Někdejší vynikající zadák Miroslav Michalovský v roce 1991 začal v oddílu pracovat jako správce majetku. Až nedávná revoluční „čistka“ ve vedení klubu jej však sesadila z funkce generálního manažera. „Není to příjemné, ale člověk s tím musí počítat a být na podobnou situaci připravený. Není to tak, že bych měl spáchat sebevraždu,“ tvrdí 56letý zkušený funkcionář.

Ale přece jen jste ve vedení klubu dvacet let a musí to pro vás být jiná situace.

Samozřejmě je to změna. Začínám se ohlížet, jak jsem před dvaceti lety začínal, co se povedlo a co ne. Je to zásah do profesní části života.

Vysvětlilo vám nějak prezidium své rozhodnutí?

Chtějí změnu koncepce. Nijak jsem neodporoval. Sešla se valná hromada majitelů obchodní společnosti. Učinili rozhodnutí, což je jejich svaté právo. Nezbývá nic jiného než ho respektovat.

Kdy jste začal tušit, že by mohlo dojít k personálním změnám?

Až na valné hromadě, která byla svolaná 11. března. Do té doby jsem neměl žádné informace, že by se mělo něco takového stát. Bylo to pro mě překvapení.

Jak moc vám bude manažerská práce chybět?

Na jednu stranu je to i úleva, protože psychický tlak je obrovský. Spousta lidí si to nedokáže ani uvědomit. Přitom se nejedná jen o sportovní část. Ale jde i o ekonomiku a celkový provoz, který má jednatel a generální manažer v jedné osobě zastřešit. Takže se mi spí paradoxně o poznání lépe. (Směje se.)

Nemáte už nabídky odjinud?

Jeden zájem jsem zaznamenal, ale zatím jej stejně neřeším. Jsem Zlíňák, a pokud se nějak rozumně dohodneme a klub uzná za vhodné, že bych mu mohl být nějak prospěšný, tak rád zůstanu.

Zůstal byste u pozice manažera?

Mám obrovské zkušenosti z oblasti získávání reklamních partnerů. V tomhle oboru bych uplatnění mohl najít.

Jak aktivně jste se podílel na jednáních s novou trenérskou dvojicí?

Do poslední chvíle jsem v tom byl zainteresovaný naplno. V úvodu jsem navrhl Rosťu Vlacha jako hlavního trenéra. Projednávali jsme to a nikdo s tím neměl zásadní problém. Akorát na pozici asistenta se nám to zkomplikovalo, jelikož z našich trenérů o ni nikdo nejevil zájem, což nás překvapilo. Rosťa přišel se svým návrhem, že by chtěl pracovat s Josefem Turkem. Ze začátku se mi nezdál, ale když jsem se seznámil s jeho profesní kariérou, tak jsem jej i podpořil.

Můžete prozradit jména, které jste ze zlínských trenérů prosazoval?

Pozici asistenta jsem nabízel trenéra mladších dorostenců Robertu Svobodovi, což si myslím, že by nebyla špatná volba. Ten nabídku ale odmítl. Důvody jsou ale na něm. Nerad bych spekuloval. Je to ale škoda, protože i pro něj to byla nějaká šance postoupit v klubu na lepší pozici. Rozhodnutí musíme respektovat.

Během vašeho působení klub dosáhl největších úspěchů. Ceníte si nejvíce titulu?

Byl nejhezčí, co se tady za mého působení událo, ale tam si nebudu přihřívat polívku. Nebylo to až tak mojí zásluhou, přestože jsem tehdy vykonával významnou funkci obchodního manažera. Osobně si cením, že jsem byl u deseti ročníků pivních slavností, které byly hojně navštěvované. Podařilo se mi vymyslet akci „žluté peklo“, kterou už dnes používají téměř všichni. Před finálovou sérií se mi tento nápad rodil na cestě z Prahy. Věděl jsem, že musíme pobláznit celý Zlín, což se podařilo. Tehdy to bylo takřka dokonalé a dodnes jsou symbolem sounáležitosti s klubem. V neposlední řadě se mi podařilo přitáhnout do klubu čtyři generální sponzory, což je pro ekonomiku nesmírně důležité. Dokázal jsem se prosadit do APK a do jejího představenstva v pozici viceprezidenta. Podařilo se nám vyhrát prakticky všechny spory, které jsme měli. Nebylo jich zrovna málo. Všechny spory jsme ustáli, což v součtu dělá přibližně dva miliony korun.

Kdo by podle vás měl zaujmout funkci generálního manažera?

Bude to mít jednodušší, než jsem to měl já. Už tady má plnohodnotného sportovního manažera, což jsem tady já neměl. Vykonával ji Zdeněk Venera s funkcí trenéra. Navíc zde má i jednatele Patrika Kamase. Měl by to být ale člověk z hokejového prostředí a mít alespoň minimální renomé mezi hokejovými kluby. Aby byl uznávaný a akceptovaný v APK.

Zmínil jste spojení funkcí hlavního trenéra a sportovního manažera. Nejvyšší vedení v čele s městskými zastupiteli tohle rozhodnutí zkritizovalo. Z jakého důvodu jste posty sloučili?

Když odcházel Petr Husička, tak jsme měli obrovské ekonomické problémy a hlavní důvod byl, že jsme se snažili ušetřit. I já jsem pracoval na dvou židlích, generálního manažera a jednatele. Tím jsme za čtyři roky ušetřili nemalé finanční prostředky, i když jsme předem věděli, že to není ideální stav. Ne všemu se člověk věnuje tak, jak by daná problematika vyžadovala a vykonaná práce není stoprocentní.

Jak vidíte nejbližší budoucnost zlínského hokeje? Nechal jste se slyšet, že nebude dlouho trvat a klub bude považovat trojnásobnou po sobě jdoucí účast ve čtvrtfinále play-off za jedno z úspěšných období v historii klubu.

Shodou okolností si dělám přehled jednotlivých mužstev a jejich úspěšnosti v posledních třech letech a vycházíme z něj velmi dobře. Přesto podotýkám, že jsme chtěli víc. Když se podíváte kolem sebe, tak mnoho klubů, které do hokeje investují obrovské prostředky, také nedosahuje nejvyšších met, ne-li vůbec postupu do play off. Proto bych to nehodnotil jako neúspěch, třebaže jsme mířili výš. V budoucnu bude hodně záležet na ekonomické situaci klubu. Také nesmím zapomenout na práci s mládeží, což je další pilíř, který pomáhá finance držet na úrovni. Přitom v novinách jsem si přečetl hodnocení pana Dufka, který tvrdí, že mládež nefunguje, jak má. S tím bych si dovolil nesouhlasit, protože klub naopak funguje, jak má. Mládež zde máme dlouhodobě kvalitní a jsme uznávaný oddíl a v tomto směru jeden z nejlépe prosperujících v celé extralize. Že jsme nepostoupili do semifinále, je pravda, což ale neznamená, že klub nefunguje.

Všechny tři kluby, které měly v sezoně problémy se špatnými registracemi, měnily před sezonou vedení. Nemáte obavy, že se něco podobného může stát i ve Zlíně?

Doufám, že ne. Příchod nových lidí v masivním měřítku nese mimo jiné i tohle riziko. Pokud zde budu působit, budu se snažit, abych těmto problémům předešel. I tohle je pro nás úspěch, přestože se do nás televize obouvala. Můžu říct, že jsem kvůli tomu tři dny nespal. Naštěstí jsme se těmto katastrofickým scénářům vyhnuli a mnohdy k nim není daleko.

Co poradíte novému vedení, aby předcházelo těmto zbytečným problémům?

Aby bylo stoprocentně důsledné a dokonale si nastudovalo problematiku. Nic jiného se poradit nedá. Když jsme měli poradu, Zdeněk Venera měl trvalý úkol neustálou kontrolu legislativy APK. Už rok zpět jsme dbali na tom, abychom neměli podobné potíže. Vyplatilo se nám, když jsme se o tom neustále bavili a několikrát jsme si všechny smlouvy a dodatky kontrolovali.

Vzpomenete si na své nejtěžší rozhodnutí, které jste musel učinit?

Když jsem nastoupil na pozici generálního manažera, tak jsme byli ve velké finanční tísni. Proto jsme se museli rozloučit s Melenovským, což mi tenkrát fanoušci hodně vyčítali. Ale nemohli jsme si jej dovolit. Poté bylo i těžké rozhodnutí o konci trenéra Bokroše. Tehdy jsem musel čtyřikrát přijet z hor, protože se změna trenéra řešila na konci sezony a sháněla se náhrada, což byl tehdy Rosťa Vlach. Z důležitých kroků byl i návrat Jardy Balaštíka, což byla složitá jednání a nakonec se nám to i podařilo dohodnout. Těžká byla i jednání o nové smlouvě s Petrem Leškou po neúspěšné sezoně 2007/08, kdy jsme hráli play aut. Petr byl tehdy po zranění, neměl za sebou dobrou sezonu a byly tlaky od sponzorů, abychom s ním už nepočítali. Přestože se mu ideálně nejeví, z pohledu klubu je to naprosto perfektní kontrakt. Má obrovskou motivaci hrát, což neustále dokazuje a nedokážu si tým bez něj představit.

Jak pokračují námluvy s Balaštíkem a Rachůnkem o nových smlouvách?

Nyní si vše již převzal do své kompetence Patrik Kamas, přesto ještě chodí některá rozhodnutí konzultovat. S čistým svědomím mu rád poradím, protože nemám důvod škodit. Myslím, že se to úspěšně dotáhne do konce. Kádr tady bude opět dobrý. Navíc to opravdu vypadá, že by se mohl vrátit Petr Čajánek. Právě on by mohl splnit úlohu lídra především v play off, který nám s Pardubicemi chyběl. Nebyla tam osobnost, která by tým zvedla a vyburcovala. V každém utkání nám chyběl krůček, abychom jednou vyhráli a série by se mohla vyvíjet jinak.

Čím si vysvětlujete, že mužstvo během šesti let nedokázalo ani jednou postoupit do semifinále play off?

Částečně je to shoda okolností. Ale zároveň jsme vždy dokázali během základní části vyždímat maximum. Vždy jsme skončili do první šestky a ve vyřazovacích bojích už nebyla nadstavba. Mužstvo najednou začne hrát na sto padesát procent. My jsme hráli na sto procent základní část a neměli sílu, abychom v play off našli dvacet třicet procent navíc. Naopak týmy se silnějším kádrem odehrají dlouhodobou soutěž na osmdesát procent a poté měli v play off z čeho brát. Druhý důvod je právě ta osobnost, kterou jsme nenašli.

Co budete dělat, když nyní budete mít mnohem více času, než tomu bylo doteď?

Tak ještě snad úplně neodcházím. Ale bylo to náročné především psychicky. Po nocích jsem přemýšlel, jestli se na něco nezapomnělo, vstával a dělal jsem si poznámky. Když má člověk zodpovídat za celý klub, je toho na něj spousta. Když tady zůstanu, budu se alespoň věnovat práci s čistější hlavou.

Miroslav Michalovský se narodil 12. ledna 1955. V tehdejším Gottwaldově prošel všemi mládežnickými kategoriemi. V nejvyšší soutěži, odehrál v 6 sezonách (74/75 – 83/84) 197 zápasů a nasbíral 74 bodů (26+48). V národním týmu ČSSR nastoupil k 5 utkáním. Aktivní kariéru musel ukončit kvůli zdravotním potížím s koleny a vážnému zranění oka. „Na konci tréninku útočník Kocián vystřelil. Přede mnou někdo stál, který střelu viděl a stačil uhnout, ale já už jsem nestačil zareagovat. Zdravotní péče byla tenkrát tristní. Volali záchranku, která však čtvrt hodiny nejela, tak mě pan hospodář Olivík v dodávce s otevřenými zadními dveřmi, kde jsem měl vystrčené nohy, odvezl do nemocnice. Pak mě převezli k očnímu docentu Kuběnovi. Dali mě do nemocnice s dalšími pěti pacienty, kteří čekali na rozvoz se sádrou. Nejdřív rozvezli ostatní a mě jako posledního ještě ve výstroji. Jsou to nepříjemné vzpomínky,“ vypráví Michalovský.