Kliknutím zvětšíteHokejový talent Filip Chytil přitom stále působí skromně, ale zdravě sebevědomý si jde za svým. „Tohle je teprve začátek,“ ví Chytil, který většinu sezony strávil na farmě v Hardfordu v AHL, kde si v 15 zápasech připsal 12 bodů (5+7).
Před dvěma lety jste hrál za zlínský dorost a najednou jste nakoukl do NHL. Nepřipadal jste si jako ve snu?
Je to určitě zajímavé. Před prvním zápasem mi to proběhlo hlavou, že jsem ještě před dvěma lety nastupoval za starší dorost ve Zlíně a teď budu hrát vlastně soutěž, o které celý život sním. Ale byla to opravdu jen chvilka. Pak už jsem se soustředil zase na zápas.
A už vám došlo, že jste si splnil dětský sen?
Samozřejmě. Ale nechci, aby to tímhle skončilo, tohle je teprve začátek.
Jaký je váš dosavadní nejintenzivnější zážitek?
Zážitků jsem měl opravdu velkou hromadu, ale asi největší byl ten, když hlasatel řekl moje jméno a já vyjel před plnou Madison Square Garden při Home Openeru.
Při draftu NHL jste říkal, že nervozitu jste necítil. Přišla na vás při premiéře, když jste naskočil v Madison Square Garden?
Nemyslím si, že bych byl nervózní. Chtěl jsem hrát prostě moji hru a užívat si to, jako bych hrál například za starší dorost. Samozřejmě jsem se ale musel řídit pokyny trenérů.
V NHL jste sotva odehrál dva zápasy a už jste se zapsal do tabulek jako nejmladší Čech v NHL, přepisoval jste i historické klubové statistiky. Překvapilo vás to?
Dozvěděl jsem se to až po zápase. Určitě mi to udělalo radost. Tohle je i pro mě skvělá motivace.
Nedávno v jednom rozhovoru jste říkal, že chcete být na příští povolávací rozkaz z NHL více připravený. V čem konkrétně?
Musím být připravený úplně ve všem. Jak mimo led, tak hlavně na ledě.
Byl to takový šok, že nebyla šance se na něco připravit?
To ne. My skončili přípravné zápasy celkem brzy a potom jsme ještě letěli na čtyři dny do Lake Placid na teambuilding. Takže si myslím, že času na přípravu byla spousta.
Nebylo pak zklamání, když vás po dvou zápasech poslali na farmu?
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V Hartfordu jsem na ledě u každé důležité situace a myslím, že to je pro můj rozvoj to správné.
Na startu sezony NHL jste naskočil v útoku s hvězdnými Zuccarellem a Nashem. Jaký na vás udělali dojem jako lidé?
Musím říct, že na mě udělali oba výborný dojem, ale to úplně všichni hráči z týmu.
Jakou nejcennější radu vám dali?
Hlavně mi třeba opakovali to, co nám říkali trenéři. Abych to dostával pořád do hlavy a abych ty věci dělal co nejdřív úplně automaticky. A Zucci mi před prvním přípravným zápasem řekl, že všechno, co je v obranném pásmu, tak se musí dostat jednoduše ven a jak se dostaneme do útočného pásma, už je to na mně, na mé kreativitě.
Seděl jste v kabině plné hvězd. Co to s vámi dělalo? Žádná nervozita, nic takového?
Nervózní jsem nebyl, přijali mě skvěle a já si toho moc vážím. S radostí mi pomohli, když jsem něčemu nerozuměl.
Jak probíhalo seznamování v kabině?
Přiletěl jsem tam před startem kempu a téměř všichni hráči už tam byli, takže jsem pokaždé potkal někoho na chodbě nebo v posilovně a seznámili jsme se.
Byl jste vychovávaný k pokoře a skromnosti, přesto – musí se sotva plnoletý kluk hodně držet, aby s ním tohle všechno nezamávalo?
Vždyť jsem ještě nic nedokázal, takže si myslím, že se mnou zatím nic mávat nemůže. (smích) Ne, mám kolem sebe skvělé lidi, rodinu, agenty, kamarády, kteří by ani určitě nechtěli, abych se choval nějak jinak.
Jakou nejcennější radu jste dostal a od koho a nyní se jí řídíte?
Snažím se řídit každou radou, kterou dostanu v hokejovém prostředí, jsem mladý, většina věcí co mi říkají, mi může jen pomoci. A v životě? Tak od toho mám rodiče. (smích)
Také anglicky se domluvíte, což stále není u některých hráčů úplná samozřejmost. Pomohlo vám, že jste se jí věnoval ve škole a minimálně základy jste uměl?
Chtěl bych hlavně poděkovat Davidu Ohnutkovi, se kterým jsem měl soukromé hodiny téměř polovinu minulé sezony a který mi opravdu pomohl zlepšit moji angličtinu. A samozřejmě i nějaké základy, co jsem se naučil ve škole.
Bez pomoci tlumočníka jste mluvil hned od začátku i po draftu, i po zápasech s novináři. Pomohlo vám to svým způsobem, že jste v očích manažerů a lidí kolem hokeje stoupl v ceně?
Je to možné.
Dlouho se spekulovalo, zda se nevrátíte do Zlína. Jak se celá situace vyvíjela? Byla vůbec nějaká šance?
Myslím si, že šance byla velká, do New Yorku jsem letěl hlavně, abych se dal do pořádku ze zranění a ani jsem nepočítal, že bych mohl stihnout začátek hlavního kempu.
Měl jste v rozhodování nějaké slovo, nebo vše šlo přes organizaci Rangers?
Pozvali si mě k sobě a zeptali se mě, co bych viděl jako lepší pro můj rozvoj, já nad tím přemýšlel a nakonec jsme se dohodli, že půjdu do AHL na zkoušku na dva zápasy a pak se uvidí, co bude dál.
O zámořských soutěžích se říká, že v nich hraje sobecky každý sám za sebe s vidinou na sebe upozornit v NHL. Nedávno se o farmě v AHL poměrně ostře vyjádřil i obránce Šimek, který mluvil o hamižnosti. Máte podobné zkušenosti?
Ještě jsem se s tímhle přístupem u nás v týmu nesetkal, a i kdyby ano, tak musím hrát pořád svoji hru a dělat to, co umím nejlépe.
Jakou má AHL kvalitu ve srovnání s českou extraligou?
S extraligou bych to nechtěl moc srovnávat. Naposledy jsem odehrál extraligový zápas na jaře a myslím, že od té doby se i já hokejově vyvíjím, takže těžko říci.
Musel jste výrazně měnit herní styl?
To ne, já se snažím pořád dělat to, co umím nejlíp, určitě systémové věci jsou jiné a musím se jimi řídit, ale jinak se snažím hrát pořád svoji hru.
Neměl jste obavy z toho, jak si zvyknete na užší led?
To ne. Jak mi říkal jeden známý, stadion ani led si nevyberu, a musím se soustředit na svoji hru. Dostávám velký prostor na ledě a to je pro mě nejdůležitější. Užívám si každé střídání.
Jak dlouho vám trvala aklimatizace na americký život i hokej?
Na život jsem si zvykl poměrně rychle i díky Ondrovi Pavelcovi, který mi řekl, jak to v Americe chodí a hodně mi pomohl.
Jak tělo zatím zvládá zátěž a cestování, tím spíš, když jste byl nedávno nemocný?
Většinou cestujeme celkem dlouho, takže se snažím hlavně odpočívat. Ale už jsem stoprocentně fit.
Poznávají vás lidé na ulici nebo v restauraci? Máte nějaký zážitek?
Občas ano. Většinou hlavně před zápasem nebo po zápase čekají a já jim rád různé suvenýry podepíšu.
Bydlíte u rodiny, jak je v zámoří zvykem u mladých hráčů?
Ne, bydlím se spoluhráčem v bytě. Někdy zajdeme s kluky na večeři do restaurace, ale jinak se spolubydlícím Ryanem Groppem často vaříme.
Rozdíl je v NHL patrně i pokud jde o stravování a životní styl. Dáváte si více záležet i v otázce stravování a regenerace a pečujete o sebe víc než ve Zlíně?
Rozdíl je v tom, že doma se o mě starala mamka i taťka. Doma jsem měl úplně všechno a hlavně mamka mi kontrolovala, co jím. Tady máme snídaně a obědy na stadionu. Ale když potřebuji, zavolám mamce a zeptám se jí, když něco potřebuji.
Život v New Yorku je výrazně jiný, než jste byl dosud zvyklý. Co bylo pro vás největším kulturním šokem?
Jak je na ulici stále tolik lidí. Jako by nebyl den a noc. Na ulici stejně najdete spoustu lidí i v noci.
Čeká vás mistrovství světa do 20 let. Cítíte na sebe větší tlak a zodpovědnost kvůli výkonnostnímu skoku, který jste za poslední rok udělal?
To ne, já se hlavně těším, až se zase sejdeme s kluky a strávíme spolu nějaký čas. Ale jedeme tam hrát hlavně hokej a to si chci pořádně užít. Každý zápas v reprezentačním dresu je něco nepopsatelného.
Tým už čeká na medaili 13 let. Má současný mančaft na to čekání přerušit?
Jediné, co můžu říct, že půjdeme do turnaje sebevědomí a s hlavou nahoře. Všichni začínají od nuly a každý zápas je na takovém turnaji důležitý.
O své roli v týmu jsem se ale s trenéry ještě nebavil.
Je pro vás důležité, že v realizačním týmu je i trenér Rostislav Vlach, se kterým se znáte a který vás ve Zlíně vytáhl do seniorské kategorie?
Myslím, že ano.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
