„V autobuse jsme mladším klukům jedli svačiny," vybavil si během dvojrozhovoru pro Deník pubertální léta útočník a úřadující šampion české extraligy Jiří Ondráček. „Byli jsme trochu menší sígři než oni," přidal se mladší z dvojice Roman Vlach.

Hlášky doprovázeli salvou smíchu, přišla ovšem řeč i na vážnější témata.

Jste skutečně nejlepší kamarádi?

Ondráček: Asi jo. Když byl pryč, byli jsme v kontaktu. V týmu je dost mladších kluků. Mají přítelkyně, manželky a jsou pořád pryč. S Romanem se scházíme. Pavel Kubiš odjede domů, když máme o víkendu volno. S ním je těžké se na něčem domluvit. S Romanem jsme si sedli, ať to bylo s přítelkyněmi, nebo bez nich. Vždy si rádi posedíme.

Vlach: Naprosto souhlasím. Není co dodat.

Už jste spolu byli i na společné dovolené?

Vlach: Ano. Ne přímo s přítelkyněmi, ale s několika dalšími kluky. Letos tedy ne, to jsem jel s přítelkyní. Ale kdysi jsme spolu vyrazili do Dominikánské republiky. Už je to ale nějaký pátek. Když jsme byli mladší, užívali jsme si víc.

Ondráček: Vždycky to ještě s Kubou Sedláčkem i ostatními kluky naplánujeme. Letos se to ale nějak nesešlo. Kluci vypadli, my jsme ale pokračovali v play off dál až do finále. Takže každý měl dovolenou jinak a nešlo to vymyslet. Tenkrát to ale v Dominikánské republice bylo super. Takové odreagování.

Vlach: Nebo třeba jezdíme na hory. Letos jsme také sice nebyli, ale na Silvestra jezdíme. Ale ani jsme tam nelyžovali.

Ondráček: To se přiznám, že jsem lyžoval vloni během olympijské přestávky po asi deseti letech. Vím, že se na lyžařské zájezdy jezdilo někdy na základní škole. To člověk nezapomene, máte pohyby zažité z hokeje. Ale spolu jsme nikdy nelyžovali. Strávili jsme spolu Silvestra, připili na nový rok. To bylo všechno.

Vlach: Já navíc nelyžuji, ale dávám přednost snowboardu. Ale když jsem byl ve Varech, tak jsem si zajezdil.

Jirko, vy byste se na prkno postavil?

Ondráček: Když vidím lidi, kteří se na tom teprve učí jezdit, připadá mi mnohem těžší se naučit základy. Asi bych na to jen tak nevlezl. Nebo jen v případě, že bych věděl, že kdyby se něco stalo, nepřišel bych o smlouvu. Zkusil bych si to, až bych skončil s hokejem.

V dnešní době je módní skočit bungee jumping, tedy skok z výšky hlavou dolů, nebo seskok padákem. Šli byste do toho?

Vlach: Já ano. Mám rád celkem extrémní věci. To mi nevadí. Mám rád i tobogany, to mě baví. Nyní tam nestojím, tak jsem hrdina. Měl bych asi strach, ale skočil bych si.

Ondráček: Jsem na tom podobně. Je to jedna z věcí, které mě lákají. Mám rád adrenalin. Ale nevím, co by to se mnou udělalo, kdybych tam stál. Ale šel bych do toho.

Už jste něco vyzkoušeli, minimálně seskok padákem?

Ondráček: Já ne. Jak začne sezona, musíte co nejvíce odpočívat.

Vlach: Také jsem nebyl. Ale otec ho myslím dostal jako dárek k narozeninám. Takže to jsem viděl a měl to i natočené. A vypadalo to dobře.

Nemáte to zakázané ve smlouvě?

Ondráček: Zrovna skok padákem by si člověk mohl ve volném čase vyzkoušet. Tohle zakázané nemáme jako třeba lyžování, kde hrozí zlomeniny.

Vlach: Zato ve vzduchu se vám nic stát nemůže. Když už se rozplácnete, s tím stejně už nic neuděláte.

Vzpomenete si, kdy jste se viděli vůbec poprvé?

Jiří Ondráček: Myslím, že to bylo někdy na začátku dorostu. Ale až v juniorce jsme se začali kamarádit.

Roman Vlach: Do školy jsme spolu nechodili, protože jsem byl o rok níž než Jirka. Byli jsme trošku menší sígři než oni.

Ondráček: Dávali jsme jim za uši. Pamatuji si v osmé a deváté třídě cesty na zápasy. Byl jsem starší, takže mladí to dostávali v autobuse sežrat. Jedli jsme jim svačiny a další podobné věci.

Vlach: To můžu jen potvrdit.

Co vám snědl za svačinu?

Vlach: To nevím, už je to dlouho. Ale možná nějakou housku s řízkem.

Ondráček: My jsme stravu neřešili. Bylo úplně jedno, jestli sníme před zápasem řízek nebo zeleninový salát.

Nyní byste už stravu řešit měli. Přesto zajdete si spolu na oběd nebo pivo?

Ondráček: Na oboje si zajdeme. Ale chodíme i s jinými kluky. Třeba s Pavlem Kubišem zajdeme na kafčo a rozebereme, co je nového.

Vlach: Většinou chodíme po tréninku. Ale záleží na domluvě. Když stojíme tady v převlékárně, řekneme si, kam zajdeme na oběd. Někdy jdeme, jindy ne. Ale zrovna my dva chodíme celkem často. I na kafe jen tak povykládat.

Co řešíte?

Vlach: Blbosti. (Výbuch smíchu.)

Ondráček: Naše parketa je bavit se o tom, co normální lidi ani neřeší. To už nejsou ani blbosti, ale p… Zabavíme se hodinku a jdeme domů.

Libor Kašík v jednom dvojrozhovoru s Lubošem Horčičkou pro Deník říkal, že sledují i procházející lidi. Co vy?

Vlach: My zase takoví Hujeři nejsme. Když ale sedíme ve Zlatém jablku (obchodní centrum – pozn. aut.), pár lidí projde. Ale rozhodně se tam nevystavujeme. Nechci říct, že zabíjíme čas, protože tréninků máme dost, takže na kafíčkování není ani nálada. Ale přes sezonu posedíme.

Ondráček: Chodí tam Pavel Kubiš, který tam loví ženské. Takže my sedíme a vykládáme a on mezitím je na lovu.

Uvítal jste, že se Roman vrátil po dvou sezonách zpět domů?

Ondráček: Jasně. Volali jsme si i v době, kdy byl pryč. Byl jsem rád, ale nijak jsem mu neradil. Dozvěděl jsem se o jeho návratu pomalu v době, kdy se to objevilo na oficiálních webových stránkách klubu. Doufám, že se mu bude dařit podobně jako v Karlových Varech a dosáhneme podobného úspěchu jako minulou sezonu.

Vlach: Když jsem přijel do Zlína a sedli jsme si na pivo, přece jsem ti říkal, že možnost návratu tady je. Ale ani já jsem to nevěděl na sto procent. Takže jsem mu to dal vědět až těsně před odhalením.

Ondráček: Měl v sobě asi málo piv. (Smích.)

Který z vás je lepší hokejista?

Vlach: To není nejšťastnější otázka. Onder má aspoň titul, já na něj zatím stále čekám.

Ondráček: To se tak nedá říct. Každý jsme pro tým platný něčím jiným. Někdo dává góly, jiný tvoří hru, další blokuje střely nebo dohrává souboje. Jsme úplně odlišní. Vlašák je technický typ, já jsem na černou práci.

Vlach: Bez černé práce by nikdy neměli techničtí hokejisté puky. Navzájem se doplňujeme.

A jako soupeři?

Vlach: Nepříjemný. On je hodně vyčůraný. Viděl jsem několikrát, jak brání oslabení. A ví, kam si má stoupnout.

Ondráček: To samé platí i pro něj. Je strašně vyčůraný. Navíc má ty své kličky, které vypadají, že ho člověk má najetého a vtom on změní směr, protože Roman je pohyblivý. Už to vypadá, že ho člověk může trefit a pak zjistí, že to nešlo, protože kličku udělal dobře. Ale až příliš často jsme na sebe nenaráželi.

Jak jste na tom třeba v tenise?

Vlach: Stejně. Oba hrozní.

Ondráček: Oba jsme stejně leví s řezanými údery. To není pravý sport pro nás dva.

Vlach: Snažím se být v tenise techničtější, ale někdy to dopadne tak, že vyhraje. Střídáme se, jednou uspěju já, podruhé on. Zato ve fotbale je lepší jednoznačně Onder. Neříkám, že jsem kopyto, ale moc tomu nedávám.

Ondráček: Kdybys řekl, že jsi lepší, tak normálně z tohoto rozhovoru odcházím. (Smích.) Při vší skromnosti si nemyslím, že je v týmu o moc lepších fotbalistů.

Vlach: Je opravdu nejlepší. Fotbal ti jde. Asi ses minul povoláním.

Ondráček: Kdyby byly nějaké nabídky z ostatních fotbalových klubů, já bych to vzal.

Na kole vládne kdo?

Ondráček: Asi Roman.

Vlach: My se na něm trápíme oba. Je to ale i o tom, že Onder nemá nášlapy. Ono to dělá hodně. Nohy nás bolí stejně.

Ondráček: Jsem spíš tempař. Kluci kopce vyjíždí rychle, zato já vytuhnu hned v zatáčce. Jsou naježdění. Cyklistika není určitě nic pro mě.

Za volantem se tedy cítíte lépe?

Ondráček: (Výbuch smíchu.) To asi nemůžu komentovat. Záleží samozřejmě čeho. Jestli auta, myslím si, že já. Pokud máte na mysli autobus, také si myslím, že já. (Smích.) Museli bychom jet rally, které by nás opravdu rozsoudilo.

Vlach: To už jsme kdysi zkoušeli, ne? Dopadlo to dobře. Dojeli jsme všichni zdraví. To byla spíš legrace.