Peníze nejsou všechno. Taky nepotřebuji žít v intrikách, zjistil trenér Zavadil

„Ozval se mi Jaroslav Vaněk mladší, že by potřeboval pomoc, tak jsem souhlasil. Lepší než sedět doma,“ usmívá se nestárnoucí čtyřiasedmdesátiletý kouč.

Z Dubnice, kde žije, to má přes hranice dvaadvacet kilometrů. „Večer sednu do auta a hned jsem na zimáku,“ líčí.

Brumov zatím vedl ve třech duelech, v nich získal šest bodů. „Trenéra Zavadila znám od svých začátků. Vedl mě několik let v Brumove a poté i v Šumperku. Nyní jsme se znovu potkali. Jeho velkou devízou je, že po hráčích požaduje zápal, nasazení. Ukázal nám par taktických věcí. Je vidět, že účel plní prostředky,“ říká kapitán Brumova a syn klubového šéfa Jakub Vaněk.

Jeho otci Zavadil na začátku pomáhal budovat nový klub, po dobrovolném konci ve Velkém Meziříčí se do známého prostředí rád vrátil, aby pozvedl mladý tým.

„U mužstva jsem teprve dva týdny, s kluky se stále ještě seznamuji. Některé z nich ještě ani pořádně neznám,“ přiznává s úsměvem.

Po triumfu v Uherském Ostrohu snaživé svěřence za odmakaný duel zaslouženě chválil. „Bojovnost byla až nenormální,“ oceňuje.

Brumovští se i v oslabené sestavě neskutečně semkli, těžkou šichtu parádně odfárali.

Podle Zavadila mají hráči navíc. „V týmu jsou šikovní hráči, ale trénují málo,“ ví dobře.

I proto hrají jenom krajskou ligu. Čtyřiasedmdesátiletý odborník si ale na docházku ani přístup nestěžuje. Dobře věděl, do čeho jde.

Podívejte se: Krev, administrativní chyba i nájezd. Brumov vyhrál v Ostrohu

Přitom kdyby chtěl, klidně mohl zůstat na Vysočině. Letošní sezonu rozjel ve Velkém Meziříčí, na konci listopadu ale u druholigového týmu dobrovolně skončil. „Musím přiznat, že jsem měl nadstandardní podmínky, ale mužstvo na krajský přebor,“ říká otevřeně.

I proto po výhře v prodloužení nad Hodonínem přišel za vedením a nabídl svoji pozici. „Řekl jsem jim, že je stojím nenormální peníze, ale mužstvu nedokážu pomoct, takže jsem odtud odešel. Peníze opravdu nejsou všechno,“ zjistil.

„Musím přiznat, že když jsem přijal nabídku Velkého Meziříčí, žádného z kluků jsem neznal. Dali mi seznam pětadvaceti jmen a já viděl, že hrávali v Jihlavě, Třebíči či Brně. No jo, jenže pouze do dorosteneckého věku a ještě ve třetí nebo čtvrté formaci,“ pokračuje.

Přitom kdyby Velké Meziříčí hrálo s Brumovem stejnou soutěž, těžko by hledalo konkurenci. „Druhá liga šla neuvěřitelně nahoru,“ tvrdí. „Třeba Znojmu nejde konkurovat. Také v Havířově jsou platy hráčů úplně jinde,“ přidává.

I když se Zavadil mohl vrátit do Púchova, kde loni dotáhl dorost na mistrovství Slovenské republiky až ke třetímu místu, nakonec nabídku bývalého zaměstnavatele s díky odmítl. „Kluci nyní mají po dvaceti zápasech nula bodů. Rodiče mě přemlouvali, lidé z klubu lanařili zpět, ale já mám 74 roků a nepotřebuji žít v intrikách,“ prohlásil.

Slovenský stratég už chce mít klid. Přitom právě v Púchově slavil obrovské úspěchy, když tým třikrát dovedl do první ligy. Postup zažil i v Povážské Bystrici či Olomouci, se Šumperkem třikrát vyhrál základní část druhé ligy.

V minulosti působil také v Karviné, Kroměříži či polském Sosnovci. „Trénuji sedmatřicet let a jsem rád, že tu dlouhou dobu jsem přežil úplně normálně. Všech angažmá si vážím,“ uvedl.

Kromě klasické trenéřiny Zavadil o milovaném sportu i přednášel, vždyť má nejvyšší licenci a třeba vydal odbornou publikaci.

Hokejista Stiksa: Trenér Balaštík mi sedl. Akorát to s námi nemá jednoduché

Mezi jeho největší zážitky patří tříměsíční angažmá v jižní Koreji. „Za jeden trénink jsem dostal 130 euro a já měl dva denně,“ směje se.

Na krátký pobyt v Asii jenom tak nezapomíná. „Nikdo tady si nedokáže představit, jak jsou Korejci neuvěřitelně učenliví,“ vypozoroval. „Jednou jsem tam v hotelu přednášel pětadvaceti či třiceti trenérům. To bylo před zápasem místního týmu s jednou univerzitou, která čtyři roky po sobě vyhrála soutěž. Já jsem čtyři dny bedlivě sledoval a studoval její hru. Večer jim vysvětlil, jak čelit přesilovce a další věci. Nevím, kdy to cvičili a učili se, ale na druhý den je porazili a my jsme pak celou noc chodili po Soulu a křičeli, že jsme mistři,“ vypráví s úsměvem.

Nyní už kariéru pomalu končí. Tvrdí, že do profesionálního hokeje se nevrátí. „Už ne. V mém věku to není žádná sranda. Takto mi to vyhovuje,“ dodává na závěr.