„Jenže to mi nevyšlo. Ale na Korsice jsem byl třináct dnů. Je to hornaté území, takže to byla nádhera. Přesto jsem se nevyhnul kolizi," povídal 34letý forvard beranů Marek Melenovský.

Co se stalo?

Vyboural jsem se svou vinou, ale přežil jsem to. Jel jsem rovinu a měl hlavu dole. Zúžila se mi ze dvou pruhů do jednoho silnice a měl jsem tam před sebou najednou chodník, na který nebyl žádný nájezd. Nestačil jsem zvednout hlavu a napálil jsem to do něj. Šel jsem přes řídítka. Odřel a vyválel jsem se, ale přežil jsem to já i kolo. A do nemocnice jsem nemusel.

(Kolem s úsměvem prochází Tomáš Fořt, jeho cyklistický parťák – pozn. aut.).

Spolu jste tam nebyli?

Ne. Ale jeho táta jezdil. Vždyť to byl Radovan Fořt, který ještě za komunistů byl v cyklistice špička. S Tomášem jsme byli na Hostýně, ale dostal na prdel. Táta by z něj asi radost neměl. (Úsměv.) Dostal dvě minuty. Vytáhl jsem si ho přes Tesák, kde jsem si ho unavil. Sjeli jsme dolů do Bystřice a do kopce na Hostýn jsem za to vzal.

Proč jste se nakonec nedostal na Tour de France?

Vyjel jsem později, než jsem měl naplánované. Stavoval jsem se na Hluboké pro manželku. Dovolenou jsem měl ale naplánovanou o týden později, takže mi to termínově nesedělo.

Takže jste se opět nedostal na slavnou etapu Alpes D'Huez?

Ta se letos nejela, ale Col du Tourmalet, kde to vyhrál Thomas Voeckler. To mě ale hodně mrzelo, že jsem ji neviděl. Tam bych se chtěl jednou strašně rád dostat.

Takže příští rok?

Tour de France slaví sté výročí závodu a mají se jet všechny slavné kopce, jako Col du Tourmalet, Alpes D'Huez a Mont ventoux, takže bych se kousnul.

K cyklistice jste se dostal během vašeho prvního angažmá ve Zlíně přes jiného nadšence do kol Davida Noska. Kdo z vás je lepší?

On. Jezdí už déle a více než já. Vloni jsem najel čtyři a půl tisíce kilometrů a on sedm tisíc. Každá tisícovka navíc je moc znát. Když to navíc zajíždí každým rokem. Ale postupně se mu přibližuji.

Letos jste stihl najet kolik kilometrů?

Kolem tří tisíc. A myslím, že to stačí. Ale třeba když pojedu domů na víkend, tak se tam lehce „vyšlehám". Bude to jen takové ladění. Nic drastického.

Jaký je váš největší zážitek s cyklistikou?

Časovka družstev v roce 2009 v Montpellier, kde byl Armstrong a další cyklistická elita. To byla naprostá paráda. Byl jsem tam s rodinou a jim to přišlo dlouhé, protože týmy jezdící po pěti minutách se střídají a trvalo to. Kolem nás vždycky jen proletěli, ale zážitek to byl pěkný. Před nimi jel průvod a házeli upomínkové předměty, takže z toho byly děti docela nadšené.

Na kole jste dosáhl nejvyšší rychlosti 82,5 kilometru v hodině. Troufáte si ještě na víc?

Bylo to na jednom kopci za Luhačovicemi. Věřím tomu, že kdybych jel za autem nebo kdybych z toho kopce šlapal, měl bych ještě víc. Ale za prvé to bylo v provozu, jelikož proti i za mnou jela auta. Už jsem měl docela strach.

Bál jste se na kole i jindy?

Ze sjezdů se bojím, ale mám rád adrenalin. Je to hodně o hubu. Třeba na Korsice jsou úzké silnice v horách, a když to pustíte dolů, tak je malý prostor na manévry. A poblíž jsou i strže dolů. Kdyby to ulítlo, tak jste dole až ve tříkilometrové strži.

Co se vám honí hlavou, když šlapete nějaký velký kopec?

Jde o to, jak se mi kopec jede. Když se mi jede lehce a mám čas nad tím přemýšlet, je to dobrý pocit. Ale když se jede těžce a dře to, jste otrávený a pocit není takový.

Ještě k přípravě. Jako jeden z posledních týmů jste teprve v pondělí vyjeli na led. Tedy až týden po dovolené. Zažil jste to někdy?

Je to poprvé. Ale sezona je dlouhá, takže jeden týden nehraje roli. Vždycky jsem chodil stejně jako ostatní mužstva.

Třeba Jaroslav Balaštík nebo Radim Tesařík si novinku pochvalovali. Prý se prokrví svalstvo a není nástup na led takový zápřah. Můžete to potvrdit?

Ano, je to tak. Člověk se rozhýbá, rozdýchá a přece jen zátěž je trošku jiná a neskočí na led přímo po třítýdenní dovolené. Přece jen se během ní nepřinutíte makat tak jak tady s kluky. Každý si dělá jen sporty, které má rád. Je to dobrá věc.

Co je Alpe d'Huez:

Je to proslulé středisko zimních sportů ve výšce 1850 metrů nad mořem. Nachází se na místě bývalých pastvin v centrální části francouzských Alp, na území obce Huez, v departementu Isère. Alpe d'Huez je známé jako jedna z nejtěžších částí Tour de France. Zatímco trasa závodu se každoročně mění, Alpe d'Huez je cílovým místem jedné z etap téměř každý rok od roku 1976. Poprvé zde byl cíl etapy Tour de France v roce 1952. Tuto etapu vyhrál italský cyklista Fausto Coppi. Stoupání do Alpe d'Huez je dlouhé 13,8 km s průměrným stoupáním 8,1% a s 21 ostrými zatáčkami – vlásenkami nesoucími jména předchozích vítězů etap. Jelikož v roce 2001 přesáhl počet vítězů počet zatáček, byla první zatáčka nazvána po Fausto Coppim i Lance Armstrongovi. V roce 2004 se zde jela časovka jednotlivců do vrchu, kterou sledovalo téměř milion diváků. Armstrong vyhrál tuto etapu za ohlušujícího jásotu a zůstal jen 1 sekundu za oficiálním rekordem trati, který držel Marco Pantani časem 37 minut, 35 sekund. Cíli většinou předchází náročné stoupání na tři další alpské průsmyky, v jediné etapě dlouhé 175 km tak závodníci překonávají celkové převýšení 5180 metrů.

Zdroj: www.wikipedia.cz