„Kdyby nic nepřišlo, tak bych chtěl třeba zkusit try-out ve Zlíně. Prostě se vrátit do extraligy. Myslím si, že na to pořád fyzicky a herně mám,“ věří přerovský odchovanec, bývalý hráč Beranů, Komety Brno či Karlových Varů a v neposlední řadě i šestinásobný reprezentant.

Jakube, jak jste spokojený s uplynulou sezonou? Byla předčasně ukončena, ale i tak jste odehrál nejvíce zápasů od vašeho příchodu do Německa.

Nikdo mi krásně nějakým pukem tentokrát nezlomil nohu. Nebo jsem nedostal lokýtek do ksichtu a neměl otřes mozku (směje se). Tam si člověk nevybere, od toho se moc nezachráníte. Nebyla to letos špatná sezona. Začali jsme pod finským trenérem (Tomek Valtonen, pozn. red.), bylo to něco jiného.

Jiného v čem?

Třeba jsme museli každý den před tréninkem dvacet minut běhat. Nic náročného, takové rozcvičky, ale denně, pravidelně. Hodně lidí to neslo nelibě, mně to ale nevadilo. Naopak jsem se po tom cítil dobře, kupodivu.

Pokud se ale nemýlím, tak nejste zrovna vytrvalec, ne?

Jsem spíš sprinter, ty dálkové běhy mi opravdu moc nejdou. Ale musím říct, že jsem se pak na zápasech na ledě cítil fakt dobře. Akorát jsem měl letos smůlu, nemohl jsem dát gól (pousměje se).

Dal jste jich 14. Proč vám to tam nepadalo?

Nevím, nevím. Hrál jsem hodně, v prvních deseti zápasech jsem jel asi pětkrát sám a trefil čtyři tyčky (směje se). Úplně jsem si to letos vybíral.

Takže v další sezoně přijde střelecký boom?

Někteří hráči nad tím moc přemýšlí, začnou se vztekat, což nepomáhá. Naštěstí nejsem ten typ. Říkám si, že tím, že se do těch šancí dostávám, tak to dělám dobře. Prostě to protrhnu, musím tomu věřit. Člověk se v tom nesmí utápět.

Jak jste byli spokojeni týmově? Tedy alespoň se základní částí…

Cílem bylo být do šestky a postoupit do play-off, což se povedlo. Vrátil se ale ten trenér, se kterým jsme loni vyhráli titul (Rich Chernomaz, bývalý hráč NHL, pozn. red.). To už jsem bohužel věděl, že po sezoně mám konec. Ne, že by mě neměl rád, nebo mě nechtěl stavět. Ale přeci jen, je to Kanaďan, má radši Kanaďany, takže jsem tušil, že na další sezonu už to nebude. Ale užíval jsem si to pod ním, je to dobrý trenér, měl dobré tréninky i taktiku, bylo to fakt fajn.

Naštval vás konec sezony?

Odehrály se dva zápasy předkola a ukončila se sezona. Myslím si, že jsme zase byli kvalitní, nevím, jestli i tentokrát na mistra, ale v play-off se může stát cokoliv. Je to škoda.

Jak v Německu probíhalo nucené ukončení hokejového ročníku?

My jsme ještě trénovali a třeba v Česku už se nic nedělo. V Německu jsme nejdřív dostali omezení na tisíc diváků na zápas a kluby se pak dohodly, že nechtějí vybírat, kteří lidi můžou přijít na stadion, a které nepustí. Ale pak by se to stejně ukončilo. Až když jsem odjel, tak dva týdny nato se v Německu zavřely restaurace, roušky ve veřejné dopravě a supermarketech tam začali povinně nosit ještě o něco později.

Jak jste to měl se smlouvou?

Jsme zaměstnanci, takže nás pak platil vlastně stát. Do konce čtvrtého měsíce mi smlouva ještě doběhla, takže asi měsíc a půl mi platil pracák.

Je to velká výhoda? Být zaměstnanec, nikoliv OSVČ, kterou hokejisté musí být v Česku?

To je bohužel ten rozdíl. Když jste v Německu zaměstnanec, nemůžou vás bez vašeho souhlasu vytrejdovat ani vám ukončit smlouvu. Dělá se tam z toho sranda, protože když vás klub vyhodí, tak vás vyplatí do konce smlouvy. No a když pak podepíšete smlouvu někde jinde, tak máte vlastně dvě smlouvy najednou. Takže vás prakticky nemůžou vyhodit.

Vy to můžete srovnat. V čem jste ještě v Německu pocítil benefity oproti hokejovému životu u nás?

Je to příjemné v tom, že člověk nemusí přemýšlet nad tím, kolik platí na sociálním, zdravotním a tak, protože to za něj platí zaměstnavatel. V Německu je hezké třeba to, že když tam člověk přijde, dostane od klubu auto a byt vlastně zadarmo. Peníze, které máte na papíře, dostáváte v čistém. To jsou fajn věci. Hlavně se vám nemůže stát to, co třeba tady v Hradci, když začali ty kluky kvůli koronaviru vyhazovat. To je strašně smutné. Já chápu, že doba není dobrá a klub přišel o peníze, ale o ty nechce přijít nikdo.

Vy jste v Německu vyzkoušel druhé angažmá. První sezonu jste strávil ve městě Weißwasser, kde se vám moc nelíbilo, že?

Weißwasser bylo východoněmecké město. Pozůstatek komunismu. V nejlepších letech tam žilo šedesát tisíc lidí. Když jsem tam přišel já, tak jich tam žilo patnáct tisíc. Říkali, myslím, že třetinu města zbourali. Tam nebylo opravdu nic. Tak třeba – v třípatrovém paneláku jsem bydlel jen já a jedna stará paní. Nikdo jiný. Což je šílené. A ještě jsem měl tu smůlu, že bydlela přímo pode mnou, takže když jsem si pustil nahlas hudbu, tak mi šla bouchat na dveře (směje se).

V Ravensburgu jste byl spokojenější?

Ravensburg je o trošku větší město než Přerov. Spolková země Bádensko-Württembersko podporuje malé podnikatele. My jsme tam třeba ve městě neměli jediný obchoďák. Všechny kamenné obchody byly ve městě, všichni lidé chodili do města, třeba na trhy, na kterých bylo čtyři tisíce lidí. Fakt to tam žije. Chtějí si tam ty malé obchodníky udržet, lidé pak chodí do města, které je krásné.

Jak je tam vlastně hokej populární?

Na zápasy chodí 2800 lidí. Němečtí kluci mi říkali, že už je to v zemi druhý nejpopulárnější sport. Že už odsunul házenou na třetí místo.

Jak to máte nyní? Říkáte, že v Ravensburgu končíte, řešíte nějaké nabídky?

Zatím nemám opravdu nic. Čekám. Ono se teď nikomu moc nechce, nikdo neví, co bude. V Česku to vypadá ještě docela normálně, ale v Německu to tak není. Zatím tam ani neví, jak ta soutěž bude nakonec vypadat. V této sezoně měla být možnost postoupit do nejvyšší soutěže. Pokud by to tak nechali, šance zůstat v Německu by byla velká. Pokud by to ale neudělali, je možné, že týmy si radši najdou nějaké levnější cizince.

Ale raději byste ještě zůstal v cizině?

Uvidím, co bude. Kdyby nic nepřišlo, tak bych třeba zkusil try-out ve Zlíně. Prostě se vrátit do extraligy. Myslím si, že na to pořád fyzicky a herně mám.

Neláká vás se už ve třiceti letech vrátit a třeba i doma založit rodinu?

Zatím nemám s kým rodinu zakládat. Ale jo, už jsem nad tím taky přemýšlel. I proto říkám, že pokud by nepřišla nějaká nabídka z Německa, tak bych to zvažoval. Už jsem se o tom bavil i s agentem, že bychom do toho šli. Když opravdu nic nepřijde, chtěl bych to zkusit zpátky tady. Asi by teď ta nabídka nebyla extrémně zajímavá, ale na druhou stranu, člověk se vrací po čtyřech letech, nikdo neví, co od něj čekat. Chtěl bych ukázat, že na to pořád mám. Doufám, že mám (usmívá se).

Teď už se tradičně individuálně připravujete pod kondičním trenérem Tomášem Tomigou v Přerově, je to tak?

Začali jsme klasicky jako každý rok. Chodí tam Kundrc (Tomáš Kundrátek, pozn. red.), Zaťa (Martin Zaťovič), Švrk (Jan Švrček), ze začátku i kluci ze Zlína – Ferda (Jakub Ferenc), Hermoš (Jakub Herman), Novas (Martin Novotný). To bylo super. Bylo nás asi osm a byla to hrozná sranda. Teď je nás čtyři nebo pět. Jsme v užším kruhu, tak se nám trenér může víc věnovat. A samozřejmě sranda je tam pořád, máme tam Zaťu a Kundrce (usmívá se).

Jaké srandičky tam mezi Přerováky probíhají?

Hlavně si nakládáme mezi sebou. Většinou se jde do Zati, ten nám to pak vrací. Nebo do Kundrce. To je takový základ.

Nepřemýšlel jste, že byste šel na led s přerovskými Zubry?

Když ze začátku nic mít nebudu, určitě mám v plánu se zeptat Kočuse (trenéra Vladimíra Kočary, pozn. red.), jestli s nimi nemůžu od srpna trénovat.