiný systém, pro prvoligové týmy by to bylo lepší, atraktivnější. Nedovedu si představit, že bychom po titulu v Nitře třeba hráli s Třincem, který by byl 40 dnů odpočinutý. Je to zařízené nešťastně.

Patrik Urbanec se vrací do hokejového Zlína.
Návrat odchovance! Berani představili první posilu

Dovedete si představit, že byste se do Zlína ještě vrátil?
Kdysi jsem řekl, že bych nikdy nešel do Brna. Stejně jsem tam poté šel. (úsměv) Do Zlína bych si moc přál vrátit, zároveň bych však chtěl být platný a užitečný. Momentálně to nedává smysl mně, ani Zlínu. Pro obě strany to musí být výhodné na sto procent.

Máte za sebou úspěšné play-off. Vnímal jste zájem od jiných týmů? Třeba z české extraligy?
Česká extraliga je specifická – podepíšete někdy v prosinci, lednu, pak se to dá do šuplíku. Mezi gólmany je úplný přetlak, nikdo nechce do KHL, je to vytlačené do dalších zemí Evropy, pak je z toho pyramida. Celkově nějaké nabídky byly, je toho ale méně.

Jak tedy vypadá vaše hokejová budoucnost?
V Nitře mám ještě smlouvu na rok, pak se uvidí. Stoprocentní není nikdy nic, třeba mě vymění nebo odněkud dostanu raketu. Na devadesát procent ale zůstávám v klubu, s odchodem nepočítám. Jsem zde šťastný.