„Asi mě hokej víc bavil, z fotbalu jsem odcházel s brekem,“ vybavil si v rozhovoru pro Deník své krušné začátky 19letý Sebera, který to kromě hokejky a míče zkoušel i s tenisovou raketou.

„Rodiče mi dali volnost. Co jsem si chtěl zkusit, to jsem si s kamarádem z dětství šel zahrát. Jenže z každého fotbalového tréninku jsem prý zdrhl. Starší kluci mi něco říkali a já jsem to asi neunesl, a s brekem jsem doběhl domů,“ popisoval Sebera své začátky.

„Někteří kluci stojí na bruslích od čtyř let, já jsem s ním začal později, asi v první třídě. Ale bavilo mě to, procházel jsem kategoriemi a najednou jsem byl v dorostu,“ je rád za svou volbu Sebera, který vyrůstal ve zlínské místní části Letná, jen kousek od zimního stadionu.

S tátou si povídal ve Fryštáku u zábradlí

Když ještě nebyl na světě, jeho otec ve Zlíně dělal parťáka Danielu Zítkovi, nebo Otakaru Novákovi. Za spoluhráče měl Zdeňka Grygeru, Davida Hubáčka, či Romana Dobeše. Chytal i za Kunovice či Slušovice, následně dlouho poté ještě na výkonnostní úrovni v Provodově, odkud v roce 2006 přestoupil do Fryštáku.

„Provodov si ještě moc nepamatuji, ale ve Fryštáku jsem prakticky strávil dětství. Bral mě sebou, když hrával. Seděl jsem na zábradlí za brankou, kde chytal. Povídali jsme si, když byl balon na druhé půlce. Tohle si pamatuji moc dobře,“ rozesmál se Sebera, který dnes příležitostně kope za Kostelec. Tam, kde táta začínal s fotbalem. „To nám pěkně vyšlo. Dnes mě baví. Nevím, jaký jsem měl problém,“ směje se.

Zatímco fotbal je jen doplněk v rámci letní přípravy a zábava, na ledě to chce někam dotáhnout.

Nejbližší cíl? Říct si o stabilní místo v extraligovém kádru.

„Nějaká šance je. Zároveň když vidím starší kluky, nejsem na tom dobře silově. Stojím nohama na zemi, ale o místo chci bojovat. Nepřemýšlím nad tím, že chci hned do áčka, nebo jsem předem smířený s první ligou. Chci bojovat a uvidím, jak to dopadne,“ poznamenal Sebera.

Najednou chytá za stejnou kliku kabiny jako už stabilní extraligoví borci Libor Kašík, Antonín Honejsek, či Zdeněk Okál. Téměř čtyřicátníci Tomáš Žižka s Davidem Noskem by mu mohli dělat dalšího tátu.

„Jsou úplně v pohodě, pomáhají nám. Ze začátku přípravy jsme se s nimi ani nijak nestýkali, byli jsme rozdělení do skupin. Nebyli jsme ani v kontaktu, ani kabinu jsme neměli přístupnou. Nyní už trénujeme společně. Je legrace, takže paráda,“ pochvaluje si Sebera přístup starších, kteří mu ulehčili přechod do seniorské kategorie.

„Byli jsme ze všeho vystresovaní, je to pro nás něco nového. Už od začátku byli kluci v pohodě, takže z nás nervozita opadla. Cítím se jako součást týmu,“ hlásí spokojeně Sebera, jehož agentem není nikdo jiný než někdejší trojnásobný nejlepší střelec extraligy a dvojnásobný mistr se Zlínem Jaroslav Balaštík.

Ten prý hodil řeč s Martinem Hamrlíkem, asistentem trenéra Svobody a Sebera byl mezi kandidáty, kteří se zapojí do letní přípravy s áčkem.

„Nakonec mi to oznámil pan Balaštík. Ozval se mi i trenér Svoboda, ať přijdu za ním. Byl jsem strašně rád, nečekal jsem to, že to přijde. Příjemné překvapení,“ přiznává Sebera, který v áčku bojuje o flek se svými vrstevníky a spoluhráči s juniorky Vojtěchem Dobiášem a Jiřím Suhradou.

„Je mezi námi zdravá konkurence. Všichni tři jsme dobří kamarádi. Sešlo se to tak, že jsme navzájem i konkurenti o místo, ale vůbec to tak nebereme. Podporujeme se, makáme a uvidíme. Cítit to mezi námi vůbec není,“ dušuje se Sebera.

Mužský hokej? Prakticky jiný sport

V uplynulé sezoně si už vyzkoušel seniorský hokej, do dvou zápasů naskočil v dresu druholigového Hodonína.

„Bylo to úplně něco jiného. Nikdy dřív jsem mezi seniory nehrál, byl jsem na to zvědavý, i když to byla třetí nejvyšší soutěž. Byl to prakticky jiný sport oproti juniorce. Byly znát zkušenosti starších hráčů, kteří už hokej hrají víc hlavou. V juniorce všichni lítají všude. Juniorka je sice o něco rychlejší, ale chlapi se nikam zbytečně neženou,“ má srovnání Sebera, jenž je se svou výškou 178 centimetrů spíš technickým a tvořivým typem hráče.

„Ani bych nemohl být drtič, to by mně tam každý přizabil. I když nejsem velkého vzrůstu, snažím se být nepříjemný. Nebojím se hrát do těla i proti větším. Chci jít do všeho naplno,“ hlásí odhodlaně.

Že by snad rostl ve Zlíně po Petru Leškovi a Petru Holíkovi další hráč, který se umí s pukem pomazlit?

„Takhle to nechci říkat. Petr Leška je zlínská legenda. A pamatuji si i Petra Holíka, který už v osmnácti hrál extraligu. Bylo na nich vidět, že mají výjimečný talent, techniku, přehled. S nimi se vůbec nechci srovnávat,“ odmítá Sebera, jehož hokejovými vzory jsou Ovečkin s McDavidem.

„Conora obdivuji, v jakém rychlosti hraje. Přijde mi, že je z jiného světa. Ovečkina jsem obdivoval jako malý kluk, když jsem ve svých začátcích sledoval NHL,“ vysvětluje Sebera.

Bod na zápas v juniorce nic neznamená

Největším dosavadním hokejovým zážitkem je suverénně zisk mistrovského titulu. Zatímco v roce 2004 mu byly tři roky, z druhého triumfu o deset let později už vzpomínky má uchované.

„Táta měl permanentku na místo nad domácí střídačkou, dodnes si pamatuji euforii na celém zimáku, jak jsme získali titul. Všichni vyskočili, to bylo parádní, to si hned vybavím,“ vypálil bez váhání Sebera, který si v uplynulém ročníku nejvyšší juniorské soutěže připsal ve 32 zápasech 30 kanadských bodů za 13 gólů a 17 asistencí a byl třetí nejproduktivnější hráč Zlína, celkově třiadvacátý.

Jenže s nevalnou kvalitou nelze statistiky brát příliš vážně.

„Určitě to vím, proto se snažím makat. Uspokojovat se nemám čím. Mít bod na zápas v této soutěži nic neznamená. Vím, že to tam má víc kluků. I když Vojta Dobiáš byl od nás hodně vzdálený (51 bodů), to je zase něco jiného. Nemám ani být s čím spokojený, pořád je co zlepšovat,“ ví Sebera.

Předposlední? Nefungovali jsme jako tým

Navíc ani předposlední místo v soutěži není zrovna to, čím by se mohli junioři z Baťova města chlubit. Seberův spoluhráč Dobiáš dokonce pro server hokej.cz prohlásil, že některým hráčům bylo umístění lhostejné a někteří chodili jen kvůli rodičům.

„Já nejsem přesvědčený, že by to kluci hráli jen kvůli rodičům. Ale je fakt, že někteří kluci v juniorce cítí a vědí, že se hokejem nebudou živit a nebudou pokračovat dál. Viděl jsem, že do toho nedávali všechno, byli rezignovaní a odevzdaní. Na tréninky se jim moc nechtělo. Nechci říct, že to tak měl každý, ale bylo to tam cítit. Nerad bych to víc hodnotil, přesto víme, že sezona od nás nebyla dobrá. Nefungovali jsme ani jako tým,“ přiznal Sebera.