Černá defenzivní práce k někdejšímu hokejovému útočníkovi Gottwaldova Lubomíru Koutnému patřila. „Soupeři mi pak říkali, že se mnou byla nuda," usmíval se za měsíc 71letý Koutný, který v dresu Gottwaldova odehrál čtyři prvoligové sezony 1966 až 1970.

Jak jste si tenkrát vyhověli?

Perfektně. Napadal jsem v útočné třetině a prakticky vše oblítal vepředu. Každá přihrávka musela být přesná a bylo potřeba to pak dobře zpracovat. Jinak tě praštili hokejkou a řekli, že s tebou nebudou hrát. Já jsem puky rozdával rychle a to se jim líbilo. Bavor puk zase zavedl, udržel a vrátil zpátky. Dařilo se nám. Pak mě potěšilo, když jsem slyšel Kladeňáky: „Bacha, bacha na Koutného."

Jednu dobu, v roce 1967, jste byli dokonce nejproduktivnější trojkou v nejvyšší soutěži…

Je to možné. Jak ten Bavor dával spousty gólů, tak ho vytáhli do národního.

První gól jste dal v Bratislavě (2:2) legendárnímu Dzurrilovi. Je pro vás o to cennější?

Byl to skvělý pocit, teď můžu jen vzpomínat. Ale tehdy jsem to tak nebral. Chtěl jsem, ať vyhrává mančaft. Nehrál jsem na sebe.

Tenkrát v Bratislavě jste hrál i proti Golonkovi s Nedomanským. Vzhlíželi jste k nim?

Neměl jsem k nim žádný velký respekt. Proti Nedomanskému jsem hrál už za žáky a za dorost. Ale už potom v 17 letech byl ve Slovanu, odešel brzo. Byl o rok starší, byl šlejfíř a měl dlouhé ruce. Kličkoval, střílel. Svou střelou každého odrovnal. Ani z Golonky jsme neměli strach. Chodil na mě s hokejkou, já proti němu se slovy: „Jožo, já se nebojím." Byli to gauneři, kteří strašili a snažili se nás píchat hokejkami do slabin a rozhodčí dělali, že nic nevidí. Měli pravidlo: Hrajete venku, tak poslouchejte a nechte jim vítězství."

Hráli jste i proti Brnu, Kladnu nebo Jihlavě. S kým to bylo tehdy nejvyhrocenější?

Byly to především perfektní mančafty. Ale Rudá hvězda už v té době ustupovala. Mistry byla všechny čtyři roky Jihlava. Proti nim jsme museli důsledně bránit. Nebylo to od nás nejslavnější, našich výher moc nebylo. Každým rokem jsme se nějak zachránili, ale prakticky kdo postoupil, ten pak sestoupil dole, ať to byl Chomutov, Vítkovice. Každého nováčka, který přišel, jsme dostali pod sebe.

Zcela určitě máte také ze svých začátků spoustu zážitků…

To si pište. Když jsem začínal, trénovali jsme s Jiskrou Gottwaldov ve Zlíně na Podvesné, kde bylo tehdy přírodní kluziště s mantinely udělanými ze sněhu. Za žáky jsme moc zápasů nehráli, trénoval nás bývalý hráč Hrbáček. Hráli jsme především se Zbrojovkou Brno a Hodonínem.

Když se v roce 1963 zimní stadion otevřel, trénovali jsme na novém. Začínali jsme už v šest ráno, jezdil jsem v pět hodin trolejbusem. Byli jsme nedočkaví, nedovolili jsme si přijít pozdě. Když byly velké zimy a moc sněhu, tak jsme jej museli ještě před tréninkem uklízet. Tehdy byly ještě dřevěné kabiny za stadionem, ve kterých jsme se museli převlékat i při minus dvaceti. Následně se stěhovaly nahoru na Ovčírnu, kde teče potok.

Když po nás kolem osmé chodily trénovat krasobruslařky, tak jsme kolikrát stihli od šesti odhrnout jen sníh z povrchu a ani jsme si pořádně nezatrénovali. Dokonce si pamatuji, že jsem jedné z krasobruslařek, dceři mé učitelky, říkal: „ Ne, my ještě nepůjdeme, budeme tady chvíli hrát." Ona se na mě podívala a dala mi takovou „po čuni".

Jaký byl váš přechod z dorostu do A týmu?

Když jsme hráli třetím rokem za dorost, už jsme byli tak zdatní, že starší chlapi, kteří už nebyli tolik při síle a v kondici, šli po nás. Občas nás praštili hokejkou. Přestup do chlapů nebyl tak tvrdý. Bylo nás pět dorostenců, prakticky nás počítali do kádru první ligy, kterou jsem si ale poprvé zahrál až po návratu z vojny v Trenčíně, respektive v Hodoníně. Tam nás poslali, když jsme se nechytli na Slovensku.

Vybavujete si svůj první zápas v nejvyšší soutěži proti Pardubicím (1:3) v září 1966?

Pamatuji si. Tehdy jsem poprvé hrál s Bavorem a Heimem. Já jsem měl za úkol hlídat Kokše, který hrál centra. Byl to reprezentant, a tak jsem tam s ním pořád jezdil. Dal jsem tam první přihrávku a dostal první bod. Po zápase, když mi Kokš podával ruku, tak říkal: „To byla nuda, to si nikdo nezahraje, když hraješ osobní obranu."

Jenže vy jste v roce 1970 odešel do Kopřivnice. Proč?

Protože z vojny se vrátili Vodák a další. Já chtěl od klubu byt, protože se mi v září narodila dcera. Řekl jsem jim, že kdy na mě nemají čas, budu jednat s jinými oddíly. Odpověděli mi stylem: „Dělej, jak chceš, nakonec dopadneš, jak my budeme chtít." Nakonec mě i přes odpor uvolnili. Ne do Vítkovic ani Karviné, ale jen do Kopřivnice. Nějakou dobu jsem brečel jak želva, kam jsem to šel. Nicméně jsme byli úspěšní. Hráli jsme kolem šesté příčky až špici druhé ligy. Když tam pak hrál před vánočními svátky Gottwaldov, tak jsme s nimi hráli remízu. I víckrát jsme Zlín potrápili.

Odchod z Gottwaldova vás tolik zasáhl?

Obrečel jsem to, protože jsem si říkal, že jsem spadl. Ale nakonec jsem toho rozhodnutí nelitoval. Nečekal jsem, že tam vydržím deset let. Bylo to tam perfektní. Hrála se tam druhá nejvyšší soutěž, takže jsme si taky zahráli.

V Kopřivnici jste hrával i s někdejším reprezentačním trenérem Aloisem Hadamczikem. Jaký byl?

Byl hodně ctižádostivý. Když jsem mu nahrál, už jsem to málokdy dostal zpět. Žádné mistráky s námi ale nehrál. Jen za mnou jednou přišel a povídá mi: Řekni trenérovi, ať mě s tebou nechá, mně se s tebou hraje dobře. Přišel na pár společných srazů. Byli jsme kamarádi.

V pětatřiceti jste s hokejem skončil. Nechtěl jste vydržet déle?

Chtěl jsem hrát dál, ale bohužel tam přišlo zranění. V pětatřiceti letech to ale na tu dobu brzo nebylo. Tehdy jsme ještě žádné rehabilitace neměli. Měli jsme ve Zlíně masérku, a když byl třetí v pořadí, už se mu nechtělo čekat. Šel raději na pivo nebo domů za rodinou. Tehdy si mysleli, že když nám dají na trénincích tak zabrat, že pak budeme chodit ze schodů pozpátku, kvůli natrženým svalům, tak že budeme lepší. „Když to nebolí, tak to pak není trénink," říkali.

Čemu jste se věnoval po skončení kariéry?

Měl jsem potíže s páteří, musel jsem na operaci. Byl jsem sešroubovaný. Vypadalo to mizerně, ale chtělo to čas.

V Gottwaldově jste zažil i Vladimíra Kobranova. Jaký to byl trenér a člověk?

Byl výborný. Snažil se dávat příležitost i nám mladším…

Legendární je situace, kdy jste s flaškami od piva jezdili po stole a on vám ukazoval, kde má kdo stát…

To nedělal před celým mančaftem, spíš v užší skupince. Ale ano, s těmi pivy se to tak dělalo. Pak se nám zamíchaly a hledali jsme si ta svoje. (směje se)

Tenkrát jste jezdívali pravidelně do zahraničí, objezdili jste Itálii, Švédsko, Švýcarsko, Francii, Jak jste zvládali, když jste se dostali do jiného světa?

Bylo to úžasné zjištění. Tyhle informace tady vůbec nebyly. Co jsme tam zjistili, jak se tam žije, tak to byla pravda. Ta životní úroveň ve Švédsku byla neuvěřitelná. Ty ceny, za jaké jsme si tam tehdy nakoupili suvenýry, byly také výhodné. Za pár šupů jsme domů vozili krásné dárky. Já byl svobodný, tak jsem si kupoval věci hlavně na sebe. Do práce jsme kupovali třeba dvě stě cigaret, i když já jsem nekouřil.

Když jste zmínil cigarety, o sportovcích se říká, že občas pořádají bujaré večírky a pijí alkohol a kouří. Jak jste to měli vy?

My jsme měli jasnou zásadu, že před zápasem dva až tři dny ani ťuk. Po zápase jsme šli všichni na večeři a na hotelu Moskva byla nachystaná akce. Kolikrát tam spaly i mančafty z Pardubic a Čech. Tak jsme tam s nimi několikrát nad skleničkou nečeho ostřejšího povykládali.

Vy jste to asi nepřeháněl, co?

Ne, vůbec. Já jsem byl vděčný, že můžu hrát, já to jen polechtal a pak tři dny ani ťuk.

V první lize jste odehrál 99 zápasů, napočítali vám 14 gólů, 7 asistencí a celkem 21 bodů…

To je mizerie. Tehdy se to nějak moc nezaznamenávalo, měl jsem jich určitě více. Nahrával jsem daleko víc, ale to už je jedno.

Na ledě jste potkal spoustu legend. Kterého setkání si vážíte nejvíce a koho jste tenkrát obdivoval?

Obdivoval jsem všechny hráče z národního týmu. Kladeňák Jarda Jiřík, měl namířeno do Rudé hvězdy, ale neměl schválený přestup. Už se nechtěl vracet do mateřského oddílu, tak trénoval s námi ve Zlíně a dával neuvěřitelné rány. Naše chrániče byly ještě takové papíráky, takže jsme měli i strach být na ledě, když střílel. (smích)

V Kopřivnici vám prošli rukama Bonk, Varaďa, ale i Adamský. Rodí se vám tam hokejoví buldoci?

Vyrostli v menším městě a dostali víc příležitostí. Byli urostlí a ve svém věku vždy hráli se staršími hráči. S nimi se otřískali. Byli o rok mladší, Radek Bonk dokonce o dva. Jako šesťák hrál za osmáky. Bylo na něm vidět, že má velkou budoucnost před sebou. Hráli jsme tady první dorosteneckou ligu třeba proti Leškovi, jehož trénoval Jirka Králík. Martin Adamský stejně jako Libor Pivko u mě už nebyl.

Mistři světa očima Lubomíra Koutného

RADEK BONK

„Vedoucího týmu mi dělal jeho otec. Když se mu něco nelíbilo, nedělalo mu problém mu jednu uvalit po obličeji. Byl vycepovaný. Už v žákovském věku hrál za Opavu, odkud si ho v dorostu stáhl Zlín. Na školu se vykašlal a Zlín si ho už za pořádné prachy prodal do Ameriky."

VÁCLAV VARAĎA

„Vašek byl svéráz. Do všeho vletěl po hlavě. V mém týmu patřil mezi bažanty, byl o dva tři roky mladší. Spolu s ním jsem měl v týmu i současné rozhodčí Víta Ledelera a Rendu Hradila. Ti tři hráli společně v jedné lajně. Zbytek týmu už skončil."

MARIAN KACÍŘ

„Tichý, neprůbojný. Byl to hodný kluk."