„Vykonával jsem to, co mě bavilo, chtěl jsem se zlepšovat, abych měl ještě více a užil si všeho stejným dílem. Nebo si postupem času také více vydělával. Všechny tyto věci postupem času opadávaly, nedošlo k nim. Nechci je vykonávat pouze na půl. Od života mám zároveň určitá očekávání – nejsem ten typ, který by do 26 let čekal, až by si hokejem možná začal více vydělávat. Nebyl jsem ochotný si tím projít a zjišťovat to," má jasno někdejší forvard Beranů.

Hrála při vašem rozhodování tedy také roli finanční stránka?
Určitě ano. Sport jsem dělal od 6 let a docela brzy jsem si uvědomil, že ho chci vykonávat tak, abych jinde nemusel hledat zaměstnání. Přistupoval jsem tak k tomu od útlého věku. Vzhledem k tomu, jak jsem hokej bral a věnoval se mu, tak jsem očekával, že se zabezpečím a nebudu muset přežívat.

Působil jste na rozhraní extraligového kádru Zlína. Lze přiblížit, jak moc jste si po finanční stránce mohl vyskakovat?
Nijak, pořád jsem patřil mezi mladší hráče. Navíc jsem přišel z 1. ligy, kde jsem sezonu předtím působil. Do toho se přimíchala situace ohledně koronaviru a snižování výplaty všem hráčům. Za tuto příležitost jsem byl hodně rád, jenže s postupem času jsem si uvědomoval, že ani tohle není dle mých představ, a vyhlídky do budoucna tímto směrem už vůbec ne.

Kariéru jste nakonec definitivně ukončil. Jak dlouho jste o této variantě přemýšlel?
Myšlenka na konec kariéry ve mně poprvé proletěla předminulou sezonu v Třebíči. Prošel jsem si tam určitými zážitky, které mě k tomu přivedly. Věděl jsem však, že tehdy bych daného kroku litoval. Tímto způsobem jsem nechtěl končit.

Sezona se naštěstí ve své polovině obrátila k lepšímu, dobře to dopadlo a hokej mě znovu začal bavit. Navíc se mi naskytla možnost jít zpátky do extraligy, s čímž jsem neváhal. Těsně po jejím začátku jsem ovšem už byl rozhodnutý, že chci skončit. Nevyvíjelo se to tak, jak bych si představoval, porovnával jsem hodnoty. Zhodnotil jsem to tak, že je správný čas.

Jde z vás cítit jisté vyčerpání, vyhoření…
Záleží, co si pod tím představíte. Při působení v Třebíči by se to tak dalo nazvat. Hokej totiž pro mě znamenal celý svět. Najednou se však otočil v noční můru, nemohl jsem o něm slyšet, nespal jsem. Přes den jsem nebyl schopný nic pořádně udělat. Dokonce jsem se těšil do školy, abych na to nemusel myslet. (trpký úsměv)

Hokej rozhodně nechci mít spojený s takovými pocity. Měl jsem ho spjatý s radostí, naplněním. Angažmá v Třebíči mi hodně otevřelo oči, že hokej vždy nemusí být pouze o hokeji.

Prozradíte, co se v Třebíči přihodilo? A tak zásadního zlomilo?
V první lize jsem zažil více štací, všude bylo něco. Nikomu tak nechci křivdit. Je však pravda, že v Třebíči se to zlomilo – řešil jsem věci, o kterých jsem si nemyslel, že v profesionálním klubu někdy vůbec budu muset řešit.

Bohužel na začátku sezony jsem se zranil, měl jsem problémy se zády. I vinou toho se na mě podepsala letní příprava, která mi nesedla. Prošel jsem si různými vyšetřeními, měl jsem lékařské zprávy. Přesto mi bylo vyčítáno, že mi nic není. Bylo na mě nahlíženo jako na zločince, dohadoval jsem se s trenéry, vedením. Nikdy v životě bych se nepřipravil o možnost, že bych šel na led.

Ráno jsem se kolikrát nemohl pohnout, cítil jsem se jako ochrnutý. O berlích jsem se vždy nějak dopajdal na zimák, kde mě nutili čekat v kabině do chvíle, než ostatní dotrénují. Až poté jsem mohl jít na byt. Takové momenty už nikdy nechci zažít.

Patřil jste Zlínu. Nebyla možnost hostování ukončit?
Řešili jsme to s agentem, moc variant ovšem nebylo. Navíc jsem nechtěl utíkat, přečkal jsem to. Naštěstí se do popředí dostal pan Novák, se kterým jsme řešili můj příchod do Třebíče. Něco jsme si slíbili. Dal mi prostor, abych svůj slib mohl splnit. Poté se vše obrátilo k lepšímu. Byla to pro mě černobílá sezona.

Kromě působení v Třebíči jste hostoval také v Přerově, Porubě a Litoměřicích…
Do Litoměřic si mě vytáhl pan Říha. Na toto angažmá vzpomínám jenom v dobrém, hodně se mi líbilo, jakým způsobem je tento projekt vedený. Kluby se však poté nedohodly, tak jsem přes Přerov odešel do Poruby. Pod panem Holáněm jsem zažil příjemné období, tréninky měly úroveň. Když se za všemi těmito okamžitý ohlédnu, tak jsem za ně na druhou stranu i rád – vše zlé je k něčemu dobré. Dalo mi to celkový pohled, který mám.

Letos jste hodně času strávil ve Zlíně. Nebyl jste svázaný tím, že je to vaše poslední sezona?
Právě naopak, sezonu jsem si hodně užil. Říkal jsem si, že už nemám co ztratit, proč být pod stresem, když skončím. Nemusel jsem myslet na budoucnost, jakou dostanu smlouvu. Neřešil jsem, jestli budu hrát, nebo zda mi někdo vynadá. Pochopitelně jsem se snažil, chtěl jsem být užitečný a klukům pomoci. Poslední rok jsem si však vyloženě užíval, strávil jsem ho v extralize, závěr sezony se mi dokonce podařilo úspěšně zakončit.

Jako jeden z mála hokejistů jste si specifickou sezonu užil…
Záleží, jak se na to díváme. Byly tam jisté nepříjemnosti ohledně finanční stránky. Spíše jsem si užíval zápasy a neřešil hokejový stres.

Závěr sezony vám bodově vyšel. Nezlomilo vás to ani zčásti, že byste alespoň zabojoval v letní přípravě?
Určitě ne, ze strany Zlína ani nebyl zájem o prodloužení spolupráce. Jednalo se o dlouhodobé rozhodnutí, důkladně jsem zvažoval pro a proti. Naopak jsem rád, že jsem kariéru takovým způsobem zakončil. Zahrál jsem si pěkné zápasy, dostal více prostoru.

Jaké byly reakce na tak brzký konec kariéry?
Když se někdo zeptal, jak to mám na další roky, nic jsem neskrýval. Většina kluků v kabině o mém kroku věděla. Přistoupili k tomu skvěle, podpořili mě, rozhodnutí chápali. Jsem rád, že mi to zpříjemnili.

Ve svých kategoriích jste vyl považovaný za talent, v mládežnické reprezentaci jste odehrál 43 zápasů. Není z tohoto pohledu škoda, že končíte?
Tak to určitě nevnímám. Právě za nároďáky jsem hodně vděčný, jednalo se o krásné akce. Zápasy byly na zcela jiné úrovni, než ve zdejších kategoriích. Hrál jsem s kluky, kteří to dotáhli nebo dotáhnou do NHL. Navíc jsem se v tak mladém věku mohl podívat po světě, v tomto ohledu se mi vše vrátilo, byla to zmiňovaná rovnováha, kterou jsem už nyní nepociťoval.

Na co budete vzpomínat z reprezentačních akcí?
Nejvíce na poslední reprezentační sraz. V kategorii „U-19“ jsme se znali několik let, byli jsme velmi dobří kamarádi. Hráli jsme v nádherném Švýcarsku, měli za sebou výborný turnaj. Vzpomínat ale budu i na turnaje v Kanadě, Americe. Pro mě to jsou všechno skvělé zážitky.

Hrál jste také na neoficiálním Mistrovství světa do 19 let…
Byl jeden z nejkrásnějších turnajů, týmy byly hodně našlapané. Turnaj měl obrovskou úroveň, dokonce se nám povedlo uhrát medailový úspěch. Jednalo se o velmi příjemné týdny. Poštěstí se to velmi malé části hokejistů.

V kategoriích U-16 – U-20 jste ve Zlíně měl více než bod na zápas. Pak se trochu zadrhlo. Čím to?
Hodně jsem si to vydřel, fyzičku jsem měl na vyšší úrovni než většina kluků, což se poté v těchto kategoriích i projevovalo. Dostal jsem prostor a důvěru od trenérů, tím pádem jsem věřil i sám sobě. Když se mi něco nepovedlo, tak jsem se na ledě pořád cítil uvolněný. Po ruce jsem měl i výborné parťáky, kteří mi pomáhali.

Při přechodu k dospělým se to však poté zaseklo. Neměl jsem takový prostor, pochopitelně jsem měl i jinou roli. Jakmile se něco nepodařilo, tak už jsem neměl takovou důvěru. Mezi chlapy jsem začínal v útlém věku okolo osmnácti, na psychiku to tak nebylo nejlepší. V Přerově jsem si nesedl s trenéry, spolupráce drhla. Místo hokeje jsem se tak soustředil na okolní záležitosti, což po psychické stránce nebylo vždy příjemné.

Hokejem jste strávil většinu dosavadního života. Nemrzí vás, že si na profesionální úrovni už nezahrajete?
Jsem s tím stoprocentně smířený, užívám si to. Žiji úplně nový život, potkávám nové lidi, řeším odlišné záležitosti, o kterých jsem ani sám neměl ponětí. Stále se snažím žít aktivním způsobem, sport mám hodně rád. Těší mě, že jsem si to takhle dokázal zhodnotit, měl odvahu to udělat v mladém věku. Že jsem to nezjistil například v 27 letech.

Hodláte se k hokeji ještě někdy vrátit?
Hokej určitě nehodlám zavrhnout, mám ho hodně rád. Kdykoliv bude příležitost, stoprocentně si půjdu zahrát, přeci jen jsem tímto sportem strávil celý život. Většina mých kamarádů jsou navíc hokejisté. (s úsměvem) Dal jsem si však slib, že maximálně bych se už vrátil pouze na krajské úrovni, více se v tomto směru angažovat nehodlám.

Když se za hokejem celkově ohlédnete. Co vám dal?
Zažil jsem nádherné momenty, zjistil jsem samotný pohled sám na sebe, co jsem schopný vydržet, obětovat. Hokej mi dal hodnoty, disciplínu, celkový pohled na svět. Formoval mě. Netuším, kde jinde bych to získal.

Jaká je vaše další budoucnost mimo hokej?
Chci se věnovat realitám, ke kterým mám delší dobu vztah. Začal jsem s tím během pauzy, kdy vše bylo zastavené, nemohli jsme trénovat. Vždy mě to zajímalo, chci se to naučit, abych uměl co nejlépe. Vidím to jako smysluplnou práci, každý někde potřebuje bydlet. Zároveň to byl okamžitý přechod, neměl jsem jiné varianty. Vždy si najdu něco, co mě baví. Nechci dělat věci pouze na půl plynu. Ale naplno do toho dávat energii.